Jako každý večer seděl Steve ve své židli a pečlivě kontroloval hodiny. Zdálo se mu, že se rafička skoro vůbec nepohnula. Možná to bylo tím, že ho práce absolutně nebavila. Ale neměl na výběr. Nedařilo se mu najít nic jiného a z něčeho nájem platit musel.

Konečně odbila čtvrtá hodina ranní a on vyjel z depa. Znuděně a částečně unaveně projížděl městem. Vozil ožralce i lidi, kteří se vraceli z noční. Ani nad řízením nepřemýšlel a jel stejnou trasu, jakou projížděl před dvěma hodinami.

Ze snění ho probrala až vůně vody po holení smíchaná s drahou kolínskou. Na tuhle část města až moc luxusní.

Rychle se rozhlédl a zjistil, že vedle něj stojí muž. Téměř okamžitě se ztratil v jeho oříškových očích. Byl rád, že zrovna stáli na světlech, mohl si tak prohlédnout perfektně upravené vousy i velmi dobře střižený oblek, který výborně seděl vypracovanému tělu. Zlaté rolexky zářily ve tmě a Steve stále nemohl uvěřit, že je jejich majitel tak nádherný.

„Potřebujete něco?" zeptal se neznámého a cítil, že má najednou sucho v ústech. Už dlouho neviděl někoho tak krásného. O to víc byl překvapený, protože bohatí lidé nejezdili autobusem. Ještě ke všemu takhle ráno. Většinou si brali taxi, nebo jezdili ve svých vlastních drahých autech.

„Máte zelenou," odpověděl mu neznámý a stále pohledného řidiče pozoroval. Steve ho slyšel, ale jeho slovům nerozuměl. Až moc ho překvapil melodický hlas a dokonalý newyorský přízvuk.

„Máte zelenou, jeďte," zopakoval boháč a hlavou kývl směrem k semaforům. Steve jakoby se až teď probral z transu. Rychle vyjel a snažil se vyhnat rudou barvu, která se mu usadila na tváři.

„Měl-měl byste si sednout. V téhle části města nejsou dobré silnice," upozornil ho řidič. Doufal, že brunet půjde a on se tak konečně bude moct nadechnout. Navíc se mu třásly ruce a bál se, že nabourá.

„A v jaké části města jsme?" zajímal se lehce opilý boháč a poprvé od řidiče odtrhl pohled. Rozhlédl se kolem sebe a opravdu to tam vůbec nepoznával.

„Downtown, asi jste to na párty přehnal a zabloudil jste," přemýšlel Steve nahlas a zastavil na zastávce, kde vystoupili tři feťáci. Tu práci nesnášel a vždycky se hrozně bál.

„Aha... A pojedete k parlamentu?" opět se brunet vyptával a snažil si vzpomenout, kde vlastně bydlí a kam má jít. Zatím se mu ale hezky stálo tady v uličce u sexy řidiče.

„Kam?" Steve absolutně nechápal, co má na mysli. Moc rád by mu pomohl a odvezl by ho domů, ale musel pracovat.

„No k parlamentu," zopakoval brunet, který teď značně znejistěl, „jsme v DC, ne?" Blonďatý řidič opatrně zakroutil hlavou a zastavil na další zastávce.

„Jsme v New Yorku," skoro až šeptl směrem k vyděšenému brunetovi. Trochu se otřásl, jakmile nastoupil zrzavý muž, který vždy jede až na konečnou stanici, kde ho každý den obtěžuje. Naštěstí mu vždycky nějak utekl. Tu práci opravdu nenáviděl.

„Státě?" zeptal se neznámý pln naděje. To od DC nebylo až tak daleko. Steve ale místo odpovědi mlčel a opět vyjel na prázdnou silnici.

„Ne... Městě," potvrdil mu po chvíli a skousl si ret. Ihned ho ale uvolnil, jelikož si kousek od nich sedl zrzavý ožrala. Vybral si místo, ze kterého mohl řidiče celou cestu pozorovat.

„Kurva?! Jak jsem se sem dostal? Co budu dělat? Vždyť... To je určitě přes dvě stě mil!" zoufal si brunet a prohrábl si své nagelované vlasy. Zkontroloval kapsy a zjistil, že mu někdo vzal peněženku a telefon měl vybitý.

„Můžu..." začal Steve, ale rychle se kousl do jazyku. Dostal nápad. Troufalý, ale nic jiného ho nenapadlo. Jenže nebyl schopný svůj návrh sdělit. Až moc se styděl.

Brunet na něj upíral zrak a čekal, co z něho vypadne. Sice byl ožralý a měl velké okno, ale cítil, že alkohol postupně vyprchával. Ano, tohle si ráno určitě bude pamatovat.

„Řeknete mi, až budeme někde, kde se venku budu moct vyspat?" otázal se neznámý, když mu ticho přišlo příliš tíživé a dlouhé. Nechtělo se mu ale vystupovat. Znamenalo by to totiž, že už blonďatého řidiče nikdy v životě neuvidí.

„Jestli-jestli chcete... Můžete přespat u mě. Nemám sice moc hezký byt, ale určitě se tam vyspíte," dostal ze sebe Steve téměř okamžitě. Nelíbila se mu představa, že by neznámý spal někde v této feťácké čtvrti. V nejlepším by se probudil nahý...

Jejich pohledy se setkaly a oba dva hned věděli, že je rozhodnuto.

*

Po půl hodině dorazili na konečnou zastávku. Brunet seděl přes uličku a snažil se vzpomenout, jak se sem sakra dostal.

„Tak pojďte, Bydlím kousek odtud," řekl Steve svému společníkovi poté, co zaparkoval. Uklidit plánoval až zítra.

Sám vystoupil ven a na zmateného cizince čekal. Vyjekl, jakmile ho zezadu někdo pevně chytil za boky a natiskl ho na sebe.

„Puso? Dneska jsi k nakousnutí," uslyšel chraplavý hlas u ucha. Steve poznal, že odporný dech patří zrzavému feťákovi. Ihned se roztřásl a cítil v očích slzy.

„Pusť mě," pípl a zkusil ho od sebe odstrčit, ale nepodařilo se mu to. Věděl, že má dobré tělo a sílu, ale v takových situacích vždycky ztuhl, proto ho také nikdy nevzali do armády.

„Slyšels?! Pusť ho!" prořízl ticho naštvaný hlas. Steve moc nepochopil, co se poté stalo. Bylo to moc rychlé. Viděl jen, jak zrzek utíká a boháč má krev na kloubech.

„Jsi v pořádku?"

"To je jedno. Jsi v pořádku ty?" staral se brunet a vyděšeného řidiče pozorně pozoroval. Nadzvedl obočí, když ho o hlavu vyšší muž objal. Ale nestěžoval si. Objal ho zpět a rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že už jim žádné nebezpečí nehrozí.

„Jsem. Děkuju," špitl řidič a cítil, jak se uklidňuje. Teplo se mu rozlévalo po těle a srdce radostí poskočilo.

„Jsem Anthony."

"Steve," také se představil a pohladil ho po zádech. Žasl nad tou látkou, která určitě musel být drahá. Opatrně čichal jeho vůni a cítil, jak mu z ní dřevění nohy. Sklopil pohled a zadíval se do oříškových očí, zatímco na tváři cítil jeho teplý dech. Byli si tak blízko...

„Měli bychom jít, ráno určitě budeš chtít brzy zmizet. Jsem si jistý, že tě hledají už teď," povzdechl si Steve a pustil ho. Raději zamkl autobus a snažil se ignorovat šíp smutku, který zasáhl jeho srdce. Stalo se mu to až mockrát. Nemohl zase udělat stejnou chybu.

Anthony mlčel a jen ho pozoroval. Sám byl zmatený a ztracený ve svých myšlenkách. Nevěděl, jestli je zadaný, nemohl si vzpomenout. Věděl ale, že ráno opravdu bude muset zmizet. Ve Washingtonu měl mít nějaký důležitý meeting. To si pamatoval.

„Tak pojď," řekl Steve, jakmile vše zamkl. Rozešel se směrem ke svému bytu a vůbec se netěšil, až si bude muset ustlat na gauči. Ale byl naučený pomáhat všem, co pomoc potřebují. Zatím se mu to ale všechno vymstilo.

„Co to bylo za chlapa?" zajímal se Anthony, kterého to ticho neskutečně štvalo a frustrovalo.

„Neznám jeho jméno... Ale něco podobného neudělal poprvé," povzdechl si řidič a sklopil pohled. Styděl se za to, že se nedokázal ubránit.

„Proč to děláš? Takovou nebezpečnou práci?" mračil se boháč. Nevěděl proč, ale hrozně ho štvalo, že ne blonďáka někdo sahal.

„Protože ne všichni mají peníze a čas chlastat celou noc," odsekl mu a vůbec mu nedošlo, co řekl. Neviděl ani to, že se jemu společníkovi zaleskla bolest v očích.

„Je tě na autobusáka škoda," dodal ještě Anthony a snažil se si jeho slova nebrat k srdci. Raději mlčel a pohled měl sklopený do země.

Blonďák se na něj po nějaké chvíli zvědavě podíval. Nečekal, že bude potichu. Nevědomky se těšil na nějakou další jeho otázku. Ta ale nepřišla a Stevovi až teď došlo, co se vlastně stalo.

„Omlouvám se," špitl a slabě se na boháče usmál. Mělo to přesně ten efekt, v jaký doufal. Na vážném obličeji se objevil úšklebek.

„V pohodě, já jsem na předsudky zvyklý," pokrčil brunet rameny a rozhlédl se kolem sebe. Zadusil v sobě myšlenku, že to tu vypadá špinavě a hrozně levně.

„To já taky," smutně se usmál a přišel před dům. Zde si ze schránky vzal poštu a šel otevřít dveře.

„Rogers, Skasgard," přečetl Anthony nahlas a na Steva se podíval, „pokud máš doma kamaráda, tak to nech být. Tady to vypadá bezpečně a támhle je lavička."

„Ne... To je... Uhm... To je můj ex. Zapomněl jsem to sundat," vysvětloval řidič. Ve skutečnosti lhal, vůbec totiž štítek sundat nechtěl. Neměl na to sílu a ani to nepotřeboval.

Brunet nic neříkal a jen se ušklíbl. Nevěděl jak, ale na Stevovi poznal, že je na kluky. Nehorázně ho to potěšilo. Cítil ale, že stále má v krvi alkohol, napadl ho totiž geniální nápad.

„Bydlím v posledním patře," oznámil mu Steve a začal být nervózní. Nedošlo mu totiž, že by Tony mohl být homofob. Tedy došlo, ale pozdě.

Nastoupili do starého a sotva pojízdného výtahu a boháč se rozhodl jednat. Natlačil překvapeného blonďáka na stěnu a rukama se zapřel vedle jeho hlavy. Zadíval se do těch nádherných oceánových očí a stejně jako v autobusu žasl nad jejich krásou.

„Jak dlouho už jsi sám? Jak dlouho už toužíš po sladkém polibku?" zeptal se ho tiše a očima těkl k těm růžovým rtům.

„Tři-tři roky," dostal ze sebe Steve, který se bál, že mu každou chvíli srdce vyskočí z hrudi. Nevěděl, že je to jedno, jelikož jeho společník vnímal jen jeho mentolový dech.

„A nebojíš se brát si do pokoje cizí chlapy?" dál se boháč vyptával a jen jemně se na něj natiskl, takže se jejich hrudníky dotýkaly. Jen chtěl vědět, kde má blonďák hranice. Nutně potřeboval zjistit, jestli mezi nimi bude něco víc. Sladký řidič by byl totiž krásné vyvrcholení krásného večera.

„Já-já... Vždyť... Se známe. Ty jsi Tony a já jsem Steve," vykoktal a očima sklouzl na jeho vousy. Zašimralo ho v břiše, když si představil, jak krásně musí při polibku píchat. Bill si je také nechával delší. Bill...

„Už jsme tady," rychle ze sebe Steve dostal a kolem svého společníka proběhl ven. Ignoroval, že chtěl brunet zrovna něco říct.

Se slzami v očích začal byt odemykat. Jenže se mu ruce třásly tak moc, že mu to vůbec nešlo. Lekl se, když mu Tony přikryl dlaně těmi svými. Překvapila ho jejich hrubost a značné množství mozolů.

„Promiň mi to. Jsem ožralý a vymýšlím blbosti," omluvil se aristokrat a sám dveře odemkl, „můžu odejít, jestli ze mě máš teď strach."

Řidič ho ale pryč neposlal, jen zakroutil hlavou a oba je vtáhl dovnitř. Stále mlčky ho pohladil po vousaté tváři a ignoroval, že sebou brunet trochu cukl. Nemohl vědět, že ho otec celé dětství mlátil a že je tohle jeho vybudovaný reflex. Tohle a další hromada věcí byla důvodem, proč s ním nikdo nikdy nezůstal delší dobu. Už se smířil, že navždy bude sám. Že se bude moct starat maximálně tak o děvky a kočky. I přesto teď stál, nechal se hladit a nechával Stevovi tolik času, kolik potřeboval.

„Já-já hned... Přijdu. Chovej se tu jako doma," smutně se usmál majitel bytu a během pár vteřin zmizel v koupelně.

Zde se zamkl a podíval se na sebe do zrcadla. Na špinavého blonďáka se smutnýma očima a zlomeným srdcem. Opláchl si obličej vodou a trochu se díky tomu uklidnil.

Váhal, ale nakonec to udělal. Otevřel skřínku a zadíval se na fotku, kterou si sem tenkrát dal. Přišla mu nádherná, naprosto dokonalá. Byl na ní totiž Bill. Jeho sladký Bill, který mu chyběl víc, než si připouštěl.

„Co mám dělat?" zeptal se zoufale a obrázek si vzal k sobě. Opět cítil slzy v očích. Přes tuhle fázi se za ty tři roky ještě nikdy nedostal. Pokaždé se rozplakal a nedokázal přestat. Zkoušel to opravdu hodněkrát, ale vždy jeho společníci buď odešli, nebo samou nudou odešli. A on pokaždé plakal až do rána...

Byly to tři roky, co se ta nehoda stala. Přišlo to z ničeho. Ten den si pamatoval moc dobře. Pršelo už od rána...

Zrovna seděl s vínem v ruce v jejich bytě a bál se, že ho Bill někde podvádí. Poslední dobou pracoval dost často přesčasy a chodil domů unavený. Až později zjistil, že jim šetřil na dovolenou. Že chtěl, aby se jeho Stevie konečně podíval někam jinam, než do špinavých ulic New Yorku.

Už chtěl jít spát. Sám v chladné posteli, jako předchozí noc. Už měl v sobě značnou hladinku alkoholu, když ticho prořízl až telefon, který vzal... Poslouchal, ale slova nedokázal pochopit. Nechtěl si připustit, že je to pravda. Spadl na zem, telefon odhodil a pořádně se napil z lahve. A poté začal plakat. I přes veškeré varování, které uslyšel, se zvedl. Oblékl si bundu, kterou dostal k jejich pětiletému výročí, a vyběhl ven. Ignoroval studený déšť i mrazivý vítr, který ho štípal do tváří. Potřeboval se přesvědčit, že to není pravda.

Doběhl za roh a srdce se mu zastavilo. Nedokázal popadnout dech, nich nevnímal. Jen křičel a plakal zároveň. Jeden policista ho chytil a chtěl ho odvést pryč, ale on se nenechal. Vyrval se mu a běžel přímo na místo nehody. Proběhl přes pásky, na kterých byl jasný zákaz vstupu. Stále tomu nevěřil. Pořád doufal, že se mu to jen zdá. Že jeho milý včas vyskočil z auta. Že je v pořádku.

Nebyl tam. Neseděl na místě řidiče. Ale místo toho si všiml krve, která byla všude kolem. Začal brečet ještě víc a rozhlížel se kolem sebe. Volal jeho jméno a nedbal na pokyny policie. Potřeboval ho. Potřeboval objetí od toho vysokého bruneta. Alespoň jeden poslední polibek.

Svět se mu zbořil, když uviděl, jak kousek od něj vezou nosítka, na kterém bylo tělo. Přikryté černým pytlem. Chtěl běžet, ale nemohl. Spadl na zem, mezi střepy z rozbitého okénka a věděl, že už nikdy nebude šťastný.

Nebyla to Billova chyba. Mohl za to opilý řidič, který dostal smyk a v plné rychlosti do auta napálil... Opilec skončil jen se zlomenou rukou, zato Bill neměl sebemenší šanci...

Steve zatřepal hlavou, aby vzpomínky vyhnal z hlavy. Skřínku zavřel a svlékl se. Vlezl do sprchy a nechal kapky, aby smyly jeho smutek. Přemýšlel... Anthony se mu líbil a už mu opravdu chyběl lidský kontakt. Jenže se bál, že by tím Billa podvedl. Věděl, že by si přál, aby se posunul dál. Jenže co když to nedokáže? Co když... Bude už navždy sám? Ve svých třicetidvou letech? Ne, to rozhodně nechtěl. A Bill by si to také nepřál.

Vyšel ze sprchy a ani se neoblékl. S ručníkem kolem pasu šel najít Tonyho. Byl čas posunout se dál.

„Steve? Půjčil jsem si nabíječku, pokud-" zasekl se a na sucho polkl, jakmile blonďák vešel do ložnice. Prohlédl si polonahého řidiče, který spíš vypadal jako nějaký namakaný voják. Steve nic neřekl a došel až k němu. Sebral veškerou odvahu a usadil se na jeho klín. Pohladil aristokrata po hrudi a vystrašeně se mu podíval do očí. Sám měl ty své stále uplakané.

„Tři roky... Nepůjde mi to," špitl a pohled sklopil. Skousl si ret a cítil, jak mu začínají hořet tváře. Styděl se a stále pochyboval. Dělá správně? Neměl by být už navždy vdovcem?

„Neboj se, já se o tebe postarám," usmál se hnědovlasý a položil svou dlaň na jeho tvář. Už na nic nečekal a konečně si ho přitáhl do polibku.

Oba dva vzrušeně vydechli a ještě víc se k sobě natiskli. Tony jakoby okamžitě vystřízlivěl a uvědomil si, že tohle není jeho poprvé s mužem. Za boky Steva povalil pod sebe na měkkou matraci a opět uvěznil jeho rty v těch svých. Ani si neuvědomil, že mu blonďák sundal sako. Všiml si ale, že už mu začal postupně rozepínat košili.

„Klidně to roztrhni, koupím si novou," ušklíbl se aristokrat a opět ho dravě políbil. Brzy ale své rty přesunul na jeho sametový krk. Šťastně vydechl a za zvuků trhání košile mu začal tvořit značku. Chtěl všem ukázat, že to zrovna on byl první po takové době, kdo získal toho nádherného řidiče.

Netrvalo dlouho a oba byli nazí. Jejich pokožka horká čela měli pokrytá potem a ústa otevřená ve sladké agónii. Mísily se jejich voňavky i vzdechy, které se dostávaly z jejich hrdel...

*

„Dobrou noc, Steve."

„Dobrou noc, Tony."

„Spi sladce, postarám se o tebe."

*

Když se Steve kolem poledne probudil, přišlo mu, že se mu to všechno zdálo. Rozhlédl se kolem sebe, ale bruneta neviděl. Zkusil z postele slézt, ale bolest v jeho intimních partiích mu to nedovolila.

„Takže se to stalo... A on opravdu odešel," špitl si sám pro sebe a ihned cítil, že má v očích slzy. Připadal si jak naivní hlupák. Anthony mu beztak lhal a všechny ty sladké řeči, které mu v posteli říkal, byly určitě lež...

„Přijedu příští týden... Jo... Tak to nějak zařiď, já si beru volno," uslyšel Steve onen sametový hlas. Ihned se tím směrem podíval. Zrovna do dveří vešel polonahý aristokrat, který v jedné ruce držel svůj telefon a v druhé tác se snídaní.

Blonďák se hned uculil a cítil, jak se jeho srdce zalívá štěstím. Pozoroval, jak Tony ukončil hovor, ladně k němu přišel a položil před něj tác.

„Dobré rá-"¨

„Jsi zadaný?" přerušil ho Steve a okamžitě se zeptal. Hrozně moc se bál, že je jeho společník ženatý. Že zmizí stejně rychle, jako se objevil.

„Ne. Ne, nejsem," zazubil se brunet a přitáhl si řidiče autobusu do polibku.

„Teď už jsi," zamumlal mu do rtů a byl si jistý, že by to tak Bill chtěl.

The end

Hi people!

Doufám, že se vám moje první jednodílovka líbila ♥ Psala jsem ji během tábora osůbce, která tu pro mě vždycky je ♥ Moc ti za všechno děkuji ♥ Sice si to nikdy nepřečte, ale nechám to tady jako památku na její profil ♥

Budu moc ráda, když mi napíšete názor ♥ Dala jsem do toho kus svého srdce a dokonce i pár slz...

Love you all ♥

Marvel_corn ♥