Vzal jsem do rukou svůj kufr a namířil si to k budově z vlnitého plechu a dřeva. U dveří byla totiž tabulka s nápisem: Plk. Henry Blake, velící důstojník 4077. MASH.
Bezva. Přesně tohoto člověka asi hledám.

Vstoupil jsem do nevelké místnosti a zůstal nevěřícně hledět. Všude byly rozházené papíry. Na stole, na posteli, i po zemi se válely spousty papírů. Několik jich bylo ledabyle naházených na hromádky, jakoby se je někdo marně pokoušel roztřídit. Vzpomněl jsem si na sen, který se mi zdál tu noc, kdy jsem se dozvěděl, že pojedu sem.

U stolu byl ovládací panel s mnoha vypínači, knoflíky a dráty. Nepřehledné, jako celá tahle místnost.

Ovšem korunu tomu nasadila podivná podřimující osoba s chlupatýma nohama na stole. Na první pohled jsem ani nepoznal, jestli se jedná o muže či ženu. Přejel jsem toho člověka pohledem se zjištěním, že je to muž v růžových dámských šatech.
Co to jako má být za blázna?!

"Nevíte, kde bych našel plukovníka Blakea?" zeptal jsem se ho, snažíc se ignorovat jeho oděv.

"Je hned vedle," řekl a přitom ukázal snědou rukou na dveře, které se opravdu nacházely hned vedle. Ten nebude hloupej.

Zaklepal jsem na dveře, a když se ozvalo hlasité: "Dále!", vešel jsem. Tentokrát jsem při vstupu nezapomněl vzorně zasalutovat.

Za stolem seděl sympaticky vypadající chlapík středního věku. Měl na sobě rybářské oblečení (to tu nikdo nenosí uniformu?), a když přiložil ruku k čelu, aby mi pozdrav oplatil, sykl bolestí, protože se mu na prstu zachytil jeden z rybářských háčků, které měl připnuté na klobouku.

"Vy jste plukovník Blake?" zeptal jsem se, i když to nejspíš nebylo nutné.
"Ano, a kdo ráčíte být vy?"
Představil jsem se a řekl jsem mu, že tu mám zastávat funkci úředníka jednotky.

"Á, už vím. Budete to tu muset dát rychle dokupy, protože nikdo z nás si s tím tak úplně neví rady," nervózně se zasmál. To, že si tady nikdo neví rady, jsem už ostatně zjistil před chvílí při setkání s tím podivínem v sukních.

"Pane, mohl bych se zeptat, kdo jako měl být ten člověk ve vedlejší místnosti?" Protože tohle mě fakt zajímá.

"Vím, že nebudí zrovna dobrý dojem, ale je neškodný. Je to desátník Klinger. Snaží se dostat z armády na paragraf osm." odpověděl plukovník.

"Paragraf osm?" nechápal jsem.
"Jo. Když uznají, že jsi blázen, pustí tě. A proto Klinger nosí šaty. Ale na mě to neuhraje. Já už ho znám." vysvětlil Blake a zapálil si doutník.

Jasně. Takže tu mají blázna. Co když takhle jednou dopadnu taky? Na to nechci ani pomyslet.

***

"Budeš bydlet tady," řekl Blake a ukázal na chaotickou vedlejší místnost zaházenou papíry a Klingerem.
"Je tu trošku nepořádek, ale ty to určitě zvládneš." Zvládnu co? Jakože uklidit tohle? Co jiného mi zbývá. Uklidím to. Ale nejdřív se půjdu najíst.

"Hej, nevíš kde je jídelna?" zeptal jsem se Klingera. Ten si trochu upravil zmačkané růžové šaty a řekl: "Je to ten velký stan s nápisem Jídelna. Ale nedoporučoval bych ti to. Tuhle se mi na toustu začala hýbat paštika."

Hýbající se paštika mi byla momentálně fuk, protože jsem měl takový hlad, že bych nejradši snědl ty papíry, co se tu všude válely.

***

"Je tu volno?" zeptal jsem se nějakého seržanta, který seděl u stolu a obědval.
"Pardon, tady je už obsazeno," omlouval se. Těžko říct, zda to byla pravda, anebo jen nechtěl, abych seděl vedle něj.

Tak jsem si sedl k prázdnému stolu a pustil se do jídla. Co jsem slyšel, tak jídelnu nikdo moc nechválí. Ale mně to nepřišlo úplně špatné.

"My už se známe, že?" uslyšel jsem povědomý hlas. Vzhlédl jsem od jídla a uviděl jsem usměvavou tvář otce Mulcahyho. Jak ten se sem dostal? Vždyť jsme letěli stejným letadlem.

Přisedl si ke mně.
Aspoň vím, že je tu někdo, koho nevidím poprvé v životě.
Povídali jsme si, dokud jsme nedojedli.

A pak přišel čas úklidu. Ale kde začít? Nejradši bych všechny papíry sebral a vyhodil do koše. Protože kdo se v tom má vyznat?
Vzal jsem jeden z papírů a podíval se, co je na něm napsáno. Bylo to týdenní hlášení. S datem minulého měsíce. Ten člověk, který tuhle práci dělal přede mnou, si asi moc nevěděl rady. A tak poslali pro mě, jakoby si mysleli, že se to zlepší. Že jsem někdo, kdo rozumí práci úředníka.

Tohle bude ještě těžší, než jsem si myslel. A nejhorší na tom je, že jsem v tom sám. Nikdo mi nepomůže, nikdo mi neřekne, jak mám roztřídit papíry nebo jak sepsat týdenní hlášení, které se tu už válí měsíc.
Kdo to tady přede mnou dělal? Klinger v růžových šatičkách?

***

Zrovna jsem byl uprostřed zkoumání jednoho papíru, který vypadal jak z druhé světové, když zazvonil telefon. Telefon. A je to tady. Bylo jen otázkou času, kdy se to stane.

A co kdybych to nezvedl a dělal, že tu nejsem? Něco mi totiž říkalo, že na druhém konci sluchátka na mě nečeká nic příjemného.

Telefon zvoní. Ale kde vůbec je? Nikde ho tu nevidím.
Řídil jsem se sluchem a po chvilce jsem ten telefon objevil pod hromadou papírů, ke kterým jsem se s úklidem ještě nedostal.

Odpověď na otázku, jestli telefon mám vzít nebo ne, se naskytla, když se otevřely dveře a v nich plukovník Blake.
"Desátníku, zvoní telefon. Ale mělo by to být spíš naopak, že vy budete upozorňovat mě, a ne já vás."
"Ano, pane." odpověděl jsem, ale to on už zase mizel ve dveřích do své kanceláře.

Teď už není úniku. Musím to sluchátko zvednout. Tak jo. Nádech, výdech. A jde se na věc.

"MASH čtyři nula sedm sedm," řekl jsem a přitom jsem doufal, že ten člověk na druhé straně si nevšiml mého nervózního tónu hlasu.

"Tady seržant Pryor. Vy jste ten nový úředník?" promluvil on a mně ztuhla krev v žilách. Ten hlas jsem poznával. Vždyť to je ten seržant z letadla.
On mě zřejmě po hlase taky poznal a tak jsme oba udiveně řekli ve stejnou dobu: "To seš ty?"
Ale jeho hlas zněl spíš naštvaně.

"Potřebujete něco, nebo mě zase jenom chcete šikanovat?" zkoušel jsem zachovat chladnou hlavu. Jen se zasmál: "Myslí ti to celkem dobře. Vlastně jsem chtěl omrknout, jakýho zelenáče sem zas poslali. Ale že to budeš zrovna ty, to jsem fakticky nečekal."

"Počkat. Ale vždyť jste sem přijel taky teprve teď, nemám pravdu? A mě říkáte zelenáč?" Jsem zvědav, co mi odpoví na tohle.

"V Koreji jsem sice nový, ale několik let předtím jsem dělal u telefonu v armádě v USA."

Aha, tak on dělal v USA. U telefonu. A myslí si, kdovíjak je dobrý. Ten, kdo se mi celou tu dobu posmíval nejvíc, teď dělá telefonní spojovatelku. Myslel jsem si, že bude bojovat na frontě, nebo tak něco. Ale tohle? To už přestává dávat smysl.

"Hej, proč mlčíš?" obořil se na mě seržant.
"Přemýšlel jsem. Jestli teda už opravdu nic nechceš, tak zavěsím." řekl jsem. Ani jsem nepočkal na jeho odpověď a položil jsem sluchátko.
Už na toho protivu nemám náladu.

***

Když je něco špatné, vždy si říkám, že by mohlo být ještě hůř. Třeba že by mohlo začít pršet. Anebo to, že se sem přiřítí pološílený doktor a bude se dožadovat telefonu. Přesně tohle se totiž stalo.

"Pozor!" vykřikl major a já jsem tak zprudka vyskočil ze židle, že se mi z toho zamotala hlava.
"Pohov, desátníku. Co to tady je za binec?" zeptal se přísně.

Pane, to..." chtěl jsem říct, že ten nepořádek tu byl už když jsem přišel, ale major mě přerušil.

"Potřebuju si zavolat do států." řekl.
"Zavolat do států, pane?" zopakoval jsem. Nemám totiž ani páru o tom, jak se volá do států.

"Ale honem, nemám na to celý den." řekl netrpělivě.

Po několika neúspěšných pokusech o telefonní spojení do USA se už major rozzlobil a začal křičet: "Desátníku, jestli mi okamžitě nezavoláte domů, dám vás do hlášení. Tedy jestli ovšem budete schopný ho odeslat."

Od jisté smrti mě naštěstí zachránil plukovník, který to odvedle slyšel.
"Franku, co zase potřebujete? Nevíte, že je tu ten kluk první den a ještě neumí telefonovat?" řekl.
"Pane, tak ale proč ho to někdo nenaučí?" Obrátil se ke mně: "Ukaž, zavolám si sám."
"Ale beztak bych vám osobní hovory do států vůbec neměl tolerovat, Franku," napomenul ho Blake.

"To je důležité," řekl Frank, "Dozvěděl jsem se od své ženy, že chce prodávat moje auto. Tomu musím zabránit." A odešel z kanceláře.

"Pane?" zeptal jsem se.
"Ano?"
"A tohle byl kdo?" Protože to by mě opravdu zajímalo.
"Major Burns. Mizerný chirurg a špatný člověk." vysvětlil a zašel si do své kanceláře pro další doutník.

***

Za ten den jsem to nestihl celé uklidit, tak jsem si ustlal na posteli mezi papíry.

Tohle je opravdu hrůza. Ani se tomu Klingerovi nedivím. On je vlastně ze všech nejnormálnější, když se chce odsud dostat.

Dnes byl dlouhý den. Ráno jsem ještě seděl v letadle, přiletěl jsem do Soulu, málem mě zabili Korejci, dorazil jsem do MASH, nechal jsem se seřvat od doktora... Tolik věcí v jednom dni. To se mi snad ještě nikdy nestalo.

Podívám se na svého medvídka a vzpomenu si na domov. Kéž bych tam teď byl.

Mysel jsem si, že neusnu. Ale únava z celého dne na mě padla a mě nezbylo nic jiného než vydat se do říše snů. Poslední myšlenka ten den byla věnována mé mámě.

*****

Ahoj, tak další kapitola je tu. Možná byla trochu nudnější a zdlouhavá. No ale snad jste si aspoň získali představu o prvním dni budoucího Radara v MASH.
Berte to spíš jako takové jeho seznámení s ostatními postavami.

A ještě jednu věc vám musím sdělit. Mám v plánu další projekt. Bude to taková kniha nekniha, kam budu psát různé zajímavosti o M*A*S*H, taky by tam bylo něco ze života. Chtěli byste to? Napište mi do komentářů.
Tak ahoj😁