Jak možná někteří víte, dřív se pořádalo spoustu Wattpad srazů. Autoři se sešli, pokecali si a někteří pro obecenstvo připravili zajímavé přednášky nebo čtení ze svých příběhů.

Teď jsou tyhle akce na ústupu, ale je to pochopitelný, jinak, než online by to nešlo.

Srazy jsou podle mě skvělej způsob, jak poznat ostatní lidi odsud a třeba i získat nový přátele. Je tu ale i jedna věc, která mě celkem (ne)baví.

Upřímně jsem měla z některých autorů na srazech pocit, jako by tam šli z donucení, což mě přivádí k otázce, proč tam vlastně lezli. Srazy jsou super, pokud chcete oblíhnout českou komunitu, pokud vás zajímá, co je to vlastně za lidi, co ve volným čase vyťukávaj řádky do klávesnice a baví se něčím, v čem většina lidí vidí jen školní povinnost. Chápu, že na sraz mohl někdo přijít čistě z těchto důvodů, jen a pouze pro zajímavost a pro nic víc. Ale kdo tyhle lidi nutí, aby tam trčeli do konce, když je to očividně nebaví?

Myslím, že v dnešní době internetu si takový člověk může najít instagramy a YouTube kanály Wattpad autorů díky pár kliknutím, a nemusí se chudák trmácet stovky kilometrů na akci, která ho v zásadě jen otráví a zklame.

Další zajímavou skupinkou jsou osůbky, které se na srazech naoko baví, užívají si to, ale na netu celou událost zhaní takovým způsobem, že to vypadá, jako kdybychom tam topili koťátka a tancovali si k tomu mazurku. Chápu, že každej nemá třeba chuť se na srazu projevit a cokoliv vytknout na místě, ale zas je debilní a nefér se tvářit, že je všechno v nejlepším pořádku a pak, pár dní nato, dělat drama.

Pamatuji si autory, kteří na srazu snad neřekli jedinou větu, kterou by naznačovali svou nespokojenost, a pak někde ve facebookové události vyčetli třeba to, že kdo se na srazech nonstop nesměje, jako by nebyl, že jsou zdejší vtípky děsně nucený a lidi se jim tlemí na sílu.

Jakože nemám v hlavě jedinou vzpomínku na to, že by mi někdo držel otvírač dopisů u krku a nutil mě se smát všemu, kdo tam co poví. Jasně, nikomu nikdy nepřijde vtipný všechno, ale definicí humoru fakt není pobavení všechn osob na vzdálenost pěti kilometrů (nebo třeba pěti sedaček). A náhodou díky bohu za lidi, co tam občas poví nějakej vtípek a uvolní atmosféru.

Pořádat a organizovat sraz není záležitost na čtvrt hodky, hodně se toho může posrat, plus teda organizátor ani kdokoliv jinej dvakrát neovlivní, jaká skvadra lidí tam přijde, jak moc se bude smát a čemu, jak rádi budou topit kočky a jak rádi budou tancovat polské lidové tance.

Plus jsou tady pak osobní neshody mezi lidmi, který se srazu taky moc netýkají, zkrátka není moc fér hejtit sraz za to, že se na něm objevil autor, s kterým se nemusíte. Přece jen organizátor nemůže lidem zakázat, aby tam šli jen proto, že je nemáte v oblibě.

Abych nějak shrnula dnešní část: nároky některých autorů jsou nepředstavitelný a je hloupost čekat, že akce organizovaný komunitou se budou prestiží rovnat tiskový konferenci. Taky je docela zvláštní si stěžovat až pár dní potom, když nejlíp by se problémy řešily přímo na místě. Ať už prostřednictvím organizátorů anebo prostřednictvím vlastního odchodu.

Na závěr snad jen dodám, že doufám v návrat fyzických srazů, co jen to situace umožní. Pro mě bude teďka lehčí se na ně dostat, když už z postele nechytám německej signál a komunita obecně zestárla, tak snad už nikoho nenapadne dělat drama přes písmenka.