Prošedivělý muž se procházel po chodbách bývalé Rossovy základny a nebyl vůbec spokojený. Když přijal svou novou funkci, netušil, do jakého chaosu se dostane. Thaddeus Ross byl věhlasný svou potřebou mít vše pod kontrolou, proto si nový ministr myslel, že převzetí základny nebude žádný problém. Jenže to se šíleně přepočítal.

„Takže mi chcete říct, že nikdo neví, co se v těch laboratořích dělo? Jak je to vůbec možné?“ zeptal se otráveně plukovníka Jonese, který ho provázel.

„Víme jen o těch projektech, které byly schválené vládou, pane,“ odpověděl postarší hnědovlasý muž.

„A kamerové záznamy tedy nejsou?“ položil spíše řečnickou otázku, neb už mu bylo sděleno, že nemají žádnou nahrávku z kamer, takže nemají ani nejmenší stopu k tomu, aby našli Rossova vraha.

Plukovník nepatrně zakroutil hlavou. „Ne, pane.“

„Jste vojenská základna, nutno dodat, že jedna z největších ve Státech, a nemáte kamerový záznam? Nemluvě o tom, že nemáte tušení, co se dělo za dveřmi těchto laboratoří.“ To už byl hlasitější a zněl naštvaně.

„Dělali jsme jen to, co nám bylo řečeno,“ zamumlal plukovník.

Ministr už se nadechoval, že mu něco řekne, ale nakonec si to rozmyslel a rozešel se do své kanceláře. Na dveřích byla cedulka s Rossovým jménem, nad čím se musel ušklíbnout. Skoro ani nebylo potřeba, aby se cedulka měnila.

„Hodně se toho změní, Jonesi,“ oznámil plukovníkovi, který jej následoval dovnitř. „Vyšetřování Rossovy vraždy není na nás, ale očekává se naše veškerá pomoc. A jistě chápete, že se na to budu chtít blíže podívat, jakožto bývalý agent CIA. Jedná se o průšvih enormních rozměrů a musí se to co nejdříve vyřešit. A pokud je to možné, tak diskrétně,“ sdělil mu, zatímco se posadil ke stolu. Nejradši by to tu celé upravil, ale věděl, že to ještě nebylo možné. Vlastně by se tu neměl ani moc potulovat, když to bylo místo činu, ale odněkud musel provádět svou novou práci.

„Všichni jsou obeznámeni se situací a čekají jen na vaše rozkazy, pane.“

„To rád slyším. Už můžete jít,“ řekl a počkal si, až se za ním zavřou dveře, načež si povzdechl. Upřímně se mu nechtělo opouštět svou starou práci. Miloval ji. Jenže když přišla tahle nabídka, nemohl činit jinak. Věci se musely změnit a zevnitř to půjde nejlépe. A teď, když byl Thaddeus Ross pryč, mohlo by to být i celkem snadné.

Zhluboka se nadechl, aby si trochu uklidnil nervy. Měl teď obří zodpovědnost a musel s ní naložit dobře. Ze stolu vzal jednu složku a začal v ní listovat. Neměl nejmenší tušení, co se tu v předchozích měsících dělo, ale věděl, že tomu bude muset přijít na kloub. A když v papírech zahlédl známé jméno, musel se sám pro sebe ušklíbnout. Promluvit si s jedním nejmenovaným miliardářem měl stejně v plánu, jen to přišlo dřív, než čekal.

•••

Bylo to asi pět minut, co Rhodey a Steve odešli, a Tony se konečně mohl posadit na gauč a na chvíli si odpočinout. Stopy neměli skoro žádné, což nebylo úplně nejpříznivější. Chtěl to vyřešit co nejdříve, ale věděl, že teď s tím stejně nic neudělá. Proto se rozhodl si trochu vyčistit hlavu. Přemýšlel, že Peterovi navrhne Star Wars filmový maraton, ale než se stihl zvednout z gauče, ozvala se Friday.

„Pane, máte na lince ministra Rosse,“ informovala jej.

Tony přísahal, že v ten moment by se v něm jeden krve nedořezal. „To není možné,“ vydechl tak tiše, že to skoro ani on sám neslyšel.

„Mám hovor odmítnout?“ zeptala se, když nic jiného neřekl.

„Ne!“ vyjekl rychle. Musel uznat, že jej to opravdu vyděsilo, ale pravděpodobě volá jen někdo z jeho telefonu. Byla to jeho šance dozvědět se něco víc. „Vezmu si ho na telefonu,“ nařídil jí a rychle z kapsy vytáhl mobil, který si přiložil k uchu.

„Tony Stark u telefonu,“ řekl a podařilo se mu udržet si svůj hlas pevný.

„Pane Starku, jsem rád, že jsem vás zastihl. Jmenuji se Everett Ross, jistě si vzpomínáte na naše setkání během toho fiaska s Kapitánem Amerikou. Neměl bych vám to říkat a zvláště ne po telefonu, ale jsem lehce zoufalý, takže mi dovolte, abych vám oznámil, že náš společný přítel bohužel zemřel, a já jsem byl povolán, abych ho nahradil.“

Tony vypustil dech, o kterém ani nevěděl, že zadržoval. Nesmírně se mu ulevilo, i když ještě nemohl posoudit, zda se jedná o nového spojence, nebo jen dalšího nepřítele. „To je vskutku velká škoda,“ neodpustil si.

„Věřte mi, byl osinou v zadku nás všech, ale i tak musíme zjistit, kdo ho zavraždil. V této záležitosti neočekávám vaši službu, ale rád bych se s vámi v pondělí sešel. Se všemi. S plukovníkem Rhodesem, agentkou Romanovovou a s tím vaším robotem,“ upřesnil a Tony si promnul kořen nosu. Takže nejspíš další nepřítel, pomyslel si otráveně.

„Vision bohužel není k dispozici,“ zamumlal neochotně. Vyměnili jen idiota za dalšího idiota.

„Dobrá, to vyřešíme v pondělí. A pane Starku, byl bych rád, kdybyste přivedl i svého přítele,“ řekl mu a Tony mohl jasně vidět úšklebek na jeho tváři. To byli všichni se jménem Ross takoví idioti?

„Nevím, kde Steve je,“ procedil skrz zuby.

„Obávám se, že to je lež, ale o tomhle vašem příteli jsem nemluvil. O něm si také promluvíme osobně. Rád bych ale, abyste přivedl doktora Bannera. Jeho jméno jsem objevil v seznamu zaměstnanců, takže předpokládám, že už není tak nezvěstný, jak býval,“ oznámil mu.

Tony panikařil. Tohle byly jen další problémy, které momentálně nepotřebovali. „Jestli si myslíte, že vám ho vydám-“

„Nepředbíhejte. Nechci doktora Bannera pro nějaké pokusy, potřebuji, aby podepsal Sokovijskou smlouvu. Jednou se odhlasovala, tak se musí dodržovat. Nejde ji zničit mávnutím kouzelné hůlky, i když bych si to přál, věřte mi. Doufám, že brzy pochopíte, že já nejsem váš nepřítel. Pokud se domluvíme, mohl bych být vaším člověkem uvnitř.“

„Změnte si jméno a možná o tom popřemýšlím,“ řekl mu Tony, neboť na nic jiného se nezmohl. Znělo to až příliš dobře. Musel jednat ostražitě, dokud se neujistí, že to není past.

„O tom už jsem také několikrát přemýšlel. Uvidíme se v pondělí, pane Starku,“ rozloučil se a tím jejich telefonát skončil.

Tony položil telefon na konferenční stolek a urputně přemýšlel o jejich rozhovoru. Everetta potkal jen jednou a zas tak velký dojem na něj neudělal, ale v té době byli všichni nevrlí více než normálně. A v telefonu zněl celkem přátelsky, což Tony uvítal, ale zároveň jej to i malinko děsilo. Mohl být někdo přátelský tak moc? A hlavně lidi zeshora?

Tentokrát bylo jeho myšlení přerušeno zaklepáním na dveře, které v obývacím pokoji nebylo témeř slyšet. Tony se s menší vráskou na čele zvedl a došel ke dveřím. Byl trochu nesvůj, ale Friday by ho jistě varovala, kdyby se za dveřmi nacházel někdo nebezpečný.

„Co vy tady děláte?“ vyhrkl překvapeně, když za dveřmi našel dvojici, kterou rozhodně nečekal. Zejména pak ne u vchodových dveří. „Kam zmizely hromy a příchod balkonem?“ ušklíbl se, než pustil ásgardské bratry dovnitř.