Snad pořád jsem si nalhával, že rodina Young-Hee už bude v bezpečí. Že u příbuzných jim nic nehrozí, jsou přece daleko od fronty.

Nemohl jsem spát. Zíral jsem do stropu a musel přemýšlet o tom, co asi teď dělají. Nejspíš se už zabydlují. Nebo jsou ještě na cestě, nevím, jak je to daleko. Ale určitě jsou v pořádku.

Pevně jsem sevřel v náručí svého plyšového medvídka. Teď ho mohla mít Yi, kdybych na to, já hlupák, nezapomněl.

Nakonec jsem přece jen usnul, ale ne na dlouho. Z lehkého spánku mě totiž vyrušil zvuk vrtule. Válka se ozývá, pomyslel jsem si, když jsem vstával, abych mohl vzbudit celou jednotku.

Oni musí bojovat i uprostřed noci? Očividně ano.

***

Nejdřív jsem musel probudit Blakea. Když jsem vešel do jeho stanu, hlasitě chrápal. Jemně jsem s ním zatřásl.

"Plukovníku!" oslovil jsem ho.

"Teď ne, Lorraine," vydechl plukovník ze spaní.

"Ale ne, pane, já nejsem vaše žena, přiletěli ranění!" řekl jsem mu, zatímco se pomalu probíral.

Plukovník Blake si přes župan jen přehodil kabát a vyrazil po cestě lehce poprášené čerstvým sněhem k vrtulníku, zatímco já jsem šel vzbudit ostatní chirurgy.

"Kapitáne Pierci! Kapitáne McIntyre! Majore Burnsi! Jsou tu ranění, máte se ohlásit u výběru, pánové," řekl jsem, když jsem otevíral dveře do Bažiny. Hned mě pohltilo příjemné teplo.

Ani jednomu z doktorů se nechtělo vstávat, ale divil bych se, kdyby ano.

To už zpráva o raněných zněla i v rozhlase, takže jsem nemusel osobně budit nikoho dalšího. Za to jsem byl v tu chvíli nesmírně rád.

***

U výběru už byla většina personálu, včetně doktorů. Krom tří plných vrtulníků přijely i dvě sanitky z první pomoci, takže raněných bylo víc než dost. Mezi nimi jsme hledali ty, kteří potřebují okamžitou pomoc a odnášeli jsme je na sál.

"Pomoz mi s tímhle," křikl na mě Hawkeye v červeném županu, na kterém měl taky kabát stejně jako plukovník. Snažil uklidnit vzpouzejícího se pacienta ležícího na nosítkách.

"Poslyš, nemusíš se ničeho bát, tihle chlapi jsou doktoři, a moc dobří," řekl jsem klidným hlasem, když jsem vojáka chytil za ramena a přimáčkl ho zpět na nosítka.

"Sally, Sally!" volal ten šílenec a máchal rukama a kopal kolem sebe. Už jsem si s ním nevěděl rady. Dlouho ho neudržím na místě.

"Bude v pořádku?" otočil jsem se na doktora Pierce. Ten se snažil zjistit míru desátníkova zranění, ale moc mu to nešlo.
"Mohl by. Kdyby sebou takhle nešil," odpověděl prostě doktor.

"Trappere!" zavolal na svého kolegu Hawkeye a kapitán McIntyre po pár okamžicích přiběhl: "Co se děje?"
"Nevíme si rady s pacientem. Pořád sebou hází, a tak," osvětlil jsem situaci.

"Dobře," řekl Trapper, v němž se najednou probudil smysl pro velení. "Radare, ty mu drž ruce, ať zůstane na nosítkách. Hawkeye, vem nosítka, vezmeme ho na sál."

Chytil jsem ho tedy za ruce, ale on se pořád zmítal a pořád křičel to jediné jméno. Sally.
Co mu asi je? A kdo je ta záhadná Sally?

Doktoři vzali nosítka a vyrazili jsme přímo na operační sál.
Najednou se desátník znovu vzepřel a dokázal se napůl posadit.
"Hezky si lehni zpátky," přitlačil jsem mu ramena do nosítek, ale pacient jakoby mě neslyšel.

Ucítil jsem prudkou bolest v předloktí.
"Áú," zavyl jsem a zamračil se na pacienta. On mě totiž kousnul do ruky, naštěstí ne nějak silně. Poté vyčerpaně padl na nosítka a zrychleně oddychoval.

Pochopitelně jsem pustil jeho ruce, čehož nejspíš chtěl docílit. Vykasal jsem si rukáv a na předloktí jsem uviděl otisky jeho zubů.

Při cestě na sál se už naštěstí nic podobného znovu nestalo. Pacient totiž upadl do bezvědomí. Měl zraněný hrudník a silně krvácel.

Po 'vrtulníkových' pacientech byly na řadě sanitky. Major Burns společně s vrchní sestrou Houlihanovou zrovna prohlíželi vojáka s tlustým obvazem na pravé noze. Ti dva majoři bez sebe nedají ani ránu, a to má prosím Burns doma ženu a děti!

Hawkeye a Trapper k nim svižně přiklusali. To se určitě zase něco semele. Řeknou, že major určil špatně diagnózu a pak ho zasypou ne zrovna vhodnými vtípky, plus přidají pár poznámek na Margaretin účet. Tak je to už snad pokaždé.

"Fraktura femuru," oznámil major Burns poté, co nakoukl pod obvaz, který byl od krve celý špinavý.

"Jsi si jistý, Franku?" rýpl si McIntyre a zvedl obočí.
Major se podíval střídavě na oba kapitány, potom na mě, jako bych s tím měl snad něco společného, a nakonec vrhl prosebný pohled na Margaret. "Na to vám nenaletím, hoši," řekl dosti váhavě po chvíli přemýšlení.

Kapitáni jen pokrčili rameny. Na žertování byli zřejmě moc unavení, tak pro jednou nechali majory na pokoji a hleděli si dalších raněných.

Přistoupil jsem blíž k pacientovi. Jeho pihovatá tvář mi byla na první pohled povědomá. Znám ho. Už tu jednou byl a není to dlouho. Vojín... Simpson? Tak nějak se jmenuje.

"Ahoj," pozdravil jsem ho. Nic neřekl, jen kývnul hlavou na pozdrav.

"Co se stalo? Vždyť to není ani čtrnáct dní, co jsi tady byl naposledy," vyzvídal jsem.

"To nestojí za řeč," pípnul vojín a uhnul pohledem na své ruce.

No nic, řekl jsem si a vzal za nosítka.

***

Přes prosklené okýnko ve dveřích jsem zvědavě pozoroval práci našich skvělých chirurgů. Upřímně je obdivuju, že dokážou uprostřed noci podávat tak ohromující lékařské výkony a nezbláznit se z toho.

Tak moc jsem se zapřemýšlel, že jsem nevnímal okolí. Z ničeho nic se rozrazily dveře a pěkně mě bouchly přímo do obličeje. Zvědavost se někdy nevyplácí, to bych už mohl vědět.

"Klingere!" zaúpěl jsem, když jsem uviděl, kdo mi to způsobil. Teda spíš neuviděl, protože nárazem se vysypalo jedno sklíčko mých brýlí, na druhém se naštěstí objevila pouze velká prasklina. To je fakt super. Co všechno se mi dneska ještě nestane?

"To nemůžeš dávat pozor?" zakřičel jsem na desátníka v růžovém župánku, který pomáhal jednomu seržantovi s nosítky na pooperační.

"Ó, promiňte, ale neviděl jsem vás, jak jste si laskavě mohl všimnout, šel jsem zády ke dveřím." V jeho hlase by sarkasmus rozpoznal i hluchý.

Klinger po mě ještě vrhl ne úplně pěkný pohled a couval dál do místnosti, kde se zotavovali všichni ranění.
Všiml jsem si, že na nosítkách neleží nikdo jiný než desátník 'Sally'.

"Hej, za to bys měl dostat purpurové srdce!" křikl po mě seržant, který Klingerovi pomáhal s nosítky.
"Spíš purpurové brýle," prohodil jsem si pro sebe, když jsem si je sundal, abych zjistil míru poškození.

I přes rozbité brýle jsem toho viděl pramálo, a teď, bez nich, jsem neviděl vůbec nic. Kde jen seženu jiné? Vzpomněl jsem si, že bych měl mít ještě jedny náhradní brýle u sebe v kanceláři.

I když to nebylo nejjednodušší, dokázal jsem se tam dostat bez nehody.
Otevřel jsem šuplík, kde jsem tušil náhradní brýle. Oddechl jsem si, když jsem je tam skutečně našel. Hned jsem si je nasadil.

***

Tu noc už nikdo v táboře nespal, všichni byli na nohou. Doktoři operovali, sestry, které zrovna neasistovaly na sále, hlídaly pacienty na pooperačním. A sanitky z první pomoci jezdily pořád. Kolik raněných tam asi ještě je? A proč nás o takovém náporu neinformovali předem z velitelství? Ani na jednu otázku nikdo v táboře neznal odpověď.

"Nechcete s něčím pomoct?" zeptal jsem se sestry, která seděla na židli u postele jednoho raněného a očividně měla co dělat, aby neusnula.

"V pořádku, ale díky," usmála se znaveně a zívla.

Podíval jsem se blíž na toho pacienta, a koho nevidím! Opět náš starý známý bláznivý desátník 'Sally', který mě kousl, kvůli němu se mi rozbily brýle, co bude dál? Máme tu tolik raněných, a já musím pokaždé natrefit na něj. Už mě to začíná kapku otravovat.

Pro jistotu jsem se tedy vzdálil, jelikož jsem nechtěl přijít k ještě větší újmě. Co kdyby se probral a zase mě pokousal? Nebo by třeba někde vyčaroval pistoli a vystřílel celý MASH? Ale ne, to už jsem zase moc paranoidní, i když, u něj jeden nikdy neví.

Když jsem se ujistil, že nikdo z personálu nepotřebuje pomoct, vyřídil jsem nějaké to papírování a když už jsem měl všechno hotové, jen jsem seděl u stolu v kanceláři a přemýšlel jsem.

Kdo asi je ten podivný desátník? Jakou Sally měl na mysli? A co proč nám vojín Simpson nechce říct, jak přišel ke svému zranění? Budu se muset jich obou řádně vyptat.

Po chvíli jsem se přistihl, že se mi začínají samovolně zavírat oči.

Opět mi ale nebylo dopřáno vydatného spánku, protože po chvíli se do místnosti jako velká voda přiřítil kapitán McIntyre a začal mi něco říkat. Ještě jsem se pořádně neprobudil, natož abych vnímal jeho slova, když mi položil na stůl několik složek s papíry a zase rychle odešel. Asi musí zpátky na sál.

Prohlédl jsem si ty složky se zjištěním, že jsou to zprávy o nových pacientech. Ještě jsem byl celý rozespalý, proto jsem nejprve ani nevěděl, co u mě dělají zprávy o pacientech. Potom mi došlo, že tohle tady je polní nemocnice, že já jsem tu úředníkem a tudíž bych měl ty složky někam uklidit.

Zívnul jsem, vstal od stolu, sebral všechny složky a šel jsem s nimi vedle do kanceláře plukovníka Blakea.

Vedle dveří byla kartotéka. Správně by tu měly být všechny složky pacientů seřazené podle abecedy a data, kdy se sem dostali, ale vypadalo to tam spíš jako kdyby dovnitř někdo hodil granát, který se složkami pořádně zamíchal. I tak jsem se snažil nové lékařské zprávy zařadit nějak trochu smysluplně.

Každá složka byla nadepsaná jménem daného pacienta. Většina jmen jako Chet Summers, Andrew Cornell, nebo Tobias Hicks mi nic neříkala. Které asi patří našemu bláznivému desátníkovi?
Bylo tu i pár jmen, která jsem poznával, všichni tihle lidé tu totiž už byli. Mezi nimi i Elliot Simpson.

***

Začalo svítat, ale myslím, že většina personálu si toho ani nevšimla. Ještě stále tu byli ranění, kteří potřebovali operaci, takže doktoři byli doslova zaneprázdnění.

Všechny postele na pooperačním už byly plné a pomalu jsme nevěděli, kam dávat další a další pacienty. Vždy, když jsme si mysleli, že je po všem, otevřely se dveře z operačního sálu a v nich na nosítkách voják, kterého bylo potřeba někam ubytovat. Tohle bude ještě dlouhý den.

*****

Po hooodně dlouhé pauze se opět hlásím s novou kapitolou. Vážně se moc omlouvám za tak dlouhé čekání, ale nejdřív jsem napsala asi 500 slov úplných nesmyslů, a z toho jsem dostala menší spisovatelský blok, protože jsem netušila, jak jinak to napsat. Když jsem na to konečně zhruba přišla, psaní kapitoly mi překazila jedna psací výzva, která byla tak trochu na dva měsíce. Vlastně pořád probíhá, já jsem ji nesplnila a jeden z důvodů pro nedokončení byla i tahle kapitola.

Takže pokud se vám zdálo, že ta část byla jakoby neucelená, bude to tím, že jsem ji psala tak dlouho. Snad jste si ji i přesto užili a další část snad vyjde dřív! 😅