Od mého příjezdu do Koreji uplynulo několik týdnů. Pod rukama doktorů Blakea a Burnse prošlo tolik raněných vojáků, že je až s podivem, jak to ve dvou stíhají.

Ale i když dělají, co můžou, stále to není dost. Dva doktoři na celý MASH prostě nestačí. Když usnul přímo na sále, uvědomil si plukovník Blake, že jsou potřeba alespoň dva další doktoři.

***

Uprostřed noci mě vzbudil zvuk telefonu. Jasně, já přece nepotřebuji žádný spánek. Ale co když je to něco důležitého?
Obléknu si župan, nasadím brýle, abych vůbec viděl na cestu, a jdu ke stolu.

"Haló? Nevíte, že tady se spí?" řekl jsem podrážděně. O půlnoci totiž moc příjemný nebývám, teda pokud zrovna nespím.

"Tady seržant Pryor." A jéje. Tak kvůli tomu jsem vstával o půlnoci? Ale co jako chce?
"Potřebuji pomoc," řekl.

No prosím, nejdřív mě bude šikanovat, a najednou chce ode mě pomoc? Na to jsem mu dobrý.

"A co potřebuješ?" zeptal jsem se ho.

"No, potřeboval bych se tam u vás na čas schovat. Mám totiž menší problém a jdou po mně MP." vysvětlil seržant.

To jako vážně? Je tady sotva pár týdnů a za tak krátkou dobu už stihl něco provést. Tak jsem se ho zeptal, co přesně má za problém. Prý se opil a zbil důstojníka. To je mu ostatně dost podobné.

"Pomůžeš mi? Prosím. Jinak jsem ztracenej," řekl prosebně.

Ale můžu mu vůbec věřit? Není to zase jeden z jeho vtipů? Nechce sem jet jen proto, aby se mi mohl posmívat?
Vyslovil jsem svou úvahu nahlas.

"Přísahám, že za tím nic není. Opravdu," dušoval se seržant.

"Tak proč teda chceš zrovna sem?" zeptal jsem se ho podezřívavě.

"To je složité. Je jen otázka času, kdy zjistí, kde jsem. Ale snad do té doby něco vymyslím."

Jestli mu věřím? Tak napůl. Říká to dost přesvědčivě. Ale stejně...
Proč si nejde za některým z jeho kamarádíčků z letadla?

Pak mě ale napadlo, že by se z toho dalo něco vytěžit.

"Tak dobře. Zeptám se plukovníka. Ale na oplátku od tebe něco chci," řekl jsem. Mám totiž svůj plán.

"Řekni si o cokoliv. Cokoliv!" Jemu asi vážně teče do bot, jinak by tohle asi neříkal.

"Když tu budeš, chci, abys mě naučil telefonovat. A taky ty ostatní úřednické záležitosti."
Tak tohle byl můj plán.

Když se tak chvástá, jak je dobrý, ať mě to naučí.

No, moc se na to netvářil. Přesvědčoval mě, jestli nechci něco jiného, ale já jsem trval na svém.
Chci být dobrý úředník, a, jak už jsem za těch pár týdnů zjistil, sám se to asi nenaučím.
Henry Blake je rád, že je rád. A Klinger, ten mě leda může naučit lakovat si nehty.
Ostatní mají dost svých věcí.
Takže seržant Pryor byl jediný, kdo práci aspoň trochu rozuměl.

Nakonec svolil, že mě zasvětí do tajů úředničiny.

Teď už zbývalo jen přesvědčit plukovníka Blakea.

***

"S tím nechci mít nic společného," řekl plukovník, když jsem mu sdělil své úmysly.

"Ale pane... " chtěl jsem něco namítnout, ale Blake mě přerušil.
"Říkám, dělejte si co chcete, ale já s tím nechci mít nic společného. Prostě tady nejsem. Vím, že z toho budou problémy a nechci, aby to bylo na mou hlavu. Takže tady nejsem."

"Ano, pane. Nejste tady, pane. Ale kde jste, když ne tady?" zeptal jsem se ho.

"Co já vím. Třeba v Tokiu."

Bezva. Takže povolení plukovníka Blakea mám.

***

Seržant Pryor přijel džípem pár hodin na to.

"Ahoj," pozdravil jsem ho.
"Nazdar. Kde budu spát?"
Trocha slušného vychování by tě nezabila, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem radši neříkal nic.

Vystoupil z džípu a vzal si své věci. Překvapilo mě, kolik toho má. To se sem chce nastěhovat, nebo co?

"Abych odpověděl na tvou otázku," řekl jsem, zatímco jsme šli směrem k budově. "Nejnenápanější místo bude asi u mě v kanceláři."

"O. K. Mně je to fuk. Hlavně když mě tu nenajdou," řekl seržant.

"A ještě něco." Otevřel jsem dveře do kanceláře, která byla zároveň mou ložnicí. "Plukovník Henry Blake tu není."
"Jak to?" zeptal se.
"Je tu, ale není tady," vysvětlil jsem, ale podle seržantova nechápavého výrazu v obličeji jsem usoudil, že jsem to asi nevysvětlil úplně nejlíp.

"V Soulu máme lepší," prohodil seržant a ukázal na ovládací panel a telefon. "Ale na MASH to celkem ujde, dodal.

"Budete spát na zemi?" zeptal jsem se seržanta.
"Dost už těch formalit. Tykej mi. A říkej mi Sparky. Už jsem si na tu přezdívku tak zvykl, že občas i zapomínám svý pravý jméno."
Podal mi ruku. Tak že by už mě konečně přestal ponižovat?
Když je člověk v maléru, každá pomoc se mu hodí. Tak si z nepřátel dělá přátele a doufá, že se mu nevysmějí.

"A kde teda chcete, pardon, chceš spát?" Na to tykání si budu muset zvyknout.

"Klidně na zemi. Jsem ti fakt vděčnej, nevím, co bych dělal."

Zrovna když si Sparky vybaloval své věci na podlahu, přiřítila se do kanceláře velká voda v podobě majora Burnse. Kdo jiný by takhle dupal? Kromě slona mě nikdo nenapadá.

"Co to má být? Co tady dělá ten seržant? Snad tu nechce spát? Už toho mám akorát dost. Jdu si stěžovat za plukovníkem Blakem."

Oba jsme na něj koukali jako vyjevení.

Říká se, že pes, který štěká, nekouše. Major Burns bude asi výjimka. Protože jakmile zmizel v Blakeově kanceláři, začal tam cosi křičet. Stačilo si jen domyslet, že se to týkalo mě.

Přiložil jsem ucho k tenké štěně, abych zjistil, o čem přesně se baví.

Major začal hezky zostra: "Pane, chtěl bych vám říct, že desátník O'Reilly je naprosto nekompetentní. Nedělá svou práci pořádně. Stále neumí s telefonem. A z jeho kanceláře se stává smetiště."

S tím bych si dovolil nesouhlasit. Sice tu nemám úplně uklizeno, ale smetiště... To přehnal.

Pak se ale major trochu uklidnil a začal křičet potichu. Už jsem nerozuměl tomu, co říká.

"Zkus stetoskop," poradil mi na posteli sedící Sparky, jakoby mi viděl do hlavy.

Sehnal jsem stetoskop. Tu část, která se obvykle dává na tělo pacienta, jsem přiložil ke zdi, a hle! Slyšel jsem je čistě a zřetelně.
Sparkymu jsem poděkoval za skvělou radu.

"Už to fakt nevydržím. Dám toho nemožného desátníka do hlášení." slyšel jsem nazlobený Burnsův hlas.

"Ale majore," řekl Henry klidným hlasem, "Je to přece lepší než Klinger."

"Klinger? O něm mi ani nemluvte. Ten šílenec se snaží vyklouznout z armády. Kdyby každý předváděl to, co on, tak tady bude brzo úplný blázinec!"

Blake připustil, že to by byla pravda, ale protože každý není Klinger, tak se tu dá přežít.

"Desátníku?! Vy nás odposloucháváte! Šmíráku!" zakřičel Burns, který se najednou zjevil přede mnou. Musel jsem se do jejich rozhovoru opravdu zaposlouchat, takže jsem si nevšiml, že major vešel.

"Dávám vás do hlášení. Bez komentáře. A je mi jedno, co si Blake myslí." Odešel.

"No teda, to byl ale suchar," podivil se Sparky.
"To mi povídej. Major Burns. Vypadá to, že si na mě zasedl."

***

Sparky mě učil celý den. On té práci opravdu rozumí. Je to dobrý úředník. Večer jsem z toho byl ještě víc unavený než obvykle. Usnul jsem, jakmile jsem ulehl.

Další den přiletělo hodně raněných. Tyhle nabité dny jsou nejhorší. I když já jsem ten poslední, kdo by si měl stěžovat. Doktoři už operování sami nezvládají. Musí jim pomáhat sestřičky. Plukovník Blake mě požádal, jestli bych nemohl zařídit, aby přijeli další chirurgové. Ale zatím je to ještě ve stádiu příprav.

Po dlouhém dni jsme šli se Sparkym do baru U Rosie, o jehož existenci jsem do té doby ani nevěděl. Bez Sparkyho bych tam asi nikdy nevkročil.

Objednal jsem si hroznové nehi.
"Nechceš radši něco alkoholického?" udiveně se na mě podíval Sparky.
Řekl jsem mu, že na pití nemám chuť.

Sparky si objednal whiskey. A pak ještě jednu. Potom další. Po několika skleničkách už byl dost opilý.

Přisedl si k nám nějaký poručík, a hned, odkud jsme, co děláme, jestli bojujeme na frontě a tak. Prostě se vyptával. Řekl bych, že už měl taky něco vypito.

Když jsme mu řekli, že jsme z jednotky MASH a že jsme úředníci, začal se řehtat jako pominutý. Prý, že jsme jen děcka, co si hrajou na vojáky. Takhle přesně to řekl.

Sparkyho to dopálilo, protože byl zvyklý posmívat se ostatním, a ne aby někdo jiný ponižoval jeho. A tak toho poručíka praštil.

"Rvačky vám tady nestrpím. Volám vojenskou policii," řekla důrazně Korejka Rosie, majitelka baru. Jak řekla, tak i udělala. Za chvíli přišli dva ozbrojení muži, na rukávech pásky s nápisem MP. A jéje.

"Vy jste udeřil toho poručíka?" zeptal se jeden z nich drsným hlasem Sparkyho.
"No... Já..." Sparky nevěděl, co říct.
"Kdo jste? A co tady děláte?" zeptal se ho ten druhý. Tady už jde do tuhého. Vypadá to jako nějaký výslech.

Usrkl jsem pití a bezmocně jsem na to díval. Teď už mu asi nepomůžu. Promiň, Sparky.

"Seržant Pryor? Počkat..." zamyslel se ten první empík,"Aha. Už vím. Ale, ale. My tady na vás máme zatykač."
Vytáhl z kapsy nějaký papír.
"Vy jste v opilosti udeřil důstojníka! Asi se nikdy nepoučíte, co? Půjdete pěkně s námi," oznámil.

Koukal jsem se za Sparkym, když ho odváděli. Tak ho spravedlnost nakonec stejně dostihla. Ale i tak mi ho bylo trochu líto. I když mě předtím klidně ponižoval. Změnil se.
Za jeden den mě Sparky pochopitelně nestihl naučit všechno, co se týká práce úředníka jednotky. Ale aspoň teď mám nějaké základy. Něco jako kurz řízení od toho seržanta v Soulu.

Teď už aspoň vím, že nejsem sám. Že se mám na koho obrátit se svými problémy.

*****

To bylo pro dnešek všechno. Snad jste si dnešní kapitolu užili. Teda alespoň já jsem si ji opravdu užila. No uvidíme, příště už možná přijedou další doktoři😁 A hádejte, kdo to bude...
Tak zas někdy příště!