Dlouhý den to skutečně byl, ale jako každý jiný den, i tenhle musel skončit. Nebo alespoň touto myšlenkou jsme se všichni utěšovali, protože konec se zdál být beznadějně daleko.

Pooperační oddělení doslova praskalo ve švech. Pacienti leželi, kam jen oko dohlédlo. V každém obytném stanu, kde fungovalo topení, se našli spící ranění vojáci. Neměli jsme dost postelí, takže ti, jejichž zranění nebylo tak vážné, museli ležet jen na nosítkách.

Nápor raněných se nevyhnul ani Bažině - stanu doktorů, který ale připomíná spíš smetiště, než stan. Nebo alespoň ta polovina, kterou obývají kapitáni Pierce a McIntyre.

Už se stmívalo, když jsem směrem ke stanu vezl na invalidním vozíku vojína Simpsona, který měl pravou nohu úplně celou v sádře.
Celou cestu zarytě mlčel, což mi k němu moc nesedělo. Když tu byl před pár týdny naposledy, vypadal docela jinak.

"Vy jste doktor?" zeptal se mě vojín Elliot Simpson, když jsem procházel kolem jeho postele na pooperačním.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Já jsem tady jen úředník. Mám vám doktora zavolat?"

"Ano, prosím," odpověděl a usmál se.

Zašel jsem za vrchní sestrou Houlihanovou, která seděla u stolku a dohlížela na pacienty, abych jí přetlumočil přání pacienta.

Za malou chvíli už Simpson horlivě vysvětloval kapitánu Piercovi situaci.

"Bude v pořádku?" zeptal se vojín ustaraně s pohledem upřeným na spícího muže v posteli na druhém konci místnosti.

"Měl by být," kývnul Hawkeye hlavou a dodal: "Proč tě to tak zajímá?"

"Je to můj nejlepší přítel, Seth. Vyrůstali jsme spolu, on je jako bratr, kterého jsem nikdy neměl. Páni," vydechl, "já jsem tak rád, že bude v pořádku. Asi bych nepřežil, kdyby se mu něco stalo."

"To je skvělé, když má člověk takové přátele," poznamenal jsem.

"Ano," přisvědčil vojín, "jeden pro druhého bychom snad i obětovali život."

Doktoři Simpsonovi dovolili sedět u Sethovy postele a čekat, až se probere.
Ale už to bylo pěkných pár hodin, a Seth pořád tvrdě spal.

"Nechceš třeba něco k jídlu? Nebo pití?" zeptal jsem se vojína, když jsem přes pooperační procházel do své kanceláře.

"Ne, díky. Nebudu jíst, dokud se neprobudí. Nedokázal bych to." Ani se na mě nepodíval, jeho zrak byl stále upřen na světlovlasého mladíka v posteli.
To asi bude hladovět ještě dlouho, pomyslel jsem si.

Moje teorie se naštěstí nepotvrdila, protože zanedlouho se Seth probudil. První, co uviděl, byl samozřejmě Elliot, jehož ustaraná tvář se rázem rozzářila.

Ti dva si povídali snad celou noc, až je musela sestra, co měla zrovna službu, napomenout. Po pár týdnech zotavování se oba vrátili na frontu.

Ale to bylo tehdy.

"Nemohl bys už jet?" Z myšlenek mě vytrhl zdvořilý, ale zároveň netrpělivý Simpsonův hlas, jenž poprvé za celou cestu promluvil. Až teď jsem si uvědomil, že stojím s vozíkem na místě před Bažinou.

"Jo... Jasně, promiň...zapřemýšlel jsem se," vypadlo ze mě, protože jsem byl ještě trochu mimo.

Otevřel jsem dveře, na kterých byl červeně vymalovaný nápis 'Bažina' a vjel s vozíkem dovnitř. Všichni doktoři ještě operovali, ale nepořádek byl ve stanu jako obvykle.
Jedna ze sester tam zrovna chystala postel pro vojína Simpsona.

"Ahoj, Radare. Ty už sem vezeš pacienta? Já to tady ještě nemám hotové," řekla unaveně sestra Ginger Baylissová, trochu stydlivá černoška, na kterou si major Burns u operačního stolu očividně zasedl, takže dělala vše pro to, aby nemusela být na sále s ním.

"Řekli mi, že už ho mám sem zavézt," pokrčil jsem rameny.

Sestra tedy v rychlosti urovnala postel, do které si pacient s naší pomocí hned lehnul.
Když sestra Baylissová odešla, měl jsem možnost se vojína na něco zeptat.

"Nestalo se něco? Jestli ano, a nechceš o tom mluvit, tak nemusíš," řekl jsem co možná nejklidněji.

"Vždyť jsem už říkal, že to nestojí za řeč," promluvil Simpson potichu.

"Jak myslíš. Ale kdyby ses chtěl svěřit-"
"Jasně," odsekl a ani mě nenechal domluvit.

Ve dveřích jsem se srazil s kapitánem Piercem, div že se mi zase nerozbily brýle. On řekl jediné slovo.
"Postel."

"Prosím?" otočil jsem se na doktora nechápavě, ale to on už s očima zavřenýma ležel na svém lůžku.

"Říkáš si o vyndání mandlí uchem," zamumlal. Potom otevřel jedno oko, které stanulo na ležícím vojínovi.
"Šálí mě zrak, nebo nám vozí raněné už i do postele? To je servis, co? Mám ho operovat?" vrhl po mě hraný tázavý pohled.

"Jste vyčerpaný, kapitáne. Chcete?" ukázal jsem na destilační kolonu vedle Hawkeyeho postele, pomocí níž si s Trapperem vyrábějí nápoj, který velkoryse označují jako martini.

Ale milý kapitán už mě neslyšel. Chrápal, jako když pilou řeže. Což bylo v tu chvíli v naprostém pořádku, protože po dlouhých hodinách operování si odpočinout musel. Ostatní doktoři byli ještě na sále, starali se o ty méně zraněné.

Ještě jsem se ujistil, jestli Simpson opravdu nic nepotřebuje, a když zavrtěl hlavou, jakože ne, vyšel jsem ven.
Slunce už bylo za obzorem, u nás doma měli asi ráno. Po cestě jsem se zamýšlel nad tím, co dělá moje rodina a přátelé v Iowě. Máma určitě chystá snídani, nebo peče ty svoje vyhlášené sušenky. Skoro jsem cítil sladkou vůni linoucí se z trouby.

Pak jsem se ale musel nevyhnutelně vrátit do reality. Vykročil jsem směr pooperační, abych mohl případně ještě s něčím pomoci.

***

První, čeho jsem si všimnul, byl plukovník Henry Blake, jak spí na jedné z postelí na pooperačním. Major Margaret Houlihanová se ho snažila co nejjemněji vzbudit. Poklepala mu prsty na rameno a řekla polohlasně: "Doktore, musíte vstávat, lehněte si do svého stanu. Nemůžete zabírat postel, která by mohla posloužit raněným."

Teprve když tohle vyslovila, všimnul jsem si operačního stolu, na kterém leží bezvědomý voják, a zřízence, který už netrpělivě podupával nohou a čekal, až se postel uvolní.

Plukovník se rozespale posadil, zívnul tak, že mu bylo vidět až do krku, a potom s námahou vstal.
Postel se konečně uvolnila pro pacienta, kterého jsme tam záhy uložili.

Na druhé straně pooperačního oddělení jsem si všiml jiného lůžka. Doktor McIntyre tam prohlížel pacienta s ovázaným hrudníkem. Udělal jsem pár kroků směrem k němu a uviděl jsem obličej desátníka, který mě předchozího dne kousnul u výběru.

"Nemáte nějaké bolesti?" zeptal se Trapper pacienta, který na to jen zavrtěl hlavou.

Konečně mám možnost zjistit si, jak se vlastně jmenuje, napadlo mě. Podíval jsem se na tabulku připevněnou ke konstrukci postele a přečetl jsem Andrew Cornell. To jméno mi už bylo známé, zařazoval jsem jeho lékařskou zprávu.

Na to, jak před čtyřiadvaceti hodinami blouznil, teď vypadal docela normálně. Jaké slovo to pořád dokola opakoval? Sally. Nejspíš jméno, nejspíš dívčí. Moje přílišná zvědavost, kterou už mám zkrátka v povaze, mě donutila se zeptat. Nemohl jsem ale na něj jen tak vybafnout otázku, to by bylo nevhodné i na mé poměry.

"Můžu s ním chvilku mluvit?" otázal jsem se ještě Trappera, který se chystal odejít k dalšímu lůžku.
"Snad jo," přikývl a pak hlasitě zazíval.

Otočil jsem se na Cornella.
"Ehm... Ahoj, Andrew," začal jsem a snažil jsem se přitom znít co nejpřívětivěji.

"Andy, prosím," řekl mírně chraplavým hlasem.

"Dobře, tak...Andy. Asi si na to nevzpomínáš, protože když tě sem dovezli, byl jsi v šoku. Pořád dokola jsi opakoval jedno jméno: Sally. A od té doby mi vrtá hlavou, kdo to je."
A taky jsi mě kousnul, mimochodem, dodal jsem v duchu, ale radši jsem mlčel.

Nedivil bych se, kdyby mě po tomhle proslovu poslal do patřičných míst, ale to on neudělal. Nejprve trochu váhal, co na to říct.

"Vážně jsem říkal Sally?" ujišťoval se a když jsem přikývnul, pokračoval. "No... Sally je moje děvče ve Státech, tam doma v Iowě. Stačí?"

A v tu chvíli mě napadla hloupost, která ale docela dává smysl. Vždyť přece Sally, prodavačka v knihkupectví, kde jsem si kupoval svůj slovník, říkala, že její přítel je v Koreji. A že se jí nějakou dobu neozval. To musí být Andrew!

"Taky jsem odtamtud," usmál jsem se a v hlavě mi myšlenky lítaly jedna přes druhou.

"Skvělý, a teď už mě prosím nech být," odbyl mě Andrew.

Musel být hned tak nepříjemný? Řekl jsem snad něco špatně? Zasáhl jsem příliš do Andyho soukromí?

Ale jestli mám být upřímný, něco mi na osobě desátníka Cornella vadí. Možná ten jeho tón hlasu.

Vyhověl jsem Andrewově prosbě a vzdálil jsem se z pooperačního, stejně jsem musel ještě vyřídit nějaké dokumenty.

Zrovna uprostřed papírování mě napadla zásadní otázka.
Vážně by si prodavačka Sally vybrala takového suchara, jako je Cornell?

*****

Ahojky, nová kapitola po opravdu hodně dlouhé době. Moc se omlouvám za neaktivitu, ale opět začala škola a na psaní nezbyl čas ani nálada. Vlastně ani nevím, co si o téhle kapitole mám myslet, nejsem s ní stoprocentně spokojená, ale už jsem ji prostě potřebovala vyslat do světa. Tak tady je. Snad se vám aspoň trošičku líbila, a kdyby ne, připomínky uvítám.

P. S.: Kdybyste v téhle nebo v některé budoucí kapitole našli zapomenutý překlep, neváhejte mi napsat. Snažím se si text po sobě kontrolovat, ale občas prostě přehlédnu.