Nespala. Jak by mohla? Obvykle si večer moc dlouho nečetla, ale dnes... Přijde znovu? Nebo zmizela napořád? S povzdechem knihu zaklapla a odložila na noční stolek. Lampičku obrátila ke stěně. Má na ni čekat? A chce ji vůbec znovu vidět? Nad záhadou náhlého objevu svého dětského strachu přemýšlela celý den, ale k ničemu nedošla. K ničemu. Proč se objevila? Co chce? Ve vzduchu visely otázky, které nikdy neřekne, nedořešená záhada podpostelové příšery. Možná by jí měla nějak začít říkat. Jen příšera zní... ošklivě. Dá tomu čas a uvidí.

Opřela si hlavu o dřevěnou pelest a zavřela oči. Dnešek byl únavný. Málem nestihla autobus, protože si v zamyšlení zapomněla doma peněženku se všemi doklady a musela se vracet. V uličce se jí ucho tašky zaháklo za opěradlo, takže se málem poroučela na špinavou zem. V práci nedokázala pořádně dávat pozor, nezvládala se soustředit ani na jednoduché činnosti. A cestou zpátky skoro zaspala svou zastávku. Přitom by ani neřekla, že si potřebuje odpočinout. Vždyť se probudila jen chvíli, možná půlhodiny, hodinu před budíkem. To ji nemělo nijak zpomalit. Ale stalo se. I když toho zítra nejspíš bude litovat, rozhodla se počkat na příšeru. Konec konců jí dlužila vysvětlení.

Zvedla ruku nad hlavu a vypnula lampičku. Třeba ji to povzbudí. Ona si počká. Zívla. Dnešek se opravdu neskutečně táhl. Možná by měla prostě jít spát, jako pokaždé, ať ráno nevypadá jako mrtvola. Hlava jí klesla. Zítra to snad bude lepší.

Ztrácí se. Cítí, jak slábne. Už nedokáže udržet ani zaostřené okraje, pomalu se rozpadá do nicoty. Ti, které se sestrou tak dlouho chránily, ji zraňují. Ti, kterým v období jejího oslabení dovolily zrodit se a vyvíjet, zacházejí příliš daleko. Ztrácí kontakt se světem. Nedokáže už udržovat ani drobek své moci. Rozpouští se.

Na rameno jí cosi lehce zatlačilo. Jednou, podruhé. Copak usnula? Neochotně zamrkala a snažila se vyčistit si hlavu. Vzápětí si uvědomila, že do ní někdo znovu šťouchá, jako včera. Nebo spíš někdo konkrétní. Instinktivně sebou cukla a naklonila, aby se mohla odtáhnout co nejdál, ale nezvládla odhadnout vzdálenosti. V temeni se jí rozlila prudká bolest. Sevřela víčka. Zatracená zeď! Přestože nebylo slyšet téměř žádnou ránu, praštila se celkem slušně. Dala si ruce na hlavu a tlačila na ni, jako by tak mohla zabránit další bolesti. Nebo prosté bouli. V každém případě to moc nepomáhalo. Pomalu se nadechla nosem a skrz zaťaté zuby opět vydechla. Ksakru. Fakt skvělý.

Po chvilce bolest víceméně odezněla, ale věděla, že temeno ucítí ještě minimálně do poledne. Zhluboka se nadechla a otevřela oči. Nad ní se vznášela dvě nejistě pulzující světla. Opravdu? Ona si dělá starosti? Zvedla se na loktech. Příšera ucouvla a znovu si sedla na podlahu. Podívala se na ni a povzdechla si. Opatrně se zvedla, uvelebila do tureckého sedu a opřela o zeď, jenže ten starostlivý, mírně nakloněný pohled se jí nepustil.

„Jsem v pořádku," zaznakovala rychle, ale vyvolala tím jen větší zmatení. Donutila se k úsměvu a přikývla. Příšeře klesla ramena, jako by si oddechla. Vážně by bylo jednodušší, kdyby uměla znakovou řeč. Možná by se ji mohla naučit. Jestli si dobře pamatovala, nějaké knihy na to téma dávala při úklidu knihovny na horní poličku, pokud zvládne číst. Jestli ne, mohly by se uchýlit k videím. Slyšet by měla. Snad. To by ještě scházelo. V každém případě ale musí výuku nechat na další noc. Na knihovnu rozhodně lézt nehodlala, ani na zem, aby se dostala k notebooku, a na malém displeji mobilu toho ani jedna moc neuvidí.

Opravdu by jí měla dát nějaké jméno. Ať o ní tak může aspoň přemýšlet. Zamyšleně si podepřela bradu a zkoumavě na příšeru prohlédla. Okamžitě se nabídlo Stín, ale tak nějak si zvykla na ženský rod. Zarazila se. Jakmile ji pojmenuje, ztratí poslední možnost návratu. Teď ještě měla možnost jít spát, pokusit se zapomenout, ale ve chvíli, kdy ji začne nějak oslovovat, i kdyby jen v duchu, bude to daleko těžší. Už nepůjde o pouhou příšeru, děs, který vylezl zpod postele, ale o bytost schopnou komunikace. Jenže co. Už stejně neměla šanci se z toho vymanit. A ani nevěděla, jestli vlastně chtěla.

Nejdřív by měla zjistit, proč se objevila, než vůbec naváže nějaký vztah. Ale jak? Pokusila se o podobnou komunikaci jako minulou noc. Zvedla ruce a příšera zpozorněla. Upřeně zírala na její pohyby, zatímco ona ukázala nejdřív na ni, pak rozpřáhla ruce, aby zahrnula celý pokoj, a nakonec naklonila hlavu na stranu. Takové hezké univerzální gesto. Asi ho bude používat celkem často. Příšera chvilku nehybně seděla, jako by se soustředila. Než stihla otázku zopakovat, natáhla se a rozsvítila lampičku. Vždyť se neptala na ni samotnou! Copak to nepochopila?

Jenže tímhle neskončila. Opatrně, jako by se bála, aby ho nerozbila, natočila světlo na bok skříně u nohou postele. Zaváhala. Nejistě zamrkala. Mohla jen tázavě naklonit hlavu. Co to vyvádí? Příšera se opět pohnula, nasunula před lampičku ruce a vytvořila tak relativně viditelný stín, i když se občas ztrácel. Znovu se na ni váhavě podívala, jako by chtěla ujištění, že může pokračovat. Lehce se odtáhla. Zas takováhle blízkost se jí nelíbila, ale zvědavě upřela pohled na dřevěnou stěnu a přikývla. Co to vymyslela?

Ruce se navzájem propletly a vytvořily obraz. Vypadalo to, že i změnily tvar, aby mohly vrhnout svislý obdélníkový stín s malou kapkou nad sebou. Kapkou? Proč by kapka nad něčím visela? Nejspíš jde o svíčku a plamínek na jejím knotu. Než si ji však stihla nějak blíže prohlédnout, objevil se místo ní další obraz, tentokrát jakýsi vrch. Hodně vysoký, vlastně by se dalo říct hora. Vzápětí jako by vybuchla. Z vrcholu vystoupala neidentifikovatelná masa, která se ale téměř okamžitě složila zpět a vytvořila vroubky na jejím okraji. Nebo to byla nějaká hmota, kterou cosi vymrštilo do vzduchu a ona následně začala stékat v řekách dolů? No jasně, sopka! Že ji to nenapadlo hned. Ale co má sopka společného s nimi? Co pojí vulkán a svíčku? Příšera se na ni tázavě zahleděla, chtěla se ujistit, že rozumí.

Zdálo se jí to, nebo najednou v jejích očích viděla víc barev? Po okrajích zůstávala tmavší červeň, ale ve středech jako by doutnaly naoranžovělé jiskřičky. Záře na vteřinku pohasla, jako by zamrkala. Měla by se soustředit. Do háje. Ale připadalo jí, že už ty oči někde viděla.

Včera v noci, ty zabedněnče, odsekla svým myšlenkám. Pokusila se soustředit na komunikaci. Oheň. To přítomnost žáru, plamene spojovala voskový váleček se zuřící přírodou. To se jí snad snažila naznačit? Že její přítomnost nějakým způsobem souvisí s tímhle divokým živlem? Vlastně, barva očí by seděla. Jenže jaká je mezi nimi spojitost? Ovládá příšera oheň? Nebo oheň ovládá ji? Nebo ji stvořil? A co kdyby byla duší člověka, který někde poblíž, nebo někdy nedávno, uhořel? V tom případě by se nějak mohl napojit na její myšlenky, vytvořit z nich tenhle přízrak a snažit se o... o záchranu? Že by byl prokletý? Anebo...

Musí přestat. Fantazíruje. A to není moc dobré. Nemůže si domýšlet jen tak něco, musí brát v potaz i příšeřinu snahu o sdílení informací. Jak je ten svět složitý. Proč jen nemohla zůstat v klidu u své obyčejné práce? Na druhou stranu... příšera se vlastně projevila jako ne úplně špatný společník. Naslouchala. Nemluvila. Nelitovala ji. Nezlobila se, pouze se snažila o kontakt.
Sakra, znovu se zamyslela. Musí toho nechat a soustředit se na přítomnost. Jenže příšera zmizela. Jen na zdi ještě zůstával lehce patrný stín sopky, přestože ruce, které ho vytvořily, se ztratily. Za pár vteřin už nebylo památky ani po něm. Otočila lampičku znovu na stěnu. Pokoj zesvětlal, jak se světlo odrazilo od bílé zdi, ale vysoká, shrbená postava ani známé oči už se nikde neukázaly. Jako by se vypařila, jako by nikdy nebyla. Ať se snažila sebevíc, v žádném koutě ji nenašla. Neměla by jít hledat? Ale co když tohle není ta skutečná příšera, ta pod její postelí? Co když ta tam pořád číhá? Nebo může mít něco jako rozdvojenou osobnost. V určitý čas je milá, zvědavá, po zbytek noci ale čeká, až udělá ten jediný neopatrný pohyb a položí nohu na zem. Nemůže riskovat.

Podívala se na hodinky. Tři. Zvláštní. Minule přišla později. Ale co. Jestli už tu není, půjde spát. Stejně nic jiného dělat nemůže. Zhasla lampičku, přitáhla si peřinu pod bradu a otočila se na bok. Pod teplou duchnou se vždy cítila v bezpečí nejen před příšerou, ale i před zimou, která se s její rodnou zemí neslučitelně vázala. Zastrčila levou ruku pod polštář, pravou pod tvář. Jestli se pořádně nevyspí, zítřek dopadne hůř než dnešek. A to bylo to poslední, co by si přála. Zavřela oči. Záhada podpostelové příšery. Jenže co když to není ta příšera? A vážně by jí měla nějak říkat. Vždyť ona má taky jméno - Sigrún. Proč by ho nemohla dát i jí? Podle toho, co zatím věděla, by na ni nejvíc sedělo Stín. Jenže ten byl mužského rodu. Možná by mohla vyjít z příšery. Ófreskja? Hm, to moc nezní. Jenže pak už ji napadalo jen Skrímsli, a to označovalo tvora typicky velkého a ošklivého. Což o to, výškově by obstála, ale rozhodně se o ní nedalo říct, že je ošklivá. Třeba to může zjemnit. Skrí? Skrím? Jo, to zní celkem dobře. Takže Skrím.

1513 slov (podle MicrosoftOffice Writeru)
Hranice 2000 slov úspěšně překonána. Díkybohu :D Tentokrát je sice kapitolu kratší, ale zato obsahuje střípek jedné důležité informace a další pokusy, jakými se spolu naši dva hlavní hrdinové snaží komunikovat :)

Au revoir