"Miminko se plobudilo," zapitvořil se jeden seržant, když jsem znovu otevřel oči.

Letadlo pořád hučelo, vojáci se pořád smáli, ale teď jsem pochopil, že se nesmějí jen tak, ale že se smějí mně. "Ty chceš do války, jo? Vždyť bys neublížil ani mouše, jsi jen děcko." řekl zase ten seržant. Co jsem mu udělal? A navíc nevypadal o moc starší než já.

Kromě mě a seržanta v letadle byl ještě jeden desátník a tři vojíni. A pak ještě pilot. Teda, doufám, že tam je.

Všichni, kromě toho pilota, se mi smáli. Ale proč? Protože jsem na chviličku usnul?

Pak jsem ale přišel na ten pravý důvod, proč se to celé dělo.
"Chceš svého medvídka?" zasmál se seržant.
"Ano," odpověděl jsem automaticky, ještě než jsem si uvědomil, že se mi hrabali v kufru. Hned jsem své odpovědi litoval, protože po ní hned nastal výbuch smíchu.
"Říká se 'Ano, pane'; nevíš že tři pruhy jsou víc než dva?" začal zase seržant.
Jeden vojín mi plyšákem začal mávat před před obličejem.
"Dej to sem!" Vytrhl jsem mu medvěda z ruky a dal ho do kufru.
"A už mi nesahejte na věci, prosím," řekl jsem klidně, jakoby se nic nestalo.

Ale stalo se toho hodně. Už teď tu zatracenou válku nenávidím, a to ještě ani nejsem v Koreji. Ach jo.

Přetrpěl jsem asi dvacet minut posměšných narážek na mě, když v tom se letadlo zhouplo a já jsem pozvracel seržanta. Další záchvaty smíchu. No bezva.

Tentokrát se ale seržant nesmál, ale pro změnu na mě začal křičet, co že jsem to za nemehlo, že jsem se radši měl vyzvracet do svého kufru a podobně. Chtěl jsem ho praštit, ale zase se mi udělalo nevolno, protože jsem ucítil další zhoupnutí letadla. Co to tam ten pilot dělá?

***

Nevím jak dlouho jsme letěli, když v tom se najednou ozval pilot: "Držte si klobouky, přistáváme!"
Co? "To už jsme v Koreji?" zeptal jsem se, jako bych nevěděl, že s těmi lidmi tady je lepší mlčet.
"Slyšeli jste to, kluci? Ten malej si myslí, že už jsme v Koreji!" ozval se desátník, následován dalším smíchem. Ukázalo se totiž, že ta 'Korea' je vlastně Kalifornie a že přistáváme, abychom nastoupili do většího letadla, protože tam čekají další muži.

Přistání v San Francisku proběhlo hladce, bez komplikací. Bylo příjemné zase, i když ne na dlouho, ucítit pod nohama pevnou zem. Trochu jsem se protáhl, ani jsem se nenadál a už jsem zase seděl v letadle. Teď nás čekala dlouhá cesta přes oceán. V letadle bylo víc lidí, a to znamenalo jen jedno. Více zábavy na můj účet.

"Jen se smějte, však se vám to vrátí. Bůh vás potrestá," řekl najednou poručík, který přistoupil v San Francisku a až do teď zarytě mlčel. Podle kříže na klopě jeho uniformy jsem usoudil, že je to kněz.

"Jsem otec Mulcahy, jak se jmenujete vy?" otočil se ke mně a usmál se.
"Desátník O'Reilly, těší mě, otče" představil jsem se.

Desátník, který seděl naproti mně zašeptal seržantovi do ucha: "Poslyš, Sparky, proč se toho kněze rovnou nezeptá, jestli není zadaný?"
Seržant vyprskl smíchy. Desátník byl na svůj 'vtip' očividně dost hrdý, a taky si asi myslel, že jsem ho neslyšel. Ale slyšel jsem ho moc dobře. Copak oni s tím nikdy nepřestanou? Nevím, proč jsem si myslel, že když je tu kněz, třeba toho už konečně nechají. Je to naopak ještě horší.

"Kde tak asi ve válce potřebují kněze?" zeptal jsem se otce Mulcahyho, abych přerušil trapné ticho. "No, to je různé. Nemyslete si, že tu jsme nepotřební. Většinou ale máme celkem smutný úkol. Udělovat poslední pomazání padlým. Ale nejsem si jist, jak to přesně bude." dal mi kněz vyčerpávající odpověď.

***

Setmělo se. Myslím, že je trochu nebezpečné letět přes noc. Ale jak jinak se to dá vyřešit? Cesta přes oceán trvá moc dlouho.

Všichni usnuli. Desátník, seržant, vojíni... Kněz se pomodlil a pak šel spát taky. Byl jsem jediný, kdo byl vzhůru. Teda doufám, že pilot taky nespí.
Koukal jsem se na ně s pocitem zadostiučinění, protože jsem zjistil, že i oni jsou obyčejní lidé, kteří k životu potřebují spánek a kteří nemají žádný důvod se nade mě vyvyšovat.

Konečně jsem měl trochu času pro sebe. Jen já a mé myšlenky.
Co teď asi dělá máma? Asi spí. A nebo spíše, jak ji znám, nemůže zamhouřit oka. Něco jako já teď. Pořád na ni musím myslet.

Abych zabil dlouhou chvíli, zkoušel jsem se ze slovníku šprtat korejské fráze. Moc to ale nešlo, poněvadž v letadle bylo šero.

Podíval jsem se dolů. Pod námi pořád nebylo nic než oceán, od kterého se odrážely světlomety letadla.
Náhle jednotvárnost oceánu narušila velká loď, která pomalu plula po hladině. Nezačala po nás střílet, tak jsem usoudil, že asi nebude nepřátelská.

Ještě jednou jsem se pokochal pohledem na spícího seržanta a usnul jsem taky. Ale nespal jsem klidně. Ve snech mě pořád pronásledovala válka.

***

"Příští zastávka Soul!" zařval na nás dozadu pilot, jakoby nevěděl, že tady se ještě spí. To je ale bezohlednost! Na druhou stranu ho chápu, protože celou noc nespal a asi už zapomněl, co to spánek je.

Ostatní se vzbudili taky. Teď aspoň vědí, jaké to je, když je někdo vyruší ze spánku. Začínám být celkem škodolibý, ale oni si prostě nic jiného nezaslouží.

Pod námi se pořád rozprostíral oceán, občas přerušený některým z Japonských ostrovů. Teda, snad to byly Japonské ostrovy. V zeměpise jsem nikdy zvlášť nevynikal.
Za ostrovy se už na obzoru rýsovala země, kterou jsem považoval za Korejský poloostrov.

Předtím, než jsem nastoupil ve Státech do letadla, nikdy jsem tuhle zemi nechtěl vidět. Ale teď je to pro mě vysvobození. Dost dlouho jsem musel trpět výsměch ostatních. Konečně přistaneme a já už ty hrozné lidi nebudu muset do smrti vidět.

***

Vystoupil jsem z letadla a silný studený vítr do mě udeřil tak silně, že mě to málem odfouklo.
Za oceánem bylo úplně rozdílné počasí než v Americe. Zatímco tam bylo vedro, tady jsem se ve své uniformě třásl zimou.

Rozhlédl jsem se kolem. Tak takhle vypadá Korea. Představoval jsem si to trošku jinak. Tohle letiště v Soulu je docela podobné tomu v San Francisku. Jediný rozdíl je v tom, že tohle je o dost menší.

Mí spolucestující se buď někam vytratili, anebo jsem je jen neviděl mezi těmi všemi lidmi v uniformách, kterých tu nebylo málo.

Pak mě ale napadla jedna věc, o které jsem do té doby neměl čas přemýšlet. Kam já teď vlastně půjdu? Vím jen, že mám jet do MASH. Ale kde to vůbec je?

"Eh... Pardon... Mohl bych se zeptat, kde se mám ohlásit?" oslovil jsem vojína, který šel zrovna kolem.
"Musíš do hlavní budovy, je to támhle," ukázal rukou doleva.

Tak jsem vzal svůj kufr a šel směrem, který mi ukázal vojín. Po chvíli jsem došel k hlavní budově. Zaklepal jsem na dveře.
"Vstupte," ozval se hluboký hlas. Komu asi patří? Mám trochu strach. Nádech, výdech. A vstoupil jsem dovnitř do místnosti.

"Co takhle zasalutovat, desátníku? Tady nejsme ve slepičárně," řekl generál, který seděl u stolu. Postavil jsem se do pozoru a zasalutoval.
"Pohov." Uvolnil jsem se a rozhlédl se po místnosti. Na zdi visela mapa Korejského poloostrova, v níž bylo zapíchnuto několik špendlíků.
Na stole měl generál stoh papírů a cedulku se svým jménem. Clayton, přečetl jsem si jeho jméno.

"Co potřebujete? Nemůžu tady s vámi čekat, až naprší a uschne."
"Pardon, já jen nevím, kam mám teď jít. Mám pracovat v jednotce MASH, ale to je všechno, co vím, pane," vysvětlil jsem generálovi situaci.
"Aha. A ve které jednotce máte být? Tady v Koreji je pět jednotek MASH." řekl generál Clayton.

Podíval jsem se na svůj povolávací rozkaz, který jsem měl do teď v kapse. Do 4077. jednotky mobilní armádní chirurgické nemocnice, stálo tam. Řekl jsem to generálovi.

"Á, do 4077, vy budete ten nový úředník, jakže se to jmenujete? O'Reilly?" Překvapilo mě, že generál o mě věděl.
"Ano, to jsem já," odpověděl jsem.

"No tak na co tu ještě čekáte? Venku si vezměte džíp a jeďte. Je to asi třicet kilometrů odtud, u vesnice Uijeongbu."
"Pane?" oslovil jsem ho. Rád bych jel, kdybych uměl řídit.
"No, co je?" vyštěkl podrážděně. Zřejmě jsem ho už štval. Ale asi pana generála zklamu. Tím, co mu řeknu teď, mu asi na náladě moc nepřidám.
"Když já... Neumím řídit," přiznal jsem konečně. "Teda... Řídil jsem traktor..." dodal jsem, abych se necítil tak moc trapně.
"Běžte ven, seržant Rizzo vám dá rychlokurz řízení." řekl generál. Bylo na něm vidět, že už mě má fakt plné zuby. A tak jsem ho ponechal svému osudu a vyrazil na parkoviště.

*****

Ahoj! Máme tady další kapitolku. Protože teď budou nějakou dobu takzvané koronaprázdniny, budu mít na psaní víc času a kapitoly by mohly vycházet častěji. Ale každý den to asi nebude.
Jinak jak se máte? Ještě vás neskolil koronavirus? A jaký je váš názor na něj? Napište mi to do komentářů.
Tak se mějte hezky, nenakažte se a zase někdy ahoj.