Tony Stark si myslel, že za svůj život potkal hned několik Ďáblů, zplozenců pekla, vražedných monster, lidí bez srdce. Pravda ale byla taková, že ten skutečný Ďábel byl ten s tváří anděla. Žena, kterou miloval, a o níž si myslel, že mu jeho lásku oplácí. V ten den, kdy ji poprvé potkal, věděl, že odteď se všechno změní. Měl pravdu. Ale bohužel to nedopadlo tak, jak si představoval.

Setkali se na jednom z firemních večírků, které Tony miloval a nesnášel zároveň. Vlastně ho to poněkud otravovalo, ale na druhou stranu byl rád ve společnosti, a to zvlášť ve společnosti žen. Tony miloval ženy. Ale když spatřil tu hnědovlasou štíhlou krásku s očima, jež jí planuly vášní, a přesto si její tvář udržovala skoro až plachý laní pohled, byl přesvědčený, že odteď bude milovat už jen jednu ženu. Okouzlila ho.

Přidružil se k ní u baru a okamžitě s ní zapředl konverzaci. „Co tu taková krásná žena jako vy dělá sama?" zeptal se jí a věnoval jí široký úsměv. Zvedla k němu pohled a celého jej přejela očima, jako kdyby se chtěla ujistit, že jí skutečně stojí za tu námahu, aby se s ním bavila.

Naklonila hlavu na stranu a trochu se ušklíbla. „Rozhodně tu nečekám na prince na bílém koni." Mezi prsty elegantně uchopila sklenku s bílým vínem a napila se. Tony ji fascinovaně pozoroval. Dosud ho žádná žena neokouzlila tak jako ona. Už teď věděl, že bude výjimečná. A ani to zřejmě nebyla žádná koketa a hloupá husička, která by se okamžitě, co by ji oslovil, začala chichotat, červenat a lepit se na něj jako vosa na sladké.

„To je fajn, protože já nemám koně, ale docela fajnové auto," odvětil Tony a sedl si vedle ní na barovou stoličku. „Smím vás pozvat na drink?" zeptal se jí, a aniž by čekal na její odpověď, něco jí objednal.

Hnědovláska pozvedla obočí. „Neřekla jsem, že souhlasím. Neukvapujete se poněkud?"

„Mám to v povaze, ale předpokládal jsem, že mi neřeknete ne," řekl jí sebevědomě a přišoupl k ní drink. 

„Jste příliš sebevědomý. Očividně jste zvyklý, že vám každá padne kolem krku, ale, pane Starku, já nejsem každá," broukla se sladkým úsměvem a drink přesunula zpátky k němu.

„Já vím, že nejste každá, a právě to mě na vás zaujalo."

„Takže jsem pro vás výzva, kterou chcete překonat?"

„Možná. A teď už nemusíte hrát nedostupnou, jakkoliv přitažlivý to je. Vidím vám na očích, že vám moje pozornost lichotí," podotkl a musel se zašklebit, když si odfrkla a potřásla hlavou, až se jí dlouhé hnědé vlasy zavlnily.

„Vidíte mi to na očích? Co jste, nějaký odborník přes oči?"

„Kdybych chtěl, mohl bych být. Obávám se, že by mě ale rýpání se v cizích očích příliš nenaplňovalo," prohodil a upil ze své sklenice. Všiml si, že nezabránila pobavenému úsměvu, a i to mu dodalo odvahy, nejen alkohol. Touhle dobou už by byl s kteroukoliv jinou kočkou zavřený někde v pokoji, ale tohle se mu vlastně začínalo líbit. Tahle asi nebude mít v hlavě úplně vymeteno a nebude zde působit jen jako něčí doprovod. „Jsem si jistý, že nás oba tahle fraška poněkud nudí. Nechcete se přesunout jinam, kde to bude zajímavější?"

Naklonila se k němu, až mohl cítit sladkou vůni jejího parfému. Zamrkala na něj a pozorně studovala rysy jeho tváře. Tony měl chuť ji políbit. „Někam, kde to bude zajímavější? A kampak bychom to šli?"

„To se musíte nechat překvapit," zavrněl a sklonil se, aby si ukradl první polibek, ale ona se v ten okamžik narovnala a zasmála se.

„Pane Starku, nejsem holka na jednu noc."

„Nic takového přece netvrdím. Vás bych si nechal klidně do konce života," ujistil ji.

„Opravdu? A nezačalo by vás to po čase trochu nudit? Vyhledáváte přece vzrušení, vášeň, chcete se bavit..."

„Řekl bych, že s vámi bych se rozhodně nenudil," lichotil jí, ale tentokrát to nebyly žádné prázdné lichotky, jaké míval ve zvyku říkat. Tentokrát to myslel vážně. „Tak? Chcete být můj doprovod?" zeptal se jí, vstal ze židle a nabídl jí rámě. Hnědovláska nyní nezaváhala ani na okamžik. Oslnivě se na něj usmála a lehce se do něj zavěsila.

„Utečete z vlastního večírku?" zasmála se, když procházeli mezi přítomnými lidmi.

„Jak jste řekla, je to můj večírek. Můžu si dělat, co chci," odfrkl si, a donutil ji se znovu zasmát. „Mimochodem, jak se jmenujete?"

Pohlédla na něj a rty se jí roztáhly do úsměvu. V očích jí problesklo cosi, co nedokázal identifikovat. „Mary Fitzpatricková."

„Mary," převaloval si její jméno na jazyku a pak se spokojeně usmál. „Tak pojďme, ať už jsme odsud co nejrychleji pryč. Jsem si jistý, že si toho máme tolik co říct."

Kdyby tehdy jen tušil, kolik tajemství Mary skrývá...