Asi půl hodiny Elliot jen mlčel a koukal do prázdna. Vyšli jsme na chvíli ven z Bažiny, aby měl alespoň trochu soukromí.

"Chudák," konstatoval Klinger, aby prolomil nesnesitelné ticho, které mezi námi panovalo.

"Přišel o nejlepšího přítele," řekl jen kapitán McIntyre a pak se zase rozhostilo to ticho. V takové situaci se mluví špatně.

"Nechcete jít do jídelny na kávu a trochu se ohřát?" zeptal se Trapper McIntyre po chvíli a nedivil jsem se, když všichni ostatní souhlasili. Kdybychom tu zůstali, mohly by nám boty třeba přimrznout k zemi.

"Někdo by tady ale měl zůstat a hlídat pacienta," poznamenal major Freedman, "v takovém stavu ho tu nemůžeme nechat samotného."

"Moudrá připomínka, Side," řekl Hawkeye.

"Já bych klidně mohl, pánové," přihlásil jsem se.
Bylo tu sice pár připomínek ohledně toho, že by tu měl zůstat spíš někdo z doktorů, ale nakonec všichni odsouhlasili moje hlídání pacienta a já jsem mohl vejít zpátky do Bažiny, zatímco ostatní vykročili směrem k jídelnímu stanu.

"Ehm... Nenech se rušit, já...tady jenom budu sedět," řekl jsem Elliotovi, i když jsem měl určité pochyby, jestli mě vůbec vnímá.

Nějakou chvíli se nedělo vůbec nic, vojín jen seděl na své provizorní posteli a hleděl kamsi do dáli, a já jsem se začal nudit. Abych se trochu zabavil, odříkával jsem si v hlavě čísla všech formulářů, které ještě musím vyplnit a dát podepsat plukovníku Blakeovi. Už jsem chtěl dokonce začít hledat nějaký oplzlý časopis, o něž v Bažině nebyla nouze, když Elliot roztřeseným hlasem promluvil.

"Můžu ti něco říct?" zeptal se, ale jeho pohled byl stále prázdný. Ani nečekal na odpověď, asi to ze sebe prostě musel dostat.

"Víš, on byl jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy poznal. Vyrůstali jsme spolu už od jeslí. Byli jsme přátelé, moc dobří. Pokud vím, tak jeho měli všichni rádi, ale my jsme byli na život a na..." Jeho hlas se na chvilku zadrhl, ale kdokoliv by si asi dokázal domyslet, co za slovo tam mělo být.

"Často jsme si hráli na kovboje nebo na indiány a v noci tábořili na naší zahradě. To bylo teprve něco. Nebo jsme večer rozdělali oheň a povídali jsme si strašidelné příběhy."
Na Elliotově tváři se po dlouhé době objevil sice skoro neznatelný, ale úsměv, který ovšem za moment zase vystřídal obvyklejší zoufalý výraz.

"Proč? Proč zrovna on? Vždyť to ani nemůže být pravda. Proč jsem to nemohl být já? Mě by nikdo nepostrádal. Jeho rodiče přišli o syna, jeho malá sestřička... si ani nebude pamatovat, jak vypadal.
Vědí o tom vůbec?" zeptal se a konečně otočil hlavu na mě.

"Když pacient neodejde," schválně jsem se vyhnul slovu nezemře, "tady v MASHi, tak pod nás nespadají dopisy příbuzným. Je možné, že už se o tom Sethova rodina dozvěděla, ale i tak bych jim mohl napsat, jestli budeš chtít," nabídnul jsem mu.

"Ne. Napíšu to sám," řekl rozhodně.

***

Elliotův žal úplně zastínil problém s naším druhým pacientem, kvůli kterému jsem vlastně přišel do stanu doktorů. Na Andrewa a Sally jsem si vzpomněl až pozdě v noci, kdy už všichni spali. Byl jsem hodně unavený, proto mě ani nenapadlo, že u nás doma teď mají den a je tedy nejvhodnější čas na volání.

Ráno jsem si zjistil časový rozdíl v Americe přesně, připravený na telefonát. Musel jsem ale ještě několik hodin počkat, protože v Iowě se v tu dobu chystali ke spánku. Dobrou noc, mami! Kéž bych teď mohl být s tebou.

Aspoň chvíli jsem musel věnovat práci, kterou jsem předešlý den nestihl. To papírování mě jednou zničí. Vím s jistotou, které povolání rozhodně nebudu dělat po válce.

Když byly ty nešťastné dokumenty konečně doplněné, byl už čas na snídani.

Vystrčil jsem nos ven, a i když ani vevnitř nebylo kdovíjaké teplo, brýle mi tam venku málem přimrzly k obličeji. Nejhorší bylo to, že sněhu moc nenapadlo, protože když může člověk postavit sněhuláka, ukrutná zima je přece jen o trochu veselejší.
Zato byla zem pokrytá ledovkou.

Konečně jsem se odhodlal zabalený v šále vyjít ven. Uviděl jsem naše doktory Pierce a McIntyra vypotácet se z Bažiny a bylo vidět, že z dnešního počasí nemají o nic větší radost než já.

"Jak se vedlo Elliotovi?" zeptal jsem se jich potom v jídelně.

"Zdá se být docela v pořádku," řekl Trapper a pokýval hlavou.

Hawkeye se podíval na svého kolegu a pak se chopil slova.
"Zapomněl jsi na to, jak celou noc něco psal. My jsme mu říkali, že jako chirurgové potřebujeme spát aspoň dvacet minut denně, ale ten kluk jako by nás neslyšel."

"Včera jsem se s ním bavil o Sethově rodině. Říkal, že jim napíše dopis," objasnil jsem a dal si další sousto sekané, kterou jsme mimochodem měli už minulý den k večeři. A taky k obědu.

"Už tomu rozumím," řekl Hawkeye.

"Poslyšte, nemohl bych po snídani jít s váma do Bažiny? Podívat se, jak to zvládl s dopisem."

"Jestli ti nevadí chrápající Kuní ksicht..." pokrčil rameny Trapper.

"Major ještě spí?" zeptal jsem se s údivem.

"Večer se vypařil a když se nad ránem vrátil, byl úplně namol a vyjmenovával všechny možné části těla majora Houlihanové," řekl Pierce a šibalsky zamrkal jedním okem.

"Panebože," řekl jsem a napil se kávy, která by se dala popsat všemi možnými slovy, jen ne dobrá.

***

Elliot v Bažině opravdu psal. Propisku svíral tak křečovitě, až mu bělaly konečky prstů, a vypadalo to, že každou chvíli protrhne papír. Už se mu to asi předtím stalo, protože se po zemi válely další listy, zmačkané nebo roztrhané.

Sebral jsem jeden z méně zmasakrovaných papírů, abych si ho mohl prohlédnout. Ještě jsem nestihl začít číst, když se ozvalo hlasité zachrápání a mlasknutí. No jo, major Šípková Růženka.

Konečně jsem se mohl soustředit, pohlédl jsem na Elliota, ale ten si zřejmě ani nevšiml, že jsem se pro popsaný list papíru sehnul, on pořád psal a psal, jako by byl v nějakém tranzu.

Drahá teto a strýčku,
Píšu vám tyto řádky, a s těžkým srdcem vám oznamuji, že váš syn Seth je mrtvý. Je to pro nás všechny obrovská rána. Chci, abyste věděli, že obětoval svůj život, aby zachránil ten můj. A věřím, že by to udělal pro kohokoliv. Je to hrdina a navždy zůstane v našich srdcích a myslích. Můžete být hrdí na jeho činy. Velmi soucítím s vámi i s vaší malou Elaine.

Další slova už nešla přečíst, protože byla úplně zaškrtaná. I tak ale dopis zněl krásně, pokud se ovšem dá nazvat krásnou zpráva, která oznamuje takové neštěstí.

"Elliote?" oslovil jsem mladíka.

"Hmmm," zabručel a nepřestával hledět do papíru.

"To... To je skvěle napsané. Proč jsi to vyhodil?" zeptal jsem se, ale vzápětí jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat.

"Proč ses v tom hrabal?" obořil se. A já vlastně ani nevěděl, proč. Občas se to prostě stane, je to něco, s čím si nemůžu pomoct.
"Tak ten major s obličejem jako kuna, co tadyhle chrápe, měl asi pravdu, když říkal, že jsi malý šmírák!"

"Pardon," řekl jsem s pohledem upřeným na špičky svých bot.

"Hej, Simpsone, nech toho. Radar není žádnej šmírák," zastal se mě Trapper, ale stejně ten moment zůstal jedním z nejtrapnějších, které jsem do té doby zažil.

Musel jsem se z toho nějak elegantně vymluvit. Podíval jsem se na hodinky, malá ručička ukazovala na desítku.
A mně nezbylo nic jiného, než trošku zalhat.

"Už bych asi měl jít. Mám ještě hodně práce. Jo, opravdu...hodně práce," řekl jsem a vycouval ven z Bažiny.
Ještě jsem za sebou zaslechl, jak Elliot šeptá slova, která nebyla zrovna lichotivá.

Já si prostě nedám říct, a nedám a nedám a nedám, opakoval jsem po cestě z doktorského stanu. Bylo mi jedno kam jdu, jediné na co jsem myslel bylo to, že jsem se už zase nepatřičně vrtal v soukromí jiných lidí. Ze vzteku jsem odkopnul kámen, který ležel v cestě, až kamsi ke stanu se zásobami.

Najednou jsem se ocitl na zledovatělé zemi. Do koho jsem to narazil?
"Jsi v pořádku, desátníku?" usmál se major Freedman a já jsem si oddychnul. Kdyby to byl někdo jiný, například major Houlihanová, byly by problémy.

"Ehm... Nic mi není," řekl jsem, když jsem se sbíral ze země.

"Na co myslíš, že se nekoukáš, kam jdeš? Je v tom nějaká sestřička, která ti popletla hlavu?" zasmál se major a zakmital obočím. Pak se opět vydal svým směrem a u toho si vesele hvízdal.

Tenhle den už snad nemohl být trapnější. Ale jak se říká, nechval dne před večerem.

*****

Bouchnem šampáňo🍾! Další kapitola po sto letech. Moc mě mrzí že ty části nevychází častěji, momentálně jsem se zase trochu rozepsala, tak snad...

Doufám že se vám taková trošku kratší kapča líbila! Mějte se hezky, a kdybych do Vánoc nestihla vydat další kapitolu, tak vám předem přeju veselé Vánoce!