,,Život každého z nás provází velké množství ztrát."

Ta jednoduchá věta v sobě měla tolik palčivé pravdy, až Petera zabolelo na hrudi. Stál ve druhé řadě smutečních hostů, kteří se přišli rozloučit s dívkou, která zemřela naprosto zbytečně, a jeho vinou. Při příchodu sem spatřil několik svých spolužáků, a hlavně jejích kamarádek. Ale nikomu z nich nevěnoval pozornost. Důležití pro něj byli jen Ned s Michelle, oba dva stáli po jeho boku a byli mu oporou. O její ztrátě s nimi Peter nikdy nemluvil, oni ale dokázali vycítit, jak moc jej to zasáhlo. Michelle vklouzla prsty do jeho ruky a on jí je pevně sevřel, a při tom dál statečně upíral pohled na bílou rakev, která jako by byla jistým a trefným symbolem nevinnosti a čistoty.

,,Člověk během svého žití ztrácí řadu předmětů i iluzí, a stejně tak jeho existenci na tomto světě provází i těžší ztráty, jako jsou ztráty milovaných osob a přátel. A nás tu dnes spojuje právě smutek nad ztrátou jedné nám všem blízké osoby, která nás opustila náhle a bez varování. Ztráta Elizabeth Toomesové je těžká nejen pro její milovanou rodinu, ale i pro její přátele, známé i spolužáky."

Peter slova řečníka, byť musel uznat, že je opravdu skvělý, pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Nikdo kromě něj a její vražedkyně nevěděl, jak Liz vlastně zemřela. Ano, všichni, kdo se zde sešli, věděli, že byla zavražděna, ta nevinná, hodná dívka, která by nikomu neublížila, a jistě, pro všechny to byl obrovský šok a naplnil je strachem, ale Peter tušil, že kdyby se někdy dozvěděli pravdu, bylo by to pro ně ještě horší. Nelhal, ne tak úplně, nechtěl pošpinit památku Liz, to ne, ale byl si jistý, že všichni to snesou lépe, když budou vědět, že Liz zemřela v klidu, bez větších bolestí, byť byla možným laboratorním experimentem, než aby si představovali, jak se obličej té pěkné dívky mění v agónii strachu, jak jí z podříznutého hrdla stříká karmínově rudá krev, a jak padá na ledovou podlahu, do kaluže své vlastní krve, a v posledních okamžicích svého života cítí pouze bolest, šok a strach, a žádný klid se nedostavil.

Taková tedy byla jeho verze, které sdělil paní Toomesové, a ta ji pak šířila dál: Liz zemřela ve spánku, statečná, ale klidná. A ze lži se pomalu stávala pravda. Bílé lži, tak to bylo. Jak rád by tomu uvěřil i on sám. Ale věděl, že toho, čeho byl svědkem, se už nikdy nezbaví. Vždyť kolikrát už se vzbudil uprostřed noci, celý propocený, a v uších mu dozníval ocelově chladný smích a před očima mu mizely poslední záblesky toho příšerného výjevu. Nikdy tomu neunikne, už nikdy.

Ledový vítr jej šlehal do tváře a cuchal mu vlasy. Jako z velké dálky k němu doléhaly útržky slov jako ,,...laskavá", nebo ,,...úžasná kamarádka", a ,,...usměvavá dívka se srdcem na pravém místě". Všechno z toho byla pravda, a Peter se nemohl ubránit myšlence, že Liz by mohla ještě žít po mnoho dlouhých let, kdyby se nepřátelila s ním. A kdyby neexistovali lidé jako Quentin Beck a ta žena, která ji zabila. Pomstychtiví, krutí lidé, kteří se nezastaví před ničím, jen aby ubližovali druhým pro vlastní potěšení. Protože nic jiného v tom nebylo. K čemu jim byla Liz? Byla nevinná, nic jim neudělala. Použili ji pouze jako návnadu, jako kdyby byla nějaká pitomá žížala pro ryby.

Peter zaznamenal, že Michelle stojící vedle něj sebou mírně škubla, a on si uvědomil, že jí prsty svírá až moc pevně. Věnoval jí omluvný pohled, ale ona se jen mírně usmála. Palcem ho pohladila po hřbetu ruky a opřela si hlavu o jeho rameno. I ona bezhlesně plakala. Peter na svých tvářích ucítil cosi vlhkého a uvědomil si, že to jsou slzy. Ne slzy smutku, těch si už užil dost. Tohle byly slzy bezmoci. Už nemohl Liz nijak pomoct. A nemohl pomoci ani její matce. Věnoval krátký pohled paní Toomesové, jež opodál hlasitě štkala a smrkala do kapesníčku. Díval se na ženu, které vzal dceru, celý její svět.

Ty za to nemůžeš, není to tvoje chyba, ty jsi ji nezabil, ozval se mu v hlavě vzápětí tátův hlas. Opakoval mu tahle slova neustále, když Petera ve smyčkách stahovaly jeho vlastní ničivé myšlenky. To oni ji zabili.

Uvědomil si, že nechybělo málo, a byl by místo na pohřbu kamarádky na pohřbu své maminky. Cítil taková muka, když musel žít takovou dobu s vědomím, že je Pepper mrtvá, a cítil tolik úlevy a nepopsatelné vděčnosti, když se jakž takž zotavil a zjistil, že máma sedí u jeho postele a drží ho za ruku, živá a skutečná.

Pořád tomu ještě občas nedokázal uvěřit. Za tu dobu, co byl pryč, a i ve dnech, co byl zpátky, se toho stalo tolik. A on byl ještě pořád poněkud zmatený. Jako kdyby mu v těle stále kolovaly zbytečky drog, které mu otupovaly smysly. Pořád byl ještě slabý. Ale sbíral sílu. Musel.

Začínal si uvědomovat, že hranice mezi sny a realitou je podobně tenká, jako hranice mezi láskou a nenávistí. S nikým o tom nemluvil, ale často, ve volných chvílích, vzpomínal na jeden ze svých posledních momentů v laboratoři, kdy za ním přišla ona neznámá žena a řekla mu slova, jež mu nedávala spát. Ale netušil, jestli to byl sen, pouhý výplod jeho vyčerpané mysli, nebo to byl snad někdo opravdový? Či další z Beckových iluzí, jež jej měla zničit? Peter netušil.

Ale byl odhodlaný to zjistit.

,,Její náhlý skon zasadil těžkou ránu do našich životů a my se z ní společně musíme vzpamatovat. Nesmíme truchlit, Elizabeth by si to jistě nepřála, nechtěla by vidět smutek ve tváři nikoho z nás, vždyť i za svého života se nám v těžkých chvílích snažila vyloudit alespoň malý úsměv na tváři. Protože i malý úsměv je vstupní branou na cestu radosti."

Úsměv je vstupní branou na cestu radosti. Vskutku. Peter si uvědomil, že je skutečně něco pravdy na tom, co všichni říkávají; pohřby nejsou pro mrtvé. Jsou rozhodně pro živé.

•••

Je to tady, najíždíme na poslední díl😎 dalších několik kapitol bude navazovat na epilog Ďáblova učně, tady v prologu jsme lehce v budoucnosti, ke které za několik kapitol dospějeme😎
A za překrásný cover samozřejmě opět děkujeme naší úžasné ShiroLaufeyson ❤