Jsem ve válce. Ale vypadá to tu divně. Místo nepřátel jsou tu papíry. Spousty a spousty úředních dokumentů. Zvedne se vítr a všechny papíry rozvíří. Létají sem a tam. Hotová vánice. Snažím se najít cestu mezi těmi dokumenty. Snažím se je zvládnout, ale nejde to. Je jich příliš moc. Podlaha je papíry už celá pokrytá. A pořád se objevují další. Mou jedinou zbraní je tužka. Všechny ty papíry se musí podepsat. Nestíhám to. Odněkud se valí další hromady papírů.
Nakonec mě ta bílá lavina dočista zavalí. Pod těmi papíry jsem neviděl nic jiného, než inkoust na bílém podkladu. Volám o pomoc, ale přes vrstvu dokumentů mě nikdo neslyší. Jsem v koncích. Asi tady umřu.

Prudce jsem se posadil na posteli. Co to bylo za sen? Aha, už si vzpomínám. Útočil na mě armáda papírů. To je ale hloupé. Válka s papíry.

Válka. Tak počkat! Podívám se na noční stolek a modlím se, abych tam neviděl to, co jsem viděl. Svůj povolávací rozkaz. Ne!

Tak proto se mi zdál takový sen. Pro jistotu sáhnu na ten dopis, abych se ujistil, že třeba ještě nespím a tohle všechno se mi jen nezdá. To by mi bylo o moc líp. Ale teď už jsem byl vzhůru a moje vstupenka do války byla skutečná.

Nejradši bych teď ten proklatý kus papíru zmačkal, roztrhal, zahodil, spálil a nevím co všechno ještě. Ten dopis za všechno může! Ale nevinně tam ležel dál. Ani nevypadal jako povolávací rozkaz.

Momentálně jsem jediný, kdo to ví. Jak to řeknu matce? Mami, jdu do války, možná se už nevrátím. Tak takhle asi ne. Každopádně to nemůžu odkládat věčně. Řeknu jí to ráno.

Podíval jsem se na hodinky. Půl čtvrté. Půl čtvrté ráno a skoro celou noc jsem nespal. Pořád jsem musel myslet na válku. Na Koreu. Nejspíš by to byla hezká země, do které bych se třeba i chtěl podívat, ale teď... Jediné, co chci je to, abych tam nemusel.
Já a úředník? Vždyť já ztrácím věci, nikdy nikam nechodím včas a nenávidím vyřizování čehokoli. A navíc neumím telefonovat. Pokaždé, když mám mluvit s někým cizím aniž bych mu viděl do tváře... Nejde mi to.

Ráno jsem vstal asi v šest. Prostě jsem už to přemýšlení o válce nemohl vydržet. Musel jsem jít na vzduch.
"Co tak brzo? Obyčejně máš touhle dobou ještě půlnoc," podivil se Ed, když mě uviděl, jak vycházím ze stavení. Mám mu to říct teď? Nebo jim to řeknu oběma až u snídaně, abych se nemusel namáhat dvakrát?

Rozhodl jsem se pro možnost číslo dvě. Strýčkovi jsem prozatím řekl, že jsem nemohl spát. Proč to tak dlouho odkládám?

Jako každé ráno jsem přejel pohledem naši farmu. Ale tentokrát jsem ji viděl jinak než doposud. Jako domov, od kterého budu teď nadlouho odloučen. Až se vrátím, bude to tu vypadat stejně? Strýc Ed okopávající záhon, máma chystající snídani v kuchyni? A co když už tohle nikdy neuvidím?

Šel jsem na snídani. Sednu si ke stolu a vidím, že matce tečou po tvářích slzy. Hned mě napadlo, co se asi stalo. Že já jsem ten papír nechal ležet na nočním stolku? Chtěl jsem, aby se to dozvěděla ode mě. To máš za to, že jsi to tak dlouho odkládal, blbče. Dnešek už snad ani nemůže být horší. No, ještě by třeba mohlo začít pršet.

"Mami? V pohodě?" zeptal jsem se, protože jsem nevěděl, co jiného na to říct.
"Proč jsi mi to neřekl? Můj syn jde do války. Nemůžu tomu uvěřit. Vždyť jsi můj malý chlapeček, a máš jet tak daleko," bědovala máma utírajíc si oči kapesníkem.
"To bude dobrý," utěšoval jsem ji, ale měl jsem co dělat, abych se taky nerozbrečel, "Pořád na vás oba budu myslet, budu vám psát, kdykoli to jen bude možné. A co nevidět budu zpátky. Hlavně o mě neměj strach. Tak se akorát utrápíš. Navíc to mohlo dopadnout hůř, nebudu přece bojovat na frontě. Budu pracovat v nemocnici."
Strýček to jen mlčky pozoroval z povzdálí. Zřejmě už o tom taky věděl.

Tak, a je to venku. Ale takhle se to stát nemělo. Bože. Kéž by ten pošťák včera nepřišel s tím dopisem.

***

Nastal čas balení věcí.
Otevřel jsem šatní skříň a v ní jsem objevil zaprášenou hnědou uniformu. Vyndal jsem ji ze skříňě a položil ji na postel. Jestlipak mi ještě bude? Ale teď se mi do ní oblíkat nechce.

Můj pohled se zastavil na plyšovém medvídkovi sedícím na posteli. Mám si ho vzít s sebou? Nebudou se mi tam všichni smát?
Ne. Už musím dospět. Plyšáci jsou pro děti.

Napadlo mě, že bych si měl rychle koupit jednu moc důležitou věc. Korejsko - anglický slovník. Vypravil jsem se proto ještě ten den do nejbližšího knihkupectví, v němž jedna prodavačka byla moje známá.

Vybral jsem slovník a šel jsem zaplatit k pokladně. Jaké štěstí, že tam zrovna byla Sally, moje dlouholetá kamarádka.
"Ahoj Sally," pozdravil jsem ji a podal jí slovník.
"Ahoj Waltere, korejsko - anglický slovník, ano? Ty jedeš taky do Koreji?" zeptala se.
"Ano, budu dělat v polní nemocnici."
"Mého přítele povolali před měsícem. Od té doby se neozval. Mám o něj strach." řekla a podívala se na mě svýma modrýma očima.
"To je mi líto. Ale třeba jenom nemá čas. Uvidíš, určitě ti co nevidět napíše. A navíc trvá dlouho, než pošta urazí takovou dálku."
"Díky, ty vždycky dokážeš zvednout náladu," smutně se usmála Sally. No, já tady utěšuju všechny okolo sebe, ale kdo utěší mě?

"Já myslela, že na zabíjení nepřátel slovník není potřeba. Jsi první, koho znám, kdo si kupuje do války slovník." řekla napůl udiveně a napůl pobaveně prodavačka.
"Říkal jsem si, že při mé práci úředníka by se mohl hodit."

"Noták, my taky někdy chceme přijít na řadu. Vybavujte se třeba na ulici!" vykřikl popuzeně starší muž, který stál za mnou. Tak jsem se zabral do rozhovoru, že jsem si ani nevšiml, že za mnou se tvoří dlouhá řada netrpělivě čekajících zákazníků.

"Dvacet dolarů," řekla Sally. Dal jsem jí peníze a vzal jsem si slovník. "A ať se ti nic nestane!" zavolala za mnou nakonec.
"Ta dnešní mládež," slyšel jsem ještě bručet toho nevrlého starce.

***

Tak je to tu. Věci jsou v kufru a to znamená jediné. Válka na nikoho nečeká.

Rozhlédl jsem se po svém, teď už vyklizeném pokoji. Bude mi chybět ta vůně dřeva. Bude mi chybět ten výhled z okna. Bude mi chybět můj domov.

Chci si s sebou vzít něco, co by mi domov připomínalo. Ale nevím co.

Ještě se naposledy podívám na medvídka ne posteli, vezmu kufr a jdu. Sbohem, domove.

***

Máma a strýc Ed mě doprovodili na letiště. Viděl jsem skupinku asi pěti vojáků s kufry. Vypadalo to, že taky letí do Koreji. Smáli se a pokřikovali na sebe. Poslední, co bych si myslel, je to že z odjezdu byli smutní.

Objal jsem nejdřív strýčka, potom mámu. Na rameni jsem ucítil její slzy. "Chovej se slušně," řekl přísně Ed, ale bylo na něm vidět, že je naměkko.

Potom máma sáhla do tašky a něco z ní vyndala. To něco byl můj plyšový medvídek. Neříkal jsem náhodou, že už musím dospět?
"Tohle sis zapomněl. Na, dej si ho do kufru." řekla, když mi plyšáka podávala.

Nervózně jsem se podíval na postávající vojáky, jestli se náhodou nekoukají na mě, rychle jsem otevřel kufr a medvídka v něm zavřel.
"Chci po tobě jen málo," zašeptala máma, "Jen to, abys na nás nikdy nezapomněl. Vždycky, až uvidíš svého medvídka, vzpomeň si na nás. Na svůj domov." Div se nezalykala slzami.

"A ještě jednu věc mi slib. Slib mi, že se vrátíš."

Jak jí to mám říct? Nemůžu jí lhát, protože si nejsem jistý, zda se vrátím. Ale nemůžu jí ani říct, že se možná nevrátím.

"Slibuju." Rozhodl jsem se opět pro druhou možnost. "Slibuju, že se vrátím domů." Pro stvrzení svého slibu jsem mámu ještě jednou pořádně objal. A aby to strýčkovi nebylo líto, objal jsem i jeho.

"Budete mi chybět." řekl jsem jim.

Ohlédl jsem se a uviděl jsem vojáky nastupující do malého letadla. "Už musím jít. Na shledanou!" zavolal jsem v běhu na svou rodinu, aby mi letadlo neuletělo.

***

Mladí vojáci na mě cosi pokřikovali. Ale já jsem je nevnímal. Jediné, co jsem viděl, byl pomalu se vzdalující ranvej a malinké postavičky na zemi. Můj strýček Ed. A moje máma. Koukali se na letadlo a máma mi mávala kapesníkem. Budete mi chybět.

Potom jsme se vznesli nad mraky a já už jsem z okýnka nic neviděl. Hukot letadla smíšený s mluvením vojáků byl uklidňující. Zavřel jsem oči a nevnímal nic jiného.

*****

Tak tohle bylo plné emocí a hlavně slz. Po delší době tu máme druhou kapitolu, tak snad se vám aspoň trochu líbila. Teď by mohly kapitoly vycházet trochu častěji. No nic, teď se jdu někam uklidnit. Ahoj!