Došel jsem k jednomu džípu, pod kterým někdo ležel. Zřejmě tam něco opravoval.
"Pane?" oslovil jsem ho. Žádná odpověď.
"Pane? Haló!" zopakoval jsem. Opět bez odezvy. Už mi to připadalo divné.
Sehnul jsem se, abych viděl, co tam ten člověk opravdu dělá.

A nevěřil jsem vlastním očím. On tam pod tím autem spal! Zatřásl jsem s ním, abych ho vzbudil.
Po chvíli zpod džípu vylezl seržant a podrážděně se na mě podíval.
"Co je? To mě musíš budit?" řekl ospale.
"Vy jste seržant Rizzo?" zeptal jsem se ho. Přikývl.
"Mám jet do své jednotky, ale nikdy jsem neřídil džíp. Máte mi dát rychlokurz." objasnil jsem.

Seržant se protáhl a přistoupil k džípu.
"Tak ukaž. Řídil jsi někdy něco jiného, desátníku?" Odpověděl jsem, že umím řídit traktor.

"No tak to se moc neliší. Tady je volant, tím se otáčí a zatáčí, to snad víš, ne?" Kývnul jsem. Volant. To je jasné. Seržant se pořád mračil. Asi mu bylo to vysvětlování proti srsti.

"Tady je řadicí páka, se kterou se určuje rychlost," řekl znuděně. Takhle mluvil pořád.
Ukázal dolů pod volant. "A tady je brzda a plyn, a už mě nech spát, teda, chci říct, pracovat, pracovat." Vlezl zpátky pod auto a zanedlouho jsem už slyšel hlasité chrápání. Jenom jsem nad tím zakroutil hlavou.

Nasedl jsem do džípu, který stál hned vedle. Tak jo. Ale jak to nastartovat?
Když se mi to konečně podařilo, šlápl jsem na plyn. Nic se nestalo. Spíš naopak. Zkusil jsem druhý pedál a prudce jsem se rozjel. Tak jsem zase šlápl na ten první pedál, o kterém jsem zjistil, že je to brzda. Ten Rizzo sice ukázal na brzdu a plyn, ale už neukázal, který pedál je který.

Podíval jsem se na sedadlo vedle sebe. Ležela na něm pletená čepice v barvě khaki. V džípu byla opravdu dost zima, tak jsem si sundal čepici, která patřila k uniformě a nasadil jsem si tu, kterou jsem našel na sedadle. Teď mi aspoň nebude foukat na uši.

Konečně jsem se zase rozjel po cestě, která vypadala, že by mohla vést do tábora. To řízení snad nebude tak moc těžké. Je to celkem podobné traktoru.

Na chvilku jsem zastavil, abych se podíval na krajinu. Kolem mě se vypínaly vysoké kopce, které působily velmi majestátně. A hezky. Za jiných okolností by to bylo pěkné místo na výlet.

Ale vzápětí jsem zjistil, že to poslední, co jsem měl udělat, bylo zastavit. Protože se odkudsi vynořil Severní Korejec s puškou a zkřížil mi cestu. Něco na mě korejsky vykřikl. Nerozuměl jsem mu, protože jsem zatím pořádně neměl čas otevřít slovník. Ale i tak jsem si mohl domyslet, že vyznání lásky to zrovna nebylo.

"Já ne nepřítel!" zkusil jsem na něj promluvit. Ale co to plácám. Vždyť my jsme jejich nepřátelé! Korejec se na mě jen nechápavě podíval. No, aspoň jsem to zkusil.

Co mám dělat? Mám se mu vzdát a nechat se zajmout? Nebo mám ujet a nechat se zastřelit? Dal bych krk na to, že tu není sám. Někde se určitě schovávají další a asi bych jim neujel.
Kdybych se stal jejich zajatcem, kdoví jak by to dopadlo.

Tak jsme tam na sebe zírali a nikdo z nás se neměl k žádné akci.

Nevím, co mě to popadlo, když jsem šlápnul na plyn. Úplně se mi zatemnil mozek. Ale nějakým způsobem jsem tušil, že tohle řešení bude nejlepší. Že se mi nic nestane. Nebo se dostanu do MASH jako raněný.

Ujíždím vpřed plnou rychlostí. Ohlédnu se za sebe, abych viděl, co dělá Korejec. Míří na mě puškou, ale má vyděšenou tvář. Ještě aby ne, když jsem ho před několika vteřinami málem srazil. Ale když jsem ho tam uviděl, jistým způsobem jsem si i oddechl. Nechtěl jsem ho zranit. Uvědomil jsem si, že je to stejný člověk jako já, který má nejspíš doma rodinu a přátele. A kdyby mi neuhnul, mohl být třeba mrtvý. Cítím se hrozně. Srdce mi bije jak o život.

Těsně kolem ucha mi prosvištěla kulka. V předním skle džípu po ní zbyla dírka. Tuhle jsem teď mohl mít v sobě!

Ani jsem se nestihl vzpamatovat z první palby a už přišla další. Neváhal jsem ani vteřinu a zastavil jsem džíp. Nebo spíš jsem ho chtěl zastavit. Problém byl v tom, že to nešlo. Brzdil jsem, co jsem mohl, ale auto spíš zrychlovalo. Ale pak jsem si vzpomněl, že když jsem se tehdy chtěl rozjet, brzdilo to. Tak jsem zkusil druhý pedál a za pár okamžiků jsem už stál na místě.

Ulevilo se mi, ale ne nadlouho, protože ten Korejec vystřelil ze své pušky další náboj. Naštěstí pro mě zjevně nebyl moc dobrý střelec.
Pro jistotu jsem ale vyskočil z džípu a schoval se pod něj. Vzpomněl jsem si na seržanta, který pod džípem spal. To já jsem nic takového neměl v plánu ani v nejmenším. Modlil jsem se, abych to přežil.

Teď už to vím, měl jsem se vzdát, ale na to je pozdě. Nyní je nejdůležitější nenechat se zastřelit.

Ozvala se další střelba. Úplně jsem strnul na místě neschopný jakéhokoli pohybu. Nebyl jsem zraněný, ale měl jsem hrozný strach. Pod džípem jsem byl relativně v bezpečí, i tak se mi ale mohlo něco stát. Klepal jsem se zimou. Nebo to bylo tím strachem? Asi jsem si měl napsat závěť.

Vzpomněl jsem si na otce Mulcahyho. Jeho modlitba by se mi teď hodila. Kde je kněz, když ho člověk potřebuje?

Pokaždé, když jsem uslyšel ten strašný zvuk, mi vstaly všechny vlasy na hlavě. Zalehly mi uši, takže jsem tu střelbu slyšel jen tlumeně a jakoby zdálky. Nebo je možné, že se to opravdu vzdaluje? To by bylo skvělé.

Předtím jsem se bál strašně moc, ale teď mi to už bylo tak nějak jedno. Ležel jsem na břiše pod džípem, uprostřed prašné cesty, kolem mě hory. Ze všech stran mě zasypávala palba z korejských pušek, ale ještě se ani jednou netrefili. Jak výhodné teď bylo zbaběle se schovávat.

Kluci, co se mnou letěli letadlem, by se teď nejspíš potrhali smíchy. Ale chtěl bych vidět, co jiného by udělali oni. Zřejmě nic.

Přemýšlel jsem o tom, co všechno jsem v životě ještě chtěl stihnout, když v tom najednou - ticho. Žádné zvuky střelby. Vypadá to, že už skončila. Pro jistotu jsem ještě pár minut vyčkal ve svém úkrytu, abych se ujistil, jestli třeba jen nedoplňují munici.

A pak jsem vylezl. Ruce se mi třásly, když jsem bral za volant. Teď bylo na programu jediné. Dostat se do tábora dřív, než po mě zase začnou střílet.

Zatímco jsem ujížděl plnou rychlostí, hlavou se mi honily myšlenky. Jen o vlásek jsem unikl smrti, nebo aspoň zranění. Ale, jak se říká, nechval dne před večerem. Tak jsem na to zkoušel přestat myslet, protože ještě jsem zdaleka nebyl v bezpečí. To budu, až dorazím do své jednotky.

***

Ani nevím, jak dlouho jsem jel, ale po nějaké době se přede mnou objevila dřevěná cedule.
MASH 4077, přečetl jsem velká bílá písmena a číslice. Pod tím bylo ještě napsáno menším písmem: Nejlepší péče kdekoliv.

Za cedulí se už rozprostíral kýžený tábor. Konečně! Vjel jsem dovnitř, a poté, co jsem zjistil, kterýmže pedálem se brzdí, zastavil jsem a rozhlédl se kolem.

Byla tu budova ze dřeva a vlnitého plechu, ve které, jak jsem později zjistil, byl operační sál a lůžka pro pacienty.
Kolem budovy bylo několik stanů ze zeleného plátna. Jeden z nich byl větší, než ostatní, zřejmě jídelna.

Tak tady teď budu žít. Sice to asi nikdy nebude můj domov, protože můj domov je v Americe a ten nic nenahradí. Ale mohlo to být horší, pomyslel jsem si, když jsem vystupoval z džípu děravého jak cedník.

*****

Tak jestli minulá kapitola byla trochu o ničem, tahle to vynahradila. Co na ni říkáte? Měli jste aspoň trochu strach?
Tak zas příště, ahoj!