I. Nejhorší narozeninový dárek
Ottumwa, Iowa 1950
Na první pohled dnešek nebyl ničím výjimečný. Jako obvykle jsem se protáhl na posteli, jako obvykle jsem si nasadil svoje brýle a oblékl si károvanou košili a modré džíny. Jako každý den jsem sešel po schodech dolů do kuchyně, namazal si chleba máslem a postavil vodu na čaj.
Pořád se to zdá jako obyčejný den, že?
Po chvíli do kuchyně přišla máma. Měla na sobě zástěru, v ruce košík a úsměv snad ještě hezčí než obvykle.
"Kolik?" zeptal jsem se jí koukajíce se na košík. "Dneska rovných dvacet vajec." řekla máma spokojeně. Vypadá to, že i slepice jí dnes chtějí dát dárek. Dneska má totiž narozeniny! To je ten důvod, proč je dnešek jiný, než včerejšek nebo zítřek. Máma má narozeniny! "Jak ses vyspala?" řekl jsem jakoby nic. "Ale jde to, Waltere, jde to. Proč se ptáš?"
"Ale jen tak, zajímá mě to." odpověděl jsem a snažil jsem se, aby to vypadalo co nejvíc nenuceně.
Oslavu pro mámu chystáme se strýčkem Edem už asi týden. Nebude to velká oslava, jenom taková rodinná sešlost. Ale stejně se může hodně věcí pokazit. Začínám být nervózní. Ještě musíme přichystat občerstvení. Ale to se nám nepodaří, když máma bude celý den v kuchyni! Musíme ji nějak vylákat ven, aby byla kuchyně volná a my s Edem mohli udělat to občerstvení. "Kde je strýček Ed?" zeptal jsem se. "Jel do města. Copak to nevíš? Dojez ten chleba, synku, jsi jako vyžle."
"Už nemám hlad." Vstal jsem od stolu, nasadil si trochu děravý slamák a vyšel ven. Rozhlédl jsem se po naší farmě. Můj domov. Tady žiju celý svůj život. Nikdy jsem nebyl mimo Iowu.
Po cestě šel osamělý muž se slamákem na hlavě, v silných rukou měl dvě velké nákupní tašky. "Strýčku!" vyběhl jsem mu naproti. "Nejsi tady nějak brzo? Co jsi všechno koupil? Jak nachystáme to občerstvení, když máma v kuchyni snad bydlí?" Zahrnul jsem ho tolika otázkami, že mu z toho musela jít hlava kolem. Ale odpovědět na všechny zvládl bravurně: "Vycházel jsem v šest ráno, kdybys vždycky nespal do oběda, mohl jsi jít se mnou. V těch taškách mám jenom nějaké drobnosti, které jsme neměli doma. O tom občerstvení jsem už přemýšlel. Měli bychom udělat nějaký salát a sendviče. Řekni mámě, aby se šla podívat na stračenu. Že nevypadá dobře - "
"Jí něco je?" přerušil jsem strýčka vyděšeně."Není, je v pořádku, ty to nechápeš," vysvětloval Ed, "vtip je v tom, že když jí to řekneš, tak ona tam půjde, a ty ji tam trochu zdržíš, abych měl dost času na přípravu."
"Dobře, snad to vyjde."
Vyšlo to podle našeho plánu. Já jsem mámu zdržel, zatímco strýček Ed dělat salát, sendviče a bůhvíco ještě.
Odpoledne přijela celá naše rodina. Bylo nás hodně, měl jsem strach, jestli se vůbec všichni vejdeme ke stolu. Ale vešli jsme se. Udělali jsme si posezení venku před domem. Jedli jsme a povídali si o všem možném.
Co tu dělá pošťák večer? To mě napadlo, když jsem viděl přijíždět muže s brašnou přes rameno na kole. Listonoš Perkins je náš známý. Ale vždycky jezdí ráno. Tak proč je tady takhle pozdě?
Nebyl jsem jediný, kdo si listonoše všiml. Bratránek Raymond vstal od stolu a šel za ním.
"Co nám nesete?" zeptal se pošťáka. "Cože?" pan Perkins byl trochu nahluchlý, muselo se na něj mluvit nahlas. "POVÍDÁM CO NÁM NESETE?" zopakoval to Ray tak, že skoro křičel. Pozoroval jsem je od stolu a napadlo mě, že to bude asi něco hodně důležitého. "Dopis," odpověděl pošťák, "Od armády, tak jsem to považoval za důležité, zrovna přišel. Počkal bych s tím až na ráno, ale když je to od armády..."
Perkins dělá svou práci opravdu dobře, někdo jiný by počkal do rána, až bude rozvážet ostatní poštu. Navíc jsme nejodlehlejší farma v Ottumwě.
Pro koho asi je ten dopis?
"Pojďte, pane Perkins, pojďte chvilku posedět, jestli máte čas," zval ho Ray. To je celý on. Pořád všechny všude zve.
"Ahoj Waltere," pozdravil mě pošťák. "Dobrý den," odpověděl jsem.
"Vy něco slavíte?"
"Jo,máma má narozeniny."
"Cože?" Achjo, zase neslyší. "MÁMA MÁ DNESKA NAROZENINY." zakřičel jsem. "Aha, všechno nejlepší, Edno," řekl směrem k mámě. Moje máma se jmenuje Edna. Edna a Ed. Jejich rodiče asi neměli moc fantazii na jména.
Pan Perkins se znovu otočil ke mně: "Poslyš, Waltere, mám tady pro tebe dopis, od armády." Podal mi obálku. Vzal jsem ji a nastavil ji proti zapadajícímu slunci, snažíce se zjistit co je tam uvnitř. Ale asi už byla moc tma, protože jsem nic nepřečetl. Obálku jsem strčil do kapsy a víc se o ni nestaral.
Seděli jsme u stolu. Pošťák se nejdřív dlouze podíval na mě a potom na mámu. "Jste si hodně podobní." řekl. Tohle nám říká hodně lidí a já vždycky odpovím: "To dělají ty brýle." Tím by konverzace na toto téma skončila, nebýt mého povedeného bratránka Raymonda. "A taky jsou stejně vysocí." řekl. Tohle mě docela naštvalo, tak jsem se natáhl přes půlku stolu a řekl jsem mu do očí: "Kdyby existoval hmyz, který žere lidský humor, u tebe by asi brzo umřel hlady." Sedl jsem si zpátky na židli a Ray konečně zmlkl. Prostě nemám rád, když někdo naráží na mou výšku.
Seděli jsme tam dlouho do noci, a když jsme to konečně zabalili, listonoš už byl dávno pryč. Rodina i s bratránkem Raymondem už taky odjela. Na farmě jsme zbyli zase jen my tři: strýček Ed, máma a já. Říkal jsem si, že to byl hezký den. Ale nechval dne před večerem. Mělo se totiž stát něco, co celý můj život změní od základů.
Teprve když jsem se chystal ke spánku, napadlo mě, že bych se mě, že bych si mohl otevřít ten dopis. Co tam asi bude? Mohli by mě snad povýšit? Ale za co? Přemýšlel jsem, když jsem pomalu otevíral obálku, aniž bych ji roztrhl. Občas se to hodí, otevírat dopisy tímto způsobem.
Začal jsem mít strach. Co když tam bude třeba povolávací rozkaz nebo něco takového? Třesoucími se prsty jsem konečně vyndal papír z obálky a začal jsem číst. Stačilo přečíst pár prvních slov, abych zjistil že jdu do války. Musel jsem si sednout, zamotala se mi z toho hlava. Já? Válka? Rychle jsem se podíval na obálku, jestli je tam opravdu moje jméno a adresa. Jestli si to třeba nespletli. Bylo to tam.
To mě jako pošlou na frontu? Abych to zjistil, musel jsem sebrat odvahu a číst dál.
Služba v mobilní armádní chirurgické nemocnici v Koreji. Ale vždyť nejsem doktor! Alespoň nebudu muset bojovat. Zastávat funkci úředníka jednotky. Cože? Úředníka? Jsem ten poslední, o kom bych si myslel, že by byl dobrý úředník. A co vlastně dělá takový úředník ve válce? Určitě vyřizuje nějaké papíry. To asi nebude úplně lehké. Co hůř, myslím že to nezvládnu!
Rozhodl jsem se, že to řeknu mámě až ráno. Teď by z toho nespala. A nebudu jí přece kazit narozeniny. To by byl nejhorší narozeninový dárek!
______________________________________
Jak už jsem psala nahoře, tohle je pokus o fanfikci na M*A*S*H. Tenle seriál mám moc ráda a protože na českém Wattpadu není moc fanfikcí na něj, zkusila jsem taky něco napsat. Kapitoly asi nebudou vycházet pravidelně, ale budu se snažit. Je to můj úplně první příběh, tak bych byla ráda, kdybyste mi jakékoliv připomínky napsali do komentářů.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro