Váhala. Má vzít notebook už k posteli, nebo si zatím vystačí jen s knihami? Těžko říct, jestli příšera umí číst.

Skrím, opravila se v duchu. Měla by si zvyknout. Když už jí jednou nějak říká. Stále si nebyla jistá, jestli šlo zrovna o geniální nápad. Dobrovolně, sama od sebe, si tím na ni vytvořila vazbu. Teď už ji nedokázala brát jen jako bezejmenný děs, který se vynořil zpod postele a snažil se, aby opustila bezpečí matrace. Ne. Po tom všem... I když co vlastně označovalo všem? Vždyť se viděly jen dvakrát - poprvé se klepala strachem a podruhé zjistila jen to, že příšera - Skrím - nějak souvisí s ohněm. A co o sobě vyzradila ona? Nebo už o ní věděla první poslední? A opravdu byla tím podpostelovým děsem? Co si pamatovala, nikdy ho nespojovala s divokým plamenným živlem. Vlastně s žádným. Příšera, která ji děsila celý život, měla nazelenalou kůži pokrytou šupinami, suchou a nepříjemnou na dotek. Měla dlouhé supí drápy místo nehtů, zle blýskající tmavé oči a řady ostrých žraločích zubů.

A co Skrím? Vždyť vypadala jako pouhý tmavý stín vrhaný neviditelným člověkem, když se vynořila do světla lehce zhmotněla a nabrala lidské tvary, bez drápů a šupin, bez nepřirozeného zbarvení. A zvědavě zářivýma očima se ptala, chtěla vědět, chtěla komunikovat, ne žrát. Těžko říct, jestli měla vůbec nějaká ústa. Nesplňovala ani základní znaky její představy. Jenže co když jde o léčku? Co když na sebe vzala prostě přívětivější podobu, aby ji vylákala? Aby ji navnadila na pocit falešného bezpečí a přátelství?

Jak ona tyhle myšlenky nesnášela! Těžko se s nimi pracovalo. Byla jen zbytečně paranoidní, nebo dětsky naivní? Nechala se přesvědčit o pravosti tenkého pozlátka, nebo pochybovala o hloubce upřímné zvědavosti? Nevěděla. A nejistotu nesnášela. Vším, co by udělala, by riskovala. Kdyby slezla, mohla by ji příšera sebrat a nepustit. Kdyby neslezla, mohla zničit křehké pouto, které mezi nimi vznikalo. Na druhou stranu, jestli Skrím opravdu jde jen o komunikaci, nebude naléhat. Neurazí se, když nesleze. Nebude jí to vadit. Z postele může komunikovat stejně dobře, jako kdyby seděla u stolu.

S nejistým uspokojením ze svého závěru, které mohla narušit jakákoli zatoulaná myšlenka, pozhasínala světla - velké, které ozařovalo celý pokoj, i lampičku otočenou ke stěně, takže teď místnost osvětlovaly jen venkovní lampy. Zachumlala se do peřiny a zavřela oči. Zkusí toho naspat co nejvíc, než ji Skrím přijde probudit.

Jak dlouho to ještě vydrží? Co všechno bude muset ztratit, aby si lidé uvědomili, co dělají? Jak moc jí budou muset ublížit, aby pochopili? Byla chyba je stvořit? I když se chovají jako slepí, nelituje toho, že jim se sestrou dovolily vzniknout. Však oni se jednou dovtípí. Snad. Jestli ne, zničí sami sebe i planetu dřív, než přijde její další nadvláda.

Čekala opět jemný, téměř bázlivý tlak na rameni. I když by se pravděpodobně lekla, podvědomě se připravovala, že ho ucítí. Jenže dnes ne. Skrím možná vyděsila její předchozí reakce, takže tentokrát zapnula lampičku a stočila ji dolů, takže svítila na prostěradlo těsně vedle polštáře. Kromě toho věděla, kdy se objevila, a dala by ruku do ohně za tvrzení, že by se po chvilce probudila už jen její přítomností.

Zamžourala a zašátrala rukama, aby světlo odvrátila. Když se posadila, zjistila, že ji Skrím zvědavě pozoruje, oči rozzářené zájmem. Při pohledu do nich se jí spolu se známým pocitem déjà vu vrátily i úvahy z večera. Nemohla vědět jistě, jestli svou snahu jen nepředstírá, ale stejně tak nemohla prohlásit, že jí vůbec nevěří. Měla jen dvě možnosti - buď se pokusit zapomenout, nebo zjistit, o co vlastně jde.

Natáhla se pro jednu z knih, které si hned po návratu z práce vystavěla na noční stolek do úhledného komínku. Skrím s lehce nakloněnou hlavou nehybně sledovala, jak ji otevřela a obrátila stránkami k ní. Černé na bílém se na nich skvělo pár základních prvků znakové řeči s popisem. Poklepala na ně prstem, ukazováčkem podtrhla jedno ze slov a tázavě zvedla obočí. Skrím na papír chvilku zírala, pak naklonila hlavu na druhou stranu a nakonec nechápavě zamrkala a zvedla oči. Poklesla jí ramena. Neumí číst.

Pomalu odložila knihu zpět na stolek. O nic dalšího se nepokoušela. Nemělo by to cenu. Přitáhla si nohy k tělu, křížem si založila ruce na kolena a brada jí klesla na předloktí. Jak se teď domluví? Nezmůžou se na nic složitějšího než „Kdo jsi?" nebo „Jsem v pořádku.". Jak pak může zjistit, co tu chce? Není telepatka. A ani nevidí její mimické svaly, pokud nějaké vůbec má! Doteď si neuvědomila, jak moc při komunikaci s ostatními lidmi spoléhá i na výraz tváře a postoj těla. Ale copak se dá něco poznat ze stínu bez výrazného obličeje? Povzdechla si. Tak ráda by se o nezvaném nočním návštěvníkovi dozvěděla co nejvíc, jenže teď to vypadalo, že ztratila jakoukoli šanci.

Spíše vycítila, než uslyšela nebo uviděla pohyb a stočila pohled výš. Skrím se váhavě nadzvedla. Působila... nervózně. Jako by si nebyla jistá, co by měla udělat. Pomalu se přisunula blíž k posteli a napůl natáhla ruku. Jasnýma čima ji upřeně pozorovala, jako kdyby se snažila uklidnit vylekané zvíře. Trochu absurdní myšlenka vzhledem k tomu, že tím slovem by lidé popsali spíše příšeru samotnou než dospělou ženu.

Měla by ucuknout. Měla by jí dát najevo, aby se víc nepřibližovala, aby neriskovala křehkou důvěru. Nehybně seděla a pozorovala, jak Skrím natahuje ruku dál a dál, prsty uvolněně pokrčené. Měla by odmítnout. Co když je to stále její děs, připravený stáhnout ji pod postel? Jenže copak by starost a váhavost v zářících očích mohl někdo předstírat? Šlo to vůbec? Kmitla pohledem ze stínové ruky do míst, kde by se u člověka nacházel obličej. Jako by červená dostala další odstín, středové jiskřičky cosi rozdmýchalo, dalo jim sílu zaplanout jasněji než včera. Světla majáku, který ukazuje cestu domů.

Co se to s ní děje? Proč ji napadají taková přirovnání? Zmateně zamrkala a vrátila se do reality. Konečně se pohnula, ucukla před prsty, které se k ní přiblížily už na vzdálenost několika centimetrů. Skrím okamžitě ztuhla, jakoby strachem, aby nevylekala plachého tvora, načež ruku stáhla, oči plné pochopení. Jak to sakra poznala? Vždyť doteď sotva vnímala jejich barvu, natož nějaké emoce! Co se změnilo? Co se stalo?

Stín před ní opět pomalu klesl do nejasného tureckého sedu. Spíše to vytušila, než uviděla. Slaboučké světlo pouličních lamp pronikalo přízračným tělem, zbavovalo už tak nekonkrétní obrysy celistvosti. Bylo těžké rozeznat i hrubý nástin, natož detaily. Jenže to ona ani nepotřebovala. Ne v hlubokém šeru pokoje, kde si sotva viděla na špičky prstů natažené ruky. Skrím zvedla dlaň a namířila na ni ukazováček. Spolu s tázavým nakloněním očí to vyznělo jako otázka: „Co se děje?". Začala odmítavě vrtět hlavou. Jenže proč? Vždyť to neví ani ona sama. A i kdyby tušila, nejspíš by neodpověděla. Znaly se sotva tři noci. Jak to, že už teď dokázala rozeznat v zářivých bodech víc než v duhovkách lidí, které vídala celý život? V knihách sice stále četla, jak někdo poznal, co se tomu druhému odehrává v hlavě, jen při pohledu do jeho očí, ale věděla, že ve skutečném světě to tak nefunguje. Nebo aspoň ne v tom jejím. A teď by to najednou měla umět? Zdálo se to nepřirozené. Nikdo nemůže jen tak, zničehonic, získat podobnou dovednost. Správně by za tím mělo stát mnoho let pokusů a omylů, chyb a úspěchů.

Jenže co je vlastně správně? Nevykládá si prostě skutečnost svým způsobem, zkresleným a nepřesným? A existuje vůbec nějaká skutečnost, nějaká neměnná pravda? Nebo všechno vzniklo z rozdílných názorů mnoha lidí, přesvědčených o opravdovosti toho jejich jediného správného tvrzení? To by pak světem kolovaly tisíce pravd, všechny na stejné téma, přesto každá jiná a žádná lživá.

A ona se zase zamotala do vlastních myšlenek! Kéž by někdo vyrobil pilulku na omezení fantazie. Pak by tyhle problémy snad konečně přestaly. Jenže... Vždycky se vyskytlo nějaké jenže. A tady to byl fakt, že o svoji představivost vlastně přijít vůbec nechtěla. Dávala jí možnost úniku, možnost utéct od problémů, které lidé téhle planetě způsobili, a odpočinout si. Díky ní viděla i v něčem tak jednoduchém jako natátý sníh svážející se po skle autobusového okna příběh. Viděla labutě, tanečnice. V mracích zase velryby a hory obrácené vzhůru nohama, v západu slunce pole vlčích máků. Pařez na břehu řeky se měnil v lovícího draka, kameny v proudu na hřbet vodního hada. Občas svou fantazii proklínal, ale věděla, že jejím prostřednictvím zažívá a představuje si věci, které by nikoho jiného nenapadly ani v tom sebešílenějším snu. A proto mnohem častěji děkovala.

Skrím ji upřeně pozorovala. Uvědomila si to stejně náhle, jako se z vlastních úvah vrátila do skutečnosti a zjistila, že už nejmíň několik minut jen sedí se skloněnou hlavou, nepřítomné oči upřené do prázdna. Příšera nemohla vědět, nad čím přemítá, přesto trpělivě čekala, až se probere. Občas se to stávalo. Proud myšlenek ji strhl do víru, který nenápadně, plíživě nabíral na síle a ustal v okamžiku, kdy to čekala nejméně. Zamrkala a zvedla bradu. Skríminy oči zablikaly. Otázkou. Zájmem. Pokrčila rameny a mávla rukou. Nešlo o nic mimořádného, ale zjevně to vzbudilo zvědavost temného stínu, protože naklonil hlavu na stranu. Asi nezbývá nic jiného než vysvětlovat. Konec konců, bylo příjemné se někomu svěřit. Popovídat si, i když ne pomocí hlasu.

Základ znala dokonale - palec namířený na vlastní hruď. A pak přišel neohrabaný kámen úrazu. Jak se dá vyjádřit přemýšlení? Určitě to souvisí s hlavou. Dlaně na spáncích? Ukazováček opisující drobná kolečka? Pokud se Skrím v lidech vyzná aspoň trochu, řekla by jí tím, že potkala blázna. A kdo ví, jestli by pak nezmizela. Možná stačí jen hýbat? Popřípadě oběma ukazováčky, každým z jedné strany? Poslední možnost se zdála nejsrozumitelnější, jakmile se ale pohnula, byla by nejradši, kdyby se k vysvětlování vůbec nenechala přemluvit.

Nicméně se zdálo, že Skrím určitá nejistota a trhanost gest nevadí. Pozorně sledovala, jak zvedá ruce, jakoby bezděčně nakloněná, aby jí nic neuniklo. Kdyby měla plíce, určitě by i zadržovala dech. Jenže co byla vlastně zač? Člověk ani zvíře ne. Duše člověka? Nějaká éterická bytost, jako třeba Refájci? Nebo andělé? To by ale přišla proto, aby ji odvedla do nebe, pokud nějaké vůbec existovalo. V dnešní době těžko říct. Ona sama na žádné bohy příliš nevěřila, a když už, tak šlo o severskou mytologii. Možná že ale skutečně někde žijí. Když může Skrím, proč ne oni?

Opravdu by si měla dávat pozor a nezahazovat čas, který s ní nová známá ochotně trávila. V duchu zaklela a obrátila pozornost do místnosti. Stín zmizel. Aniž by zazvonil budík jako poprvé. Zmizel stejně jako včera. Jenže tentokrát její chybou. Vyčerpala jeho trpělivost a on odešel. Kdyby se jenom nenechávala tolik unášet myšlenkami! Možná by dostala ještě pár nocí, ještě pár neslyšných rozhovorů. Jenže třeba to Skrím prostě pro dnešek přestalo bavit a zítra se zase objeví. Drobný plamínek naděje se nedal uhasit, o což ani nestála - naopak ho rukama pečlivě chránila před každým závanem. Proč dusit možnost, že se nevrátí znovu k nudným nocím, doufání ve znovuobjevení nejasného stínu? Možná se ho stále bála, ale probudil její zvědavost. Chtěla ho poznat. Třeba není děs. Třeba by potom její strach opadl, aspoň tak, aby se přiblížila. Zatím se však musela spokojit s nejistou obavou, jestli tu šanci ještě vůbec bude mít.

1847 slov (dle Wattpadu a Google dokumentů)
To už máme téměř pět tisíc slov - přes polovinu březnového limitu. Dnešní kapitola je spíše přemýšlecí, než výrazně akční. A, možná zcela zbytečná, otázka - taky se vám to stává? Že vás něco napadne, ale pak úplně zapomenete na okolí a vypustíte i to, když někdo řekne vaše jméno? Táta si na to celkem ztěžuje :D Já osobně mám takové chvíle ráda, protože můžu dojít k něčemu zajímavému.

Možná si někdo všiml - Řeč má trochu upravenou obálku, poutavější, jestli to vůbec jde říct. Prostě dokreslenou, oskenovanou a lehce upravenou. A když tak koukám na ten poslední obrázek, to čelo mohlo být menší, nebo ruka s postavou větší. Jde o okamžik, kdy Sigrún ucukla před Skrím, což uznávám, že může být obtížné poznat :)

Au revoir