Otevřel dveře a překvapeně zíral na člověka za nimi. Poznal ho. Neviděl ho spoustu let, ale okamžitě si byl jistý, že je to on.

Sklouzl po něm pohledem a se znechucením musel přiznat, že Potterovi stárnutí prospělo. Na rozdíl od něho, který už začínal pomalu scházet, byl Potter v nejlepších letech. Ta tam byla mladická nevycválanost. Zmizela i iritující nezkušenost a otravná bujarost. Nejistota se vytratila neznámo kam. Stál před ním zralý muž, který znal nástrahy života.

„Co zde děláte, Pottere?“ zeptal se, sotva se vzpamatoval ze šoku a upřel pohled do zelených očí, které si myslel, že už nikdy neuvidí.

Bylo to už deset let, co ho viděl naposledy. Přesně tolik času uplynulo od Potterovy svatby s Tomem, jehož příjmení už dávno zapomněl.

Zkusil zapátrat v paměti, jestli neměl Potter nějaký důvod zde být. Tedy kromě toho, že přišel znovu narušit jeho pracně získaný klid.

Přestal sledovat zprávy o Potterovi už před několika lety. Ve chvíli, kdy si uvědomil, že přehlédl zprávu o volbě nového ministra kouzel v Británii, ale nepřehlédl informaci, že Potter byl fandit svému manželovi na kvalifikačním zápase na mistrovství světa ve famfrpálu. V tu chvíli si uvědomil, že je posedlý. Posedlý touhou vědět, co ta zkáza jeho klidného života dělá, posedlý touhou dokázat si, že udělal dobře, když ho nechal jít. A tak si zakázal o něm cokoliv číst. Nakonec došel tak daleko, že úplně přestal číst britské noviny a jen pověřil jednoho ze svých podřízených, aby mu z nich vytahoval důležité informace. A co dělal Potter rozhodně nebylo důležité!

„Myslel jsem, že přes tohle už jsme se dostali, Severusi,“ dovolil si ten spratek připomenout chvíli Severusovy politováníhodné slabosti. Tu chvíli, kdy měl potřebu mu nějak dát vědět, že ho považuje za přítele. Zpětně se za to proklínal. Obával se, že si to Potter vyloží jinak a něco provede, ale když se v následujících týdnech ani měsících nic nestalo, uklidnil se. Doufal, že Potter pochopil a nechá to být.

Protočil očima.

„Dobrá,“ protáhl. „Čemu tedy vděčím za tvoji přinejmenším překvapivou přítomnost, Harry?“

„Potřebuju s tebou mluvit,“ odvětil Potter klidně a tvářil se, jako by to nebylo nic zvláštního.

Po deseti letech!

„Tak mluv,“ vyštěkl. Začínal se obávat, že se bude opakovat ta stará písnička. Že to Potter zase udělá. Že zase řekne něco, co by bylo lepší neříkat.

„Tady?“ podivil se Harry a rozhlédl se po ulici. Pobaveně si všiml, jak se u protějšího domu pohnula záclona. „Není nad zvědavé sousedy,“ ušklíbl se, když se podíval zpět na něho.

Stiskl víčka k sobě a napočítal do pěti. Bude ho muset pozvat dál. Nechtěl. Nechtěl mít vzpomínku na Pottera ve svém domě. Ale ještě méně chtěl, aby ta baba odnaproti slyšela cokoliv, co mu Potter chtěl povědět.

Se stále zavřenýma očima ustoupil ode dveří a gestem pozval Pottera dovnitř.

Co jsem komu udělal, že se s tímhle musím zase potýkat?

Potter se rozhlédl kolem sebe a lehce se pousmál, když spatřil stěny obložené knihami.

„Takhle jsem si vždycky tvůj obývák představoval,“ uchechtl se a lehce zčervenal.

Merline, teď to přijde!

„Co jsi mi chtěl říct?“ zeptal se odevzdaně. Už to chtěl mít za sebou. Nebavilo ho pořád Pottera odmítat. A rozhodně mu nedovolí, aby zničil svůj šťastný život a opustil manžela.

„Chtěl jsem se ujistit, že ti nebude vadit, když se sem přestěhuji. Jako ne sem,“ opravil se rychle a mávl rukou kolem sebe, „ale na Nový Zéland.“

Zíral na něho. Cože?

Potter si povzdechl.

„Poslyš, Severusi,“ začal a nervózně si promnul ruce, „já… snažil jsem se. Vážně jsem se snažil být šťastný. Byl jsem s Tomem pět let a celou tu dobu jsem se vážně snažil. Ale… nešlo to,“ povzdechl si a upřel na Severuse zoufalý pohled. „Mělo to být dokonalé manželství,“ pokračoval hořce. „A asi by i bylo. Pro někoho,“ zamumlal Harry a jeho pohled se stal vzdáleným, když vzpomínal a snažil se přijít na to, jak to vysvětlit.

Překvapeně ho sledoval. Byl rád, že se na něj Potter nedíval, protože v tuhle chvíli nedokázal úplně skrýt, co při tom odhalení prožíval. Nechal ho, aby se oženil, protože chtěl, aby byl šťastný, tak jak bylo možné, že šťastný nebyl? Takhle to nemělo fungovat!

„Byli jsme jako dokonalý pár,“ pokračoval Harry a konečně se na Severuse podíval. Pousmál se, když Severus pozvedl obočí, jasný náznak, že Harryho nechápal. „Měli jsme stejné zájmy, stejné názory, stejné hodnoty,“ začal vypočítávat a bedlivě Severuse sledoval. „Merline, byli jsme jako dvojčata. Dokonale jsme si rozuměli. Žádné diskuze, žádné popichování, žádné hádky a následné usmiřování. Chyběla tomu vášeň,“ dokončil své přiznání a rozhodil rukama.

Zíral na Pottera, jako by mu narostla druhá hlava. Ten člověk se mu snad jen zdál. Tak on najde dokonalého partnera, někoho, s kým může vést klidný a spokojený život, a on má problém s tím, že se s ním ten člověk nehádá? Je cvok?

„Musíš si myslet, že jsem blázen,“ uchechtl se Harry.

A od kdy umí číst myšlenky?

„Taky jsem si to myslel,“ přiznal Harry tiše, „tak jsem se snažil o to víc. Ale nešlo to. Nakonec jsme se rozvedli.“

Obočí vystoupala vysoko do čela. Jak to u Merlinových prošoupaných ponožek mohl nevědět?

No jistě, nečetl noviny!

„Snažil jsem se jít dál, najít si nový vztah, někoho, kdo by byl vhodnější nebo… jak to říct? Prostě někoho, s kým bych byl šťastný,“ pousmál se na Severuse. „Nebudu tě zatěžovat detaily.“

Přestal skřípat zuby a oddechl si. Vážně nechtěl o Potterově milostném životě nic vědět.

„Každopádně to nikdy nevyšlo. Výsledkem je, že je na mě pěkných pár lidí naštvaných a mám pověst řekněme věčně nespokojeného seladona,“ odfrkl si.

Ne, vážně nechtěl nic vědět.

Merline, co ten Potter vyváděl?

„Abych to zkrátil, rozhodl jsem se změnit prostředí. V Británii mě nic nedrží. Rozeslal jsem životopis na různá místa a teď mám dvě nabídky.“

Strnul.

Jen to ne. Nedokáže s Potterem pracovat. Ne každý den. Zabijí se!

„Mají o mě zájem novozélandští bystrozoři.“

Vydechl. Ne tajná služba. Bystrozoři. Občasnou spolupráci by snad mohl přežít. On i Potter.

„Druhá možnost je bystrozorský sbor v Pensylvánii.“

Dostatečně daleko, aby se už nikdy nesetkali. Lákavé!

Ale Potter je zde.

„Co chcete ode mě, Pottere?“

Slyšel, jak si povzdechl. Netušil, jestli nad vykáním, nebo nad tím dotazem. Potter snad nemohl čekat, že mu hned řekne, aby zůstal zde? Je přece jasné, že ho tady nechce! A tykat mu v takové situaci prostě nebude. Ještě by si to nějak vyložil!

„Ujistit se, že vám nebude vadit, když zvolím Nový Zéland za své nové působiště, profesore. Docela jsem si to zde oblíbil. Tenkrát,“ vysvětlil a mávl rukou, aby naznačil doby dávno minulé. „Nebudu vás nijak obtěžovat, vyhledávat, vnucovat se, jen nedokážu zabránit náhodným setkáním při výkonu práce. A potřebuju si být jistý, že to pro vás nebude problém. Pořád ještě je zde ta Pensylvánie.“

Chtěl ho poslat do… Pensylvánie. Nebo kamkoliv jinam. Hlavně pryč. Daleko. Už nikdy ho nevidět.

Ale viděl to zoufalství skryté hluboko v jeho očích. Potter nechtěl do Pensylvánie. Chtěl zůstat zde.

A kdo byl on, aby mu to odepřel.

Zhluboka se nadechl.

Možná by si mohl dát panáka. Na kuráž.

Pozorně Pottera sledoval.

Dokáže splnit to, co sliboval? Kromě práce se mu vyhýbat?

Píchlo ho u srdce.

Asi infarkt.

Rozhodně mu nebylo líto, že se mu Potter neplánoval znovu vyznávat.

Vážně ne!

„Toho budu litovat,“ zamumlal si pro sebe a zpříma se na Pottera zadíval.

„Dobrá,“ protáhl, „zůstaňte. Nový Zéland je dost velký, abychom se nemuseli potkávat víc, než bude nutné.“

Viděl úlevu v zelených očích a záblesk zmařené naděje a rostoucího smutku ignoroval.

Merline, do čeho se to zase dostal?