Natasha seděla v jídelně, mžourala na nástěnné hodiny a zamračeným pohledem propalovala vteřinovou ručičku, která potichu tikala. Seděla tu už od té chvíle, co odešla z dílny od Tonyho. A Bruce se stále nevracel. Natashe to dělalo starosti. Byly tři ráno. A ona by slyšela, kdyby přišel. Bruce se zkrátka propadl do země.

Frustrovaně a unaveně si vjela rukou do svých rudých vlasů a na okamžik zavřela oči. Tolik ji mrzelo, že se s Brucem pohádali, a že se nestihli udobřit dřív. Všechno se každým okamžikem zhoršovalo. Proč nemohla být normální? Proč byla v tak důležitý okamžik jako paralyzovaná? Měla na sebe takový vztek, že by nejradši - že by nejradši...

Pípl jí telefon. Nedočkavě po něm hmátla a zobrazila si příchozí zprávu s nadějí, že bude od Bruce, že se jí omluví, že se někde zpozdil, ale že už spěchá za ní domů.

Ale zpráva od Bruce to nebyla. Psalo jí neznámé číslo.

Je to k zbláznění, viď? Být v takové nejistotě. Smiř se s tím. Bruce je se mnou a tebe už nechce vidět.

V Natashe se vzedmula vlna nenávisti. Okamžitě jí bylo jasné, od koho ta zpráva je. Od Betty. Ta mrcha! Má jejího Bruce. Tak tohle tedy ne. Ona to takhle nenechá. Možná jí píše, že už ji Bruce nechce vidět, ale ona se nevzdá. Neodejde, dokud ta slova neuslyší přímo od něj. Teprve potom nechá pro Betty s největším sebezapřením volnou cestu a nechá Bruce na pokoji, byť jí to bude rvát srdce. Ale ona se nyní nestáhne, jak Betty předpokládá. Nenechá se zastrašit. 

Přijde si pro něj.

Dopila zbytek kávy, za dnešní noc to mohl být už tak třetí hrnek. Ač byla ještě před chvílí unavená a toužila po měkké posteli, nyní už byla připravená vyrazit. Byla plná energie, zloby a nenávisti. Black Widow si brousila zuby a byla připravená se bít. 

Vstala a rozhodným krokem se vydala do dílny, kde by se mohla převléct do svého obleku a vzít si potřebné věci. A taky požádat Tonyho, pokud tam ještě byl a nespal, aby už sakra zavolal Stevovi. Ona se musí postarat o Betty. Ale Tony potřebuje parťáka a hledat Petera nemůže jít sám. Loki a Rhodey se vrátí z hlídky unavení a ona ho zkrátka nenechá samotného. 

„Tonesi?" zavolala do ticha dílny, když už scházela schody. Nikdo se jí neozval. Možná tu usnul. Prošla kolem, aby se dostala k jeho stolu, a našla ho, jak spí v nepohodlné pozici na židli. Musel být vyčerpaný a ona se mu nedivila. Pro nikoho z nich to nebylo jednoduché. „Tonesi, vzbuď se," řekla a jemně mu zatřásla ramenem.

Tony cosi zamrmlal a nespokojeně se zavrtěl. Natasha jím znovu zatřásla, dokud ospale nezvedl hlavu a nevěnoval jí pohled. „Co je? Už je Peter doma?" zeptal se jí rozespale a promnul si oči.

Povzdechla si. „Bohužel ne, ale já mám pár novinek. Tonesi, teď už je vážně načase zahodit dávné spory a vykašlat se na to, co bylo. Zavolej už sakra Stevovi," prohlásila rozkazovačně a podala mu telefon od Steva, jenž ležel na Tonyho stole. „Potřebujeme každou pomocnou ruku a Steve nám může pomoct. Ty moc dobře víš, že ho postrádáme. Zavolej mu."

„To neudělám," opáčil klidně Tony a vytrhl jí telefon z ruky.

„Uděláš. Protože já odsud padám a jdu si pro svého Bruce. Už vím, kde je. Má ho Betty. A zatímco si to s ní půjdu vyřídit, tebe rozhodně nenechám samotného na hlídce -"

,,Bruce má Betty? Jako ta Betty, od Rosse? Elizabeth Rossová?" vydechl Tony, jenž jí skočil do řeči. Neměl tušení, že Bruce své přítelkyni ještě neřekl o tom, kdo Betty opravdu je.

Natasha celá ztuhla a v mysli si stále opakovala její jméno. Betty. Elizabeth Rossová. Dcera Thaddeuse Rosse. To snad - Ach Bruci, cožpak ses zbláznil?!

Zatnula ruce v pěst. Ne, tohle teď s Tonym řešit nebude. Byť měla vztek a toužila něco rozbít, musela se uklidnit. Akce teprve přijde.

,,Ano, Elizabeth Rossová," odpověděla klidně, jako kdyby pravdu znala už nějakou dobu a nedozvěděla se ji teprve teď. ,,Zavolej tomu Stevovi."

„Já to neudělám, Nat," zopakoval znovu naprosto klidným, vyrovnaným a pevným hlasem. „Já mu volat nebudu. Nehodlám se doprošovat. Je mi to líto, ale musíme to zvládnout bez něj. Minule jsme to taky zvládli -"

„Ale minule jsem stáli proti Mary, kterou jsme znali a o které jsme měli spoustu informací! Jenže teď jsme slepí a nemáme páru, co vlastně máme dělat a koho to proti sobě máme!" vyjela na něj a litovala, že u sebe nemá nůž, jenž by mohla ve vzteku a vší silou zabodnout do jeho stolu. „Proč mu prostě nemůžeš zavolat?!"

„Nechápeš to!" odsekl jí a založil si ruce na hrudi.

Natasha ho propalovala pohledem a v očích jí planul oheň. „Takže mi nepomůžeš?" zeptala se ho poklidně, byť uvnitř sebe přímo šílela.

„Je mi to líto," řekl Tony a odvrátil se od ní.

„Fajn," zamumlala Natasha. Vlastně už předtím tušila, co udělá, když s ní Tony nebude spolupracovat. Nebyla za to na sebe pyšná. Potichu, plíživě jako kočka, došla k Brucovu stolu a z jednoho šuplíku vytáhla injekční stříkačku naplněnou uspávací látkou, již používal už tehdy, když zkoumal chod Peterova organismu. Vrátila se zpět k Tonymu, chytila ho za rameno a než stihl jakkoliv protestovat, nemilosrdně mu zabodla hrot stříkačky do svalu a vymáčkla všechnu její náplň. V Tonyho očích ještě zahlédla šok, než se zhroutil na židli a upadl do spánku. Natasha se ho pokusila přesunout do co nejpohodlnější pozice.

„Promiň, Tonesi, ale nedal jsi mi na výběr," řekla mu pevným hlasem, byť ji nemohl slyšet, a hmátla po telefonu. Vytočila Stevovo číslo a přiložila si mobil k uchu. Trvalo to neuvěřitelně dlouho, než hovor zvedl.

„Tony?" ozval se rozespalý a překvapený mužský hlas.

Natasha stiskla víčka k sobě a vydechla. „Nazdar, Kápo. Tady Nat. Myslím, že nastal čas, aby ses vrátil domů."

•••

„Přál jste si s námi mluvit, pane?" zeptala se klidným hlasem Liv okamžitě, co s Quentinem přišli do Rossovy kanceláře, kam si je dal naléhavě zavolat. Rozvážnými kroky přecházel tam a zpět podél rozlehlého okna a mračil se.

„Ano, jinak bych vás přece nevolal," utrousil pod vousy a Liv dostala ohromnou chuť mu něco jedovatého odseknout, nebo ještě lépe, ho něčím praštit po hlavě. Ale teď ještě ně. Ještě ne. „Povězte mi, kolik je to měsíců, co jste mi slíbili, že budu mít hotovou armádu poddajných a neporazitelných superhrdinů?" zeptal se jich přímo a konečně se zastavil na místě, aby je mohl probodnout očima. Ani jeden z nich mu neodpověděl. „Nevíte. No, já jsem si to myslel. Nejspíš jsme si zapomněli stanovit konkrétní deadline, že?"

„Pane, když uvážíme, jak moc je tento projekt časově náročný, nevyzpytatelný, jak je třeba promyslet každý krok a vypořádávat se s nenadálými komplikacemi, tak se obávám, že určitý deadline stanoven být nemůže," prohlásil Beck a přehodil si nohu přes nohu. Liv věděla, proč jej jmenovala hlavním mluvčím celého projektu. „Věda a technologie, stejně jako samotný projekt, neustále roste. A předpokládám, že chcete co nejlepší armádu a bez zbytečných chyb, kterým bychom mohli zamezit, pokud bychom měli dostatek času a prostoru?"

Ross zavrčel a založil si ruce na zády. „To bych taky mohl čekat věčně. Ne, tohle mě nezajímá. Krmili jste mě těmihle žvásty už dost dlouho, a já jsem neviděl žádný výsledek. Ani jeden jediný, a klidně i mizerný, prototyp. Řekl jsem vám, že tu armádu potřebuji co nejdřív, což jste mi slíbili, že bude. Nechtěl jsem, aby byl hned první model přímo dokonalý, byť by to věc vcelku ulehčovalo... Podívejte se na Starkovy obleky. První prototyp byl mizerný a bez nějakých vymožeností, ale zachránil mu krk a vyřadil ze hry spoustu nepřátel! A to ho dokázal vytvořit v jeskyni. V jeskyni!" vyštěkl. ,,Vy máte ty nejlepší dostupné technologie, prostředky a prostory, které vám práci výrazně ulehčují. A navíc jsem myslel, že v týmu máte ty nejlepší vědce. Tak kde je sakra problém?!" zahřímal a dožadoval se odpovědi. Liv se mu ji tentokrát rozhodla dát. Ale zřejmě ne takovou, v jakou doufal.

„Vysvětlete mi to," přikázal jim, načež se obrátil čelem k oknu, aby měl výhled na město, čímž by se uklidnil. To byla pro Liv a Quentina ideální příležitost. Světlovláska na svého společníka kývla. To byl pro Becka signál. Vyskočil ze židle s nožem v ruce, rychlými kroky přikročil k Rossovi a jednou rukou jej chytil pevně pod krkem, načež mu čepel nože přiložil k tepně.

„Jednou se špatně pohnete a vykrvácíte do dvou minut," zašeptal mu temně do ucha a sevřel ho pevněji, když se zpočátku zaskočený Ross chystal vzpírat.

„Co to má znamenat?" podařilo se mu zasípat. Něco takového nečekal. Pomalu začínal rudnout, ale to Liv ani Quentinovi příliš starosti nedělalo.

„Chcete vědět, kde je problém, pane ministře? Je to jednoduché. Přestala nás bavit tahle hloupá hra na kočku a myš," odvětila Livia, když vstala ze židle a pomalu se rozešla k Rossovi, na nějž se sladce usmála. „Vlastně jsme vás už od začátku tahali za nos, a vaše laboratoře, jež jste nám tak ochotně poskytl, jsme využívali pro své účely. Skutečně je něco pravdy na tom přísloví, že trpělivost růže přináší. Vaše armáda neměla být nikdy vytvořena. A já bych vám teď vlastně měla poděkovat za vaši pomoc a příjemnou spolupráci," zašklebila se nevesele. Ross byl celý rudý a lapal po dechu. „Vy asi nemáte příliš čuch na lidi, co? Jaká to smůla. Ale takový je život. Věci občas nedopadnou tak, jak si představujeme. Tohle vědomí vás musí tak strašně mučit. Užijte si přece ty vaše poslední okamžiky," zasmála se ďábelsky a začala mu prohledávat stůl, zda tam nenajde něco užitečného, co by si mohla vzít s sebou.

„Jste... šílenci..." zasípal Ross z posledních sil a pomalu začínal ztrácet vědomí. Beck ho držel příliš pevně, ale Liv to bylo jedno. Ať si dělá, co chce. Ona už Rosse k ničemu nepotřebuje, a akorát by ji poté zbytečně ohrožoval.

„Myslím, že to jsme my všichni, pane ministře. Každá touha má vztah k šílenství. A mezi šílenstvím a genialitou je pouze tenká hranice. Žádná velká mysl neexistovala bez dotyku šílenství," opáčila naprosto klidně a podívala se na Quentina. Zatvářila se skoro znuděně. „Tak už to skonči, Q, tahle šaráda mě přestává bavit."

Beck se zašklebil. Nemusela mu to opakovat dvakrát. V dalším okamžiku klesl Thaddeus Ross k zemi.

•••

Tady máte memík na dobrou náladu😂