"Chci po tobě jen málo," zašeptala máma, "Jen to, abys na nás nikdy nezapomněl. Vždycky, až uvidíš svého medvídka, vzpomeň si na nás. Na svůj domov." Div se nezalykala slzami.

"Ne!" vykřikl jsem nahlas, když jsem se uprostřed noci probudil ze zvláštního snu. Sen. Moje máma. Rázem mě polil studený pot. Slíbil jsem jí, že na ni nikdy nezapomenu. Že jí co nejdřív napíšu.
Ale ve všem tom shonu jsem jí nestihl napsat ani řádku.
Nestihl? Přiznej si to, ty pitomče. Jenom se pořád vymlouváš. Ty jsi zapomněl na svou vlastní matku!

Kdy jsem si na ni vůbec naposledy vzpomněl? Ten den, co jsem sem přijel. Od té doby tu bylo tolik práce, tolik raněných, že jsem myšlenky na mámu úplně zasklil.
Nenávidím se za to. Vždyť jsem přece slíbil, že na ni nezapomenu.

Já si tady vesele žiju, zatímco máma někde umírá strachy, protože jsem se jí doteď neozval.

Podívám se na svého medvídka, ale rychle odvrátím pohled. Z jeho korálových očí na mě koukala máma. Nemůžu toho plyšáka ani vidět!

Snažím se ovládnout, abych se nerozbrečel. Vojáci přece nepláčou. Ale pocit viny byl silnější než já.
Jen tak jsem seděl na posteli a tiše jsem si nechal stékat slzy po tvářích.

Když jsem se znovu vzbudil, bylo už brzy ráno. Nejdřív jsem ani nechtěl věřit tomu, co jsem si před pár hodinami uvědomil. Ale bylo to tak.

Dost. Přestaň hysterčit. Okamžitě. Je to rozkaz. Nemůžeš tady přece jenom tak sedět a koukat do zdi, to ti nepomůže. Tak dělej něco!

Musím mámě napsat dlouhatánský dopis. Teď hned. Úřednické povinnosti počkají, ty přece nejsou tak důležité.
Zasednu ke stolu, z šuplíku vytáhnu čistý papír, vezmu do ruky tužku. Ale co jí vlastně mám napsat? Nejspíš něco ve stylu toho, že jsem v pořádku, ať si o mě nedělá starosti. Anebo jí můžu popsat události, které proběhly v MASH během té doby, co o mě nevěděla.

Drahá mami,

Tak, to by bylo. Ale co dál? Asi bych měl nějak odůvodnit, proč jsem se tak dlouho neozýval. Ale mám napsat pravdu, nebo si vymyslet neškodnou výmluvu? Bylo by to něco jako milosrdná lež.

Asi se ptáš, proč jsem ti nenapsal dřív.Vím, že je to pro tebe těžké, ale zkus prosím pochopit, že v polní nemocnici je hodně práce, a není moc času na osobní záležitosti.

Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost. Malá lež přece ještě nikomu neuškodila.

Rád bych ti teď popsal, co se za tu dobu, co jsem se neozýval, událo. Stalo se toho vskutku hodně.
Můj příjezd do Koreji proběhl bez komplikací.

To mám opravdu takovou potřebu lhát své vlastní matce? Bez komplikací. Ha ha.

Přečetl jsem si po sobě, co jsem zatím napsal. Kromě pár hrubek, které jsem hned opravil, jsem si všiml jednoho podivně vypadajícího slova.
Vskutku. Kdo píše do dopisu vskutku? Vždyť to zní hrozně.
Tak jsem vskutku předělal na opravdu.
No, nevím, jestli je to lepší, ale ve slohu jsem nikdy nebyl jednička. Spíš tak trojka.

První týdny pro mě byly těžké a vyčerpávající. To byl také jeden z důvodů, proč jsem ti ještě nestihl napsat. To bys nevěřila, jak je práce úředníka jednotky náročná. Vyřizování, telefonování a tak dále. Jako úředník jsi taky první, na koho se doktoři obrátí, když jim chybí nějaký lék. Naposledy jsem takhle s desátníkem Klingerem sháněl penicilin.

"Desátníku?" oslovil mě plukovník Blake ve své kanceláři. Bylo po poledni a já jsem zrovna něco hledal v lékařských zprávách v šuplíku.
"Ano, pane?" reagoval jsem, aniž bych tomu věnoval nějakou extra pozornost.
"Rychle se nám tenčí zásoby penicilinu, který pacienti potřebují asi ze všeho nejvíc. Měl byste nějaký obstarat, dokud máme ještě nějaké rezervy. Zajeďte s Klingerem do zásobovacího stanu."

"Ano, pane," odpověděl jsem. Můj úkol na dnešek bude shánět penicilin. Nejrůžovější vyhlídky to zrovna nejsou, ale co se dá dělat. Závisí na tom životy pacientů.

Šel jsem za Klingerem do jeho stanu. Zrovna si šil nové šaty.
"Máme jet pro penicilin. Rozkaz Henryho Blakea," oznámil jsem mu.
"A máš hezký šaty," dodal jsem směrem ke Klingerově sytě červené večerní róbě.
"Díky, jsou úplně nové."
Začal se chystat na cestu.

"Klingere? Nechceš si vzít radši uniformu, když budeme reprezentovat?" zeptal jsem se ho.
Moc se mu do toho nechtělo, nakonec svolil a oblékl si kalhoty a zelenou bundu. Ale klobouk s květinami, náušnice a lodičky na vysokém podpatku si neodpustil.

Nasedli jsme do džípu a vyrazili. Řídil Klinger, protože já jsem si v tom ještě nebyl úplně jistý.
Cesta ubíhala rychle, tedy až do chvíle, než se před námi objevil severokorejský voják s puškou. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak to dělají, že v jednom momentě je silnice před vámi prázdná, a než se stihnete vzpamatovat, před vámi stojí Korejec a vy nemáte ani zdání o tom, jak se tam proboha dostal. Korejci nejsou jako hluční a neustále dupající Američani. Korejci se dokážou pohybovat opravdu tiše.

"Vystupte z auta," řekl až strašidelně dokonalou angličtinou bez sebemenšího přízvuku. Aby dal svým slovům patřičnou váhu, namířil na nás puškou.

V ten moment jsem si vzpomněl na výjev, který se přede mnou odehrál, když jsem poprvé jel do MASH. Ovšem tenhle voják byl jiný. A vypadá to, že nebude tak mizerný střelec, jako ten Korejec, jenž mi zkřížil cestu tehdy.

Tak jsme pomalu vystoupili z vozu se zdviženýma rukama. Srdce mi bilo až v krku, a když jsem se podíval na Klingera, zjistil jsem, že na tom asi nebude o moc lépe.

Voják nasedl do našeho džípu, šlápnul na plyn a odjel. On nám ukradl džíp!
Stáli jsme tam jako opaření a bezmocně sledovali, jak nám vůz mizí z dohledu.

"Klingere?" oslovil jsem teď už bývalého spolujezdce.
"Co je?" zeptal se lhostejně.
"Viděl jsi to? Ten Korejec nám ukradl náš džíp!" oznámil jsem napůl naštvaně a napůl nevěřícně, jakoby to Klinger neviděl na vlastní oči.

"Co budeme dělat?" zeptal jsem se ho.
"Nezbývá nám nic jiného, než jít pěšky," odvětil Klinger.

Podíval jsem se na jeho nohy, lépe řečeno, boty. Růžové lodičky.
"Asi mám trošku problém, co?" konstatoval můj společník, když si uvědomil, že v takových střevících moc daleko nedojde.

Co jiného jsme měli dělat? Museli jsme zbytek cesty jít pěšky. Klinger to chvíli zkoušel v těch strašných růžových lodičkách, ale po kamenité cestě se mu šlo těžko. Poté, co se mu jeden podpatek zlomil, si boty sundal.

I když jsme šli svižně, trvalo nám několik hodin, než jsme konečně spatřili zásobovací stan.
Penicilin měli. Naštěstí. Protože kdyby ho neměli, asi bych se zbláznil.
Jen ten člověk, co nám ho dával, se na nás díval trochu nedůvěřivě. Aby ne, vždyť jsme z té cesty byli špinaví a strhaní. Zvlášť dlouho si ten seržant prohlížel Klingera, který měl klobouk s květinami nakřivo a střevíce se zlámanými podpatky držel v ruce.

Desátník Klinger by se ti líbil, mami. Obléká si docela podobné šaty jako ty. Snaží se vyklouznout z armády a chce, aby si lidi mysleli, že je blázen. Zatím se mu to moc nedaří, ale nevzdává se a zkouší to dál. Věřím, že jednou mu to osvobození podle paragrafu osm dají.

Ještě jsem zapomněl zmínit, že mám novou přezdívku. Hodně lidí tu nějakou má, a ostatní třeba ani neznají jejich pravé jméno.

Zrovna jsem přerovnával papíry. Typická náplň mé práce. A najednou jsem uslyšel jakýsi zvuk. Přicházel zdaleka, ale přibližoval se značnou rychlostí. Ještě nikdy předtím se mi nic takového nestalo. Byl to zvláštní pocit, slyšet něco, co ani normálně slyšet nejde.

"Vrtulník, pane," řekl jsem směrem k plukovníkovi, který, stejně jako já, zrovna vyřizoval úřední záležitosti.

"Vrtulník? Ale já nic neslyším," podivil se Blake.
"Však ho brzo uslyšíte," ujistil jsem ho polohlasem.

Po chvilce zvuk vrtulí zesílil natolik, že ho uslyšel i plukovník.
"No fakt! Ale jak jsi ho slyšel, ty radare?"
Jo, to bych taky rád věděl. Počkat, jak mi to řekl? Radare?

Náš velící důstojník, plukovník Blake, mě jednoho dne překřtil na Radara. Prý proto, že vždycky zaslechnu vrtulníky s raněnými jako první. Zanedlouho mě nikdo neoslovil jinak, než Radare.
Už jsem si na tu přezdívku docela zvykl.

Seděl jsem u stolu v jídelně a celý dopis si pořád dokola pročítal, když si ke mně přisedli kapitáni Pierce a McIntyre.
"Píšeš dopis?" zeptal se Pierce.
"Ano, pane," odpověděl jsem. "Píšu matce. Poslyšte, mám tam napsat taky něco o vás dvou?" navrhl jsem.

"Jen to nejlepší," řekl kapitán McIntyre.

Zrovna mě vyrušili dva doktoři. Jsou to vtipálci, jeden jak druhý. Přijeli sem teprve nedávno. V džípu, který ukradli.

Při vzpomínce na ten džíp jsem se musel pousmát. Nikdo se nedozvěděl, že je ukradený, protože jsem přemaloval jeho číslo. Jak jednoduché.

Na chvíli jsem rozepsaný dopis schoval do kapsy a pustil se do jídla, které mi mezitím chladlo na tácu.

"Fuj, jak to můžeš jíst?" podivil se McIntyre a ukázal prstem na jídlo. Schválně tomu říkám jídlo, protože přesněji by to definovat nešlo.
"Tahle sekaná vypadá jako z učebnice patologie," podotknul Pierce. Nebylo to daleko od pravdy, ale zas tak hrozné mi to nepřišlo. Tak jsem jedl dál.

"Až budeš potřebovat vypumpovat žaludek, Radare, jsme v Bažině," oznámil s vážnou tváří kapitán Pierce a tím se se mnou zároveň i rozloučil. Oba doktoři odešli do svého stanu, kterému přezdívali Bažina, zřejmě něčím zapít tu, podle nich nechutnou, večeři.

Já jsem se vrátil ke psaní.

Díky těmto doktorům se tu dá přežít, aniž by se člověk z toho všeho zbláznil. Pak jsou tu ale lidé, kteří nám to tu moc neulehčují, ale těch naštěstí není tolik, aby se to nedalo vydržet.

Zrovna se mi jednou v noci zdál nějaký krásný sen, když v tom najednou jsem ucítil na rameni ruku, která ze mě div nevytřásla duši.

"Desátníku, vstávejte," řekl ženský hlas. Nejdřív jsem ze spaní ani nevěděl, kdo ke mně mluví. Za okamžik jsem si ale vzpomněl, že k nám před nedávnem přijela nová vrchní sestra. Major Margaret Houlihanová.

"Potřebuju si zavolat do Tokia," řekla. Když jsem pořádně otevřel oči, konečně jsem si všiml, že je tu s ní i major Burns. Ti dva majoři teď bez sebe neudělají ani krok. Jen slepý a hluchý by nepoznal, že jsou do sebe bláznivě zamilovaní, přestože Burns má manželku, která na něj čeká v Americe.

Zavolal jsem jim Tokio a dál už se o to nestaral. V nějakou normální denní dobu by mě to asi velice zajímalo, ale teď jsem měl dost práce s tím, abych na místě neusnul. Ani jsem nevnímal, o čem se vlastně baví.

"Zase nás šmíruješ?" obořil se na mě major Burns.
"Co? Já? Vždyť já v podstatě spím, pane!" bránil jsem se.
"No jen aby!" podezřívavě si mě změřil očima.
Co proti mně ten major má? Jednou si poslechnu, o čem si povídá s plukovníkem, a už se to se mnou táhne. Příště si na takové věci budu dávat větší pozor.

Když majoři ukončili hovor, vypnul jsem ovládací panel a šel na kutě.

Chtěl bych, abys věděla, že jsem v pořádku. Vím, že to pro tebe asi nebude lehké, ale neměj o mně zbytečný strach. Doufám, že jsem tě tímto dopisem aspoň trochu uklidnil. Pozdravuj strýčka Eda a všechna naše zvířata.
Mám tě rád.

Tvůj Walter

*****

Tenhle příběh konečně, v sedmé kapitole, dostál svého názvu.
A tato kapitola je zatím asi nejdelší, co jsem kdy napsala. (To bude asi tím dopisem, co?)
Prostě takové všední dny v MASH. Mimochodem, to, že Pierce přijel v ukradeném džípu a Radar pak přemaloval číslo, jsem si nevymyslel, ale bylo to ve filmu MASH. (Ale to jen tak na okraj)

Snad se vám to líbilo a zase někdy!