Liv stejně jako každé jiné dítě odjakživa milovala pohádky. V tomhle od ostatních nebyla odlišná. Nebylo ani divné to, že vyrůstala s nevlastním otcem a svou matku vídávala jen občas. Jediné, co ji dělalo zvláštní, bylo to, že kdykoliv se svou matkou trávila čas, ta si s ní nehrála s panenkami, nečesala jí vlasy a nečetla jí pohádky před spaním, jako to dělávaly jiné maminky. Ne, její matka už odmalička Liv vychovávala tak, aby se o sebe dokázala postarat, aby uměla jít za svým cílem, aby se uměla bránit, kdyby jí někdo ubližoval. Celá jejich rodina se lidí spíše stranila a to v Liv probudilo nedůvěru k nim, což si s sebou nesla celý život, a nikdy si k sobě nenašla nikoho blízkého, komu by mohla věřit.

Dosud s nimi máma strávila každé Vánoce, tyhle ale byly výjimkou, proto si je Liv pamatovala živěji než ty ostatní. Vzpomínala, jak seděla většinu dne u okna a dychtivě lepila na sklo svou malou baculatou tvářičku, až jí z toho byla zima a na skle se srážel její horký dech. Čekala, až se z práce vrátí maminka. Potom společně povečeří a ona bude vyzvídat, co je nového a na čem v práci pracuje. A ona se usměje, cvrnkne ji do nosu a řekne jí, že už je čas spát, jinak druhého dne nepřijde Santa.

Jaké zklamání ji čekalo, když na ni něžně zavolal její nevlastní otec a zeptal se jí, jestli mu pomůže s přípravou vánoční večeře. Vždycky mu s tím pomáhala máma, takže Liv napadlo, že ona už je teď asi dostatečně velká a šikovná, aby jí také mohli svěřit nějaký úkol. Až přijde maminka, bude mít překvapení. V tu chvíli jí vůbec nedošlo, že by to mohlo znamenat, že máma nepřijde. Jistě, často byla i dlouhé týdny sama jen s otcem a máma se ukázala jen jednou za čas, ale vždycky, vždycky přišla na Vánoce.

,,Musíme ještě počkat na mámu," prohlásila důležitě Liv, když připravovali stůl. Táta k ní zvedl své hnědé oči a trochu smutně se na ni usmál. A ona to nechápala. ,,Proč jsi vzal jenom dva talíře? Jsme přece tři," namítla nechápavě.

,,Liv, zlatíčko, máma dneska nepřijde. Musí zůstat v práci," odpověděl jí a rychle sklopil pohled, aby nemusel čelit jejímu šokovanému výrazu a té zradě, jež jí problikla v očích.

,,Ale jak to," zmohla se na jediné, a když jí táta neodpověděl, zamračila se a potom celý večer nepromluvila ani slovo, ani když jí popřál dobrou chuť. Seděla naproti němu a rýpala se v jídle, které by jindy snědla rychlostí blesku. Dneska ale na něj vůbec neměla chuť a pohledem neustále zalétávala k prázdné židli, na které vždycky seděla její máma, jako by snad doufala, že se tam každou chvíli zjeví a řekne jí, že to přece jen stihla a že by Vánoce s nimi přece nemohla zmeškat.

Když Liv toho večera ležela v posteli a smutně se dívala z okna, za nímž pomalu padal sníh, cítila v srdci nepopsatelnou zradu. Ten večer mámě nikdy neodpustila, a byť byla jako malá velmi veselé a mazlivé dítě, tehdy se v ní něco zlomilo. Od toho večera se uzavřela do sebe a už nikdy nechtěla dát světu najevo, jak se zrovna cítí. Máma jí slíbila, že na Vánoce přijde. A ten slib porušila. A až za pár týdnů přišla domů, ani se za to neomluvila. Liv prožívala jedno ze svých největších zklamání. Toho večera si vysnila situaci, kterou si přála, aby se stala. Ale ve skrytu duše věděla, že se nikdy nestane.

Ležela by v posteli, zachumlaná až po bradu. Máma by přišla k ní do pokoje, sedla by si na kraj postele a láskyplně by ji pohladila po vlasech. Pak by se sklonila a dala by jí pusu na čelo. A řekla by jí, že ji má ráda.

Liv se k téhle představě vracela vždycky, když jí bylo smutno. V tom období si vytvořila celou škálu situací, které by chtěla, aby se staly, a ke kterým utíkala, když jí bylo nejhůř, a kde mohla ventilovat své pocity.

Liv se k téhle představě vracela dokonce i v dospělosti. To bylo ve chvílích, kdy aspoň na okamžik zatoužila po tom, aby měla normální rodinu. Aby měla mámu, která ji miluje a nebojí se jí to dát najevo. Jistě, i Liv stála za názorem, že láska je hloupost. Ale něco uvnitř ní si stále přálo, aby tu mateřskou lásku mohla alespoň na chvíli pocítit.

Když Liv vyrostla, uvědomila si, že celý život prožila trochu jako Locika. Byla zavřená, prakticky se nestýkala s lidmi. A její matka byla podobná falešné Gothel a také přicházela, jen když se jí to hodilo.

Liv se ušklíbla na fotku, na níž byla jako malá se svou matkou. Byla to jejich jediná společná fotografie. ,,Ty jsi byla vždycky krkavčí matka, viď?" řekla potichu směrem k ní. A pak vytáhla zapalovač, cvakla jím a zapálila roh fotografie. Zklamaně sledovala, jak oheň pomalu požírá její vzpomínku, a po líčku jí sklouzla jediná hořká slza.