Začnu stručně a jasně: klišé není sprostý slovo. I když by se našlo dost lidí, kteří ho za něj považují. Předem říkám, že tahle kapitola asi nebude nějak přelomová, protože předpokládám, že mnoha z vás je tohle už jasný a nemyslíte si, že je možný stvořit stoprocentně originální dílo.

Jsem ráda, že se názor na klišé o dost autorů posunul, že se nebojí uvést na pravou míru fakt, že psát nebo číst klišé není žádná ostuda a prostě to k tvorbě tak nějak patří.

Jak už řekl W. R. Inge, originalita je ve skutečnosti neodhalené opisování. Každé dílo se v něčem podobá nějakému jinému dílu, ovšem zůstává otázkou, zda je napodobenina doslovná (což je špatně), anebo naopak vylepšená, změněná v něco lepšího a trochu jiného.

V copywritingu jsme probírali KLF manuál, což je knížka, kterou napsali Drummond a Cauty. Tito dva hudebníci se proslavili především tím, že spálili milion liber v hotovosti. Mimo jiné napsali právě tento manuál, kterého se týkají i čtyři zlatá pravidla hitu a spousta další rad. Jedna z nich zní: poskládejte track ze skrytých, pozměněných a vylepšených částí pecek. Až se dostane k uším dramaturgů, zalije je hřejivý pocit známého a sáhnou po něm. Toto pravidlo se dá aplikovat na v podstatě jakékoliv umění. Rozhodně vám nechci radit, abyste ho začali aplikovat na všechno, co odteď stvoříte, ale je dobré se nad těmi řádky zamyslet.

Stejně jako je dobré se zamyslet nad větou: klišé je klišé, protože se zabývá city, které prožíváme všichni.

Co tím vším chci vlastně říct? Nemyslím si, že je špatný psát účelově klišé příběhy. Nemám nic proti tomu, když někdo zpracuje ohraný námět, kterej jsem už četla stokrát. Ono to funguje, furt se najdou lidi, kteří to budou číst a které to bude bavit.

Sama mám třeba děsně ráda filmy s tematikou střední školy, kde vystupují loseři, královny školy a obecně jsou všechny postavy až nechutně stereotypní. Předem vím, jak ten film skončí, tak nějak tuším, co se bude dít na začátku nebo ve středu, ale baví mě to. Odreaguju se při tom a i když děj nepřinese nic novýho, pořád tu jsou občas hlášky a situace, který v jiných filmech nejsou. Jasně, nemůžu o takových filmech říct, že by změnily můj názor na svět, že by mi přinesly něco převratnýho, ale ani o nich nemůžu říct, že by to byly propadáky, který bych si pustila jen jednou v životě, a ještě k tomu omylem.

Zároveň mi nepřijde zrovna fajn radit začínajícím autorům, aby napsali něco děsně originálního, jinak bude zle. Podle mě by autoři, kteří s psaním nemají tolik zkušeností, měli naopak začínat psaním viditelných klišé, protože je to mnohem snazší, než se hned napoprvý pouštět do psaní něčeho neznámýho. U velkých klišé máte předem narýsovanou celou dějovou linku, v podstatě jen jedete podle ní a když se na to budete cítit, přidáte části, které celou osnovu oživí a otisknou do ní něco z vás.

Vím, že tohle je dost individuální, ale kdyby se mě nějakej začínající autor zeptal, čím začít, nejdřív bych mu doporučila právě nějakej ohranej námět. Ač by se to snažil dodržet sebevíc, pravděpodobně by už po druhý kapitole začal přidávat svý nápady a brzy by se v celým díle začal odrážet třeba jeho specifický smysl pro humor, živý vykreslení postav anebo netypický prostředí, do kterýho známý děj zasadil.

Asi by z toho nevznikl příběh roku, ale je to skvělej odrazovej můstek. Stejně tak se nedivím tomu, když klišé začne psát zkušenější autor. Ten ho svými poznatky často proplete tak dokonale, že člověka zprvu ani nenapadne, že už čte podobný příběh podesátý. A zase se vracíme k tomu, že ne každej má chuť a energii psát přelomový dílo, občas má člověk prostě náladu napsat (anebo přečíst) prvoplánovej příběh.

Podle mě to není nic, za co by se měl člověk stydět a co by se mu mělo v komentářích vyčítat. Pokud se autor netají tím, že to není nic novýho, nemůžete mu to jakkoliv vyčítat. On jde prostě na trh s totálním klišé a když mu řekněte, že je to klišé, nepřinášíte do diskuse nic novýho.

Asi by bylo na místě zmínit i fakt, že vymyslet něco převratnýho je dneska zhola nemožný, ale určitě chápete, že vás tato kapitola měla seznámit s mým pohledem na ty viditelný a nejvíc rozšířený klišé náměty. Nechci tím jakkoliv hanit snahu o originalitu, ale upřímně si myslím, že pro napsání úspěšnýho příběhu není zas tak klíčová.

Originální námět může ztroskotat zas na jiných nedostatcích, které se týkají třeba stupňování napětí, postav, slovní zásoby... To se týká samozřejmě i klišé příběhů, ale já jen, aby bylo jasno.

Co si z této kapitoly tedy odnést? Jak už zmínilo mnoho lidí přede mnou, klišé není sprostý slovo. Klišé může bejt naopak dost fajn a pár mých argumentů ve prospěch sdělení najdete právě v této části.