Vzal jsem v jídelně tác s hrnky horkého kafe a vyrazil na operační sál.

"Nechce někdo nedobrou kávu?" zeptal jsem se, když jsem vešel.
"Já," přihlásil se kapitán McIntyre. Byl až po lokty v hrudníku pacienta. Jedna sestra, která zrovna neměla nic na práci, vzala z tácu umaštěný hrnek a dala doktorovi napít pomocí brčka, protože kdyby si sundal roušku, znečistil by okolí. Fuj, pít kafe brčkem.

Najednou se rozlétly dveře a na sál vtrhla rozčileně vypadající mladá korejská žena. Cosi nesrozumitelně drmolila.

"Desátníku! Vyveďte ji odsud! Není sterilní!" zakřičela směrem ke mně major Houlihanová.
"Ano, pane. Totiž madam," řekl jsem zmateně. Nikdy nevím, jak ji mám oslovovat.

Jemně jsem tu ženu chytil za ramena a vyšli jsme ven do zimy. Poslední dobou tu opravdu přituhuje. Je s podivem, že ještě nezačalo sněžit.

"Mluvíte anglicky?" zeptal jsem se jí hodně pomalu a nahlas.
Ale ona zřejmě nebyla schopná vypravit ze sebe smysluplné anglické slovo. Pořád rychle mluvila korejsky. Tak takhle to asi nepůjde.
"Počkejte tady," řekl jsem a máchal u toho rukama. Doufal jsem, že to pochopila.

Za chviličku jsem se vrátil s korejsko-anglickým slovníkem. Žena tam pořád stála.
Nalistoval jsem stránku s přehledem nejčastějších frází.
"Jak se...jmenujete?" zkusil jsem to lámanou korejštinou.
"Young-Hee," odpověděla vystrašeně.
"A co máte...za problém?"
"Moje matka je nemocná, potřebuje doktora. Rychle!" vysvětlila, teda aspoň to jsem pochytil. Potom ještě rychle mluvila dál, ale nic jiného už jsem jí nerozuměl.

***

"Víc nevíš?" dychtivě se mě zeptal kapitán Pierce. Odpověděl jsem mu, že nevím, protože korejština mi ani se slovníkem moc nejde.
"Kdo tam pojede?" zeptal se Blake doktorů ve své kanceláři.
"Já teda rozhodně ne. Mám dost práce s operováním našich, ještě bych se měl starat o civilisty. To je skoro jako pomáhat nepřátelům. To tak," odplivl si znechuceně major Burns.

"No jo, ty máš moc práce, protože musíš ještě spravit to, co jsi na pacientech napáchal ty, ty...!" vrhnul se na něj Pierce a už na majora napřahoval pěst.
"Hawkeye! Uklidni se!" vložil se do toho McIntyre, znělo to, jako kdyby okřikoval nějakého psa.

Mezitím, co se ti tři hádali, jsem pro Young-Hee přinesl židli a pobídl jsem ji, aby si sedla. Vyděšeně to pozorovala. Její matka musela být asi ve vážném stavu.

"Radare?" obrátil se na mě plukovník. Okamžitě jsem věděl, co má na mysli.
"TICHO!" zakřičel jsem tak nahlas, že to muselo být slyšet až v Severní Koreji.
Najednou všichni doktoři zmlkli.

"Koukejte se co nejdřív dohodnout, nevíme přece, jak na tom ta žena je. Když jí rychle nepomůžeme, může už být pozdě," řekl Blake klidným hlasem. Je úžasné, jak dokáže v každé situaci zachovat chladnou hlavu.

"Takže, kdo se hlásí dobrovolně?" zeptal se doktorů.
"Já pojedu," řekl Hawkeye a povzdechl si.

"Radare, ty tam jeď s ním, kdyby kapitán potřeboval s něčím pomoct. Budeš překládat," rozkázal plukovník Blake.
"Ale pane, vždyť já vůbec neumím korejsky, navíc venku můžou být miny, Severní Korejci, a tak!" protestoval jsem, leč marně. Henry trval na svém.

***

Pierce hodil lékárničku a nějaké další věci do džípu a sednul si na místo spolujezdce. Což znamená, že řídit budu já. Bezva.
Young-Hee se krčila vzadu na sedadle a samou nervozitou si kousala nehty.

"Můžeme?" zeptal se kapitán. Přikývl jsem a nastartoval. Tentokrát jsem šlápl na správný pedál a za pár okamžiků jsme už rychle ujížděli směrem, který nám ukazovala Young-Hee.

Zanedlouho jsme dorazili do vesnice. Jestli se ovšem těch pár napůl rozbouraných chýší dá považovat za vesnici. Po cestě běhaly nějaké děti, pokřikovaly na sebe a smály se. V rámci možností vypadaly docela šťastně.

Young-Hee nás dovedla k jedné z chýší, kde podle všeho bydlela se svou matkou. Jakmile jsme s kapitánem vešli dovnitř, uviděli jsme ji. Starší ženu ležící na nízké dřevěné posteli v rohu světnice. Byla přikrytá jenom tenkou dekou a vypadala, že spí. Nejsem doktor, ale myslím, že byla docela dost nemocná.
U její postele klečela asi čtyřletá holčička.

Doktor Pierce se rychle chopil práce. Vytáhl z lékárničky teploměr.
"Jak je na tom?" zeptal jsem se Hawkeyeho koukajíce mu přes rameno.
"Má horečku. Dám jí penicilin a uvidíme. Možná bude muset jet s námi. Přelož to té dívce," řekl a kývnul hlavou na Young-Hee.
Snad pochopila, co jsem jí chtěl s pomocí slovníku naznačit.

Když tam tak Young-Hee stála a nervózně si pohrávala s pramínkem svých dlouhých havraních vlasů, které sem tam házely modré odlesky, měl jsem možnost si ji konečně pořádně prohlédnout.

Mohlo jí být tak dvacet, o moc víc ne. Byla docela vysoká, zhruba jako já.
Oblečení typické pro korejské ženy: Krátká kazajka a dlouhá sukně, obojí ve vybledlých odstínech růžové, přes oblečení měla ještě přehozný jakýsi kabát z kůže, nejspíš ovčí.

Z temných očí jí koukal strach a zděšení.
Chtěl jsem ji nějak utěšit, ale ona neuměla ani slovo anglicky a já jsem na tom s korejštinou nebyl o moc líp.

Z ničeho nic svraštila čelo a vykřikla. Až teď jsem si uvědomil, že jsem na ni celou dobu zíral.
Neměl jsem u sebe zrcadlo, ale řekl bych, že jsem v tu chvíli vypadal asi jako rajče s brejlema.

"Pardon," omluvil jsem se. Tomu by snad mohla rozumět.
Podíval jsem se do rohu místnosti, abych zjistil, jak si vede Hawkeye.

"Vypadá to na zápal plic," oznámil doktor a schoval stetoskop do tašky.
"Jak se řekne korejsky zápal plic?" zeptal jsem se ho. Nevěděl.

"Pro jistotu si ji vezmeme do nemocnice, v těchto podmínkách by se to mohlo zhoršit," dodal Pierce.
Přeložil jsem to a Young-Hee začala přímo panikařit. Pobíhala po místnosti a bědovala.

Ta malá holčička, která si nás doteď nevšímala a způsobně klečela u postele, se najednou zvedla a zamířila k Young-Hee. Zatahala ji za cíp sukně a něco jí plačtivým hláskem řekla.

Vypadala jako její zmenšená kopie. Je ta dívenka mladší sestra Young-Hee? A nebylo by možné, že by to mohla být její dcera?
Ale to je přece nesmysl. To by Young-Hee musela rodit asi v šestnácti.

"Ehh...Kdo je ta dívka?" zeptal jsem se jí korejsky, samozřejmě mi pomohl náš starý známý slovník.
"Jmenuje se Yi. Je to moje dcera," řekla vyrovnaně.
Tak přece.

"Můžeme jet," řekl Pierce. "Pojď, pomůžeš mi ji přenést do džípu, ale musí být v teple. Potřebujeme nějaké pokrývky."

***

Nakonec jsme situaci s nedostatkem pokrývek vyřešili tak, že jsme oba museli obětovat svůj kabát, kterými jsme ji přikryli, aby neprochladla. My pochopitelně prochladnout můžeme, že ano.

"Sbohem," zavolal jsem na Young-Hee a malou Yi, když jsme se vzdalovali. Mávaly nám na cestu, ale neusmívaly se. Nemám jim to za zlé, úplně je chápu. Kdyby měla moje máma zápal plic, asi bych taky umíral strachy.

"Co říkáš na tu...jakže se to jmenuje?" prohodil Hawkeye.
"Young-Hee?" navrhl jsem.
"Jo, to je ona. Je docela hezká, ne?" zeptal se a šibalsky na mě zamrkal.
"Musím se soustředit na řízení, pane," neobratně jsem odvedl téma hovoru. Ne že by hezká nebyla, nebo tak něco, ale zrovna jsem neměl náladu na mluvení, když jsem seděl v džípu uprostřed Jižní Koreji, kolem určitě plno sniperů a bomb, radši na to ani nemyslet. A navíc mi byla zima.

Když jsme konečně dorazili do jednotky, byl jsem už dočista promrzlý. I to hnusné kafe mi přišlo vhod, protože když už nic jiného, tak mě to aspoň zahřálo.

Matku Young-Hee uložili na pooperační oddělení a začali ji tak nějak léčit.
Zrovna jsem se tam byl podívat, když se otevřely dveře a v nich Frank Burns.
"Co to má znamenat? To tady necháváte zabírat postel tou ženskou, když by tam klidně mohl být někdo z našich vojáků?" začal doslova křičet na mě, jako kdybych za to mohl. Naštěstí tu byl vždy připravený Hawkeye.
"Franku, ona má zápal plic," objasnil.
Ale majora to spíš ještě víc rozzuřilo: "Blake ti to dovolil? Jdu si za ním stěžovat, protože to ti tady trpět nebudu, to si pamatuj, kapitáne." A s tím oddusal pryč.

Když jsem vešel do kanceláře, major byl zrovna v ráži. Rozčileně křičel na chudáka plukovníka, který se na své židli krčil jak zpráskaný pes. Myslím, že kdyby mohl, schoval by se pod stůl. Alespoň já bych to na jeho místě určitě udělal.

"Běž si po svých, ty šmíráku jeden malej," oslovil mě nepříliš lichotivě major Burns.
"Běž vyplnit denní hlášení na dnešek," řekl plukovník. To ani on mě tady nechce?
"To už jsem napsal včera, pane," prohlásil jsem hrdě.
"Ale jak jsi...To je fuk. Tak napiš hlášení na zítřek," navrhl.

Poslušně jsem zašel do své kanceláře, ale nevyplňoval jsem hlášení. Nejdřív jsem chvilku poslouchal přes stěnu, o čem se major s plukovníkem baví. No, mluvil hlavně major a v podstatě pořád mlel dokola to samé. Že matka Young-Hee zbytečně zabírá místo na pooperačním, a tak.

Když to pořád nevypadalo, že se rozhovor začne chýlit ke konci, přestalo mě odposlouchávání bavit. Radši jsem se učil korejsky, protože jestli chci Young-Hee ještě někdy navštívit, nemůžu s sebou věčně tahat ten slovník, protože je to tak trochu nepraktické.

Koukal jsem se na ta slovíčka tak dlouho, až jsem se přistihl, že čtu jedno pořád dokola. Začínal jsem z toho usínat.
Ještě nebyla noc, tak jsem si řekl, že se musím učit dál, ale dlouho jsem to nevydržel. Usnul jsem s obličejem zabořeným ve slovníku. Taková je má schopnost učení se.

*****

Tak, to by byla dnešní kapitola, nebo spíš část kapitoly, pokračování příště.
Jo a změnila jsem popis knihy, tamten byl napsaný narychlo a popravdě jsem s ním nikdy nebyla spokojená. Takže tak.
Teď je to ale už opravdu všechno a zase někdy. Ahoj!