Zlomilo ti to srdce, ale zároveň ti to otevřelo oči. Každá mince má dvě strany. Teď si musíš zvolit, jestli v tom budeš pokračovat, nebo uděláš správnou věc.

Tahle slova mu probíhala myslí už několik dní. Měl totiž tušení, co Teresa chystá. A nelíbilo se mu to. Už nechtěl být součástí jejích velkolepých a šílených plánů. Ale jak by mohl vycouvat? Teď, když toho věděl příliš mnoho? Ocitl se v pasti, nemohl ani vpřed, ani zpátky. Dostal jsi, co jsi chtěl, pomyslel si hořce, když procházel New Yorkem, jarní kabát přitažený k tělu, hlavu sklopenou a límec vytažený nahoru, až mu zakrýval polovinu tváře.

Kdyby věděl, že se mu podaří nenápadně zmizet, třeba někam za hranice, už by to udělal. Ale nebyl naivní. Věděl, že by si ho našla, že by mu nedovolila, aby jí utekl. Mohl by mluvit, a to by její plány ohrozilo. Musela by ho umlčet navždy, stejně jako Quentina. Tohle teda byla úniková cesta ven z pasti, v níž se ocitl? Prostě ho čeká jistojistá smrt? Možná by jej to v jejím případě ani nemělo tolik překvapovat. Vraždila bez výčitek. Byl by jen další jméno na jejím pomyslném seznamu. Byl by na něm dřív než Starkovi.

Byl zbabělec, samozřejmě. Vždycky si myslel, že čím silnějšího a krutějšího spojence si vybere, tím bude ve větším bezpečí. Jenže to se mýlil. Paradoxně byl ve větším ohrožení, než kdyby stál na druhé straně než ona. Protože byl součástí toho všeho. A jakmile se k takovým lidem připojíte, už není cesty zpět. Tedy, je. Můžete si pořád zvolit smrt. Jedinou jistotu. Ale to Justin nechtěl. Musel se z tohohle vymotat nějak jinak. Jenže jak? Jí nemůžeš jen tak oznámit, že končíš. Nějak to přece jít musí...

Zastavil se u přechodu na kraji chodníku a počkal, až naskočí červená a auta zastaví. Při čekání očima ostražitě mapoval okolí, jak to míval ve zvyku. Poslední měsíce byly sice až překvapivě klidné, on se ale svých starých zvyků zbavit nedokázal.

Jeho pozornost upoutal muž na druhém konci chodníku. Kvapně se k němu přibližoval. Hammer přimhouřil oči a zabořil ruce hluboko do kapes. Jistě, že mohlo jít jen o náhodného kolemjdoucího. Ale tohle on nerad riskoval. K jeho smůle se kolem potulovalo jen málo lidí. Škoda. V davu by lépe splynul, protože pokud to byl nějaký jeho nepřítel...

Rychle přeběhl na druhou stranu chodníku a vydal se doleva. Měl sice namířeno do laboratoře, ale nejdřív musí zjistit, jestli jej ten muž bude sledovat nebo ne. Dovést k cíli jej takhle snadno nehodlal. A přinejhorším... zapadne do nějaké opuštěné uličky a dotyčného se zbaví. Při tom pomyšlení se mu roztřásly ruce a při představě, že bude muset někoho zabít, se mu nahrnula žluč do krku. Pokud to šlo, on osobně se vraždění spíš vyhýbal a nechával to na jiných lidech, kteří na to měli žaludek.

Pokračoval dál v cestě a když znovu zabočil a muž mu byl neustále v patách, už to nemohl brát jako náhodu. Sledoval ho. Věděl o něm. Justin se rozhodl. Najde nějaké příhodné místo, kde se moc lidí neobjevuje, a tam ho -

Byl ale příliš zabraný do svých myšlenek. Muž byl zřejmě o krok napřed než on, a to doslova. Náhle stanul pár kroků před ním a Justin zamrzl v pohybu. Z kapsy kabátu vytáhl pistoli a namířil na muže před sebou, ale ten o vteřinu dříve udělal totéž.

,,Žádné prudké pohyby, pane Hammere," řekl mu klidně muž ve středních letech a pokynul mu, aby sklonil pistoli. Justin ho neposlechl, byť se mu třásla ruka. ,,Nechceme vám ublížit."

,,Skutečně?" uchechtl se nervózně Justin. ,,Proč bych vám to měl věřit?"

,,Jsem agent Chase," představil se a krátce mu ukázal svůj průkaz. ,,Pane Hammere, buď se mnou půjdete dobrovolně, nebo vás budeme muset odvléct násilím. Když budete spolupracovat, nic se vám nestane. Máme na vás pár otázek."

•••

,,Tebe bych tady nečekal," podotkl Richard suše, když zaslechl šustění trávy a v dalším okamžiku vedle něj stanula tmavovlasá žena s kapucí přes hlavu.

,,No, i když byla příšerná, pořád to byla moje matka," odpověděla mu nevesele a zadívala se na náhrobek, na němž bylo vyryto jméno Mary Fitzpatricková, a pod ním datum narození i úmrtí. ,,Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi. Tohle mi na tom náhrobku chybí."

Richard pozvedl obočí. ,,Měla ráda Shakespeara?"

,,Ne. Měla ráda utrpení druhých," ušklíbla se a vrazila si ruce do kapes. ,,Děláš, jako bys ji vůbec neznal. Přece víš, jaká vždycky byla. Nebo jsi nosil růžové brýle zamilovaného? Kdyby to šlo, byla bych ti je strhla."

,,Nevybíráš si, do koho se zamiluješ," řekl tiše. ,,Bylo to tak vidět? Už když jsi byla malá? Nikdy jsi to nedala najevo. Po tom, co jednou nepřišla na Vánoce, jsi přestala být sdílná."

,,Byla jsem možná tichá, ale ne slepá. Jasně, že jsem všechny ty věci vnímala. Děti jsou dost vnímavý. Chtěla jsem o věcech mluvit. S tebou. S mámou. Chtěla... ale pak jsem si řekla... proč vlastně? Vždyť by o to ani jeden z nich nestál. Nezajímalo by je to. Někdy v ten moment jsem si uvědomila, že v životě se můžeš spolehnout jen sám na sebe. Tvař se, že ostatním důvěřuješ, ale ve skutečnosti si drž odstup. To je pravidlo, kterým se řídím celý život."

,,Všiml jsem si," zamumlal Richard. Nebyl si jistý, jestli je za to rád, nebo spíš ne. Ano, jistěže by s ní rád měl bližší vztah, bral ji jako svou dceru. Tehdy. Než se z ní stalo tohle monstrum, podobně jako z Mary. Možná bylo dobře, že si většinu věcí nechávala pro sebe. Nebyl si jistý, jestli by to unesl.

,,Byla to máma na baterky. Ale i tak jsem jí slíbila, že ji pomstím. Nebo spíš... že pomstím tu malou holku, která kvůli Starkovým přišla o mámu. Dřív jsem si říkala... jestli by to dopadlo jinak, kdyby Petera prostě neměla. Jenže teď už nad tím dumat nebudu. Nejspíš to měla prostě v sobě. Nebo spíš neměla. Tu mateřskou lásku. To ale neznamená, že celej plán hodím za hlavu. Dovedu ho do konce, buď s váma, nebo bez vás," řekla Richardovi pevně a zamžourala na pošmournou oblohu. ,,A už brzo zase uvidím svýho malýho brášku."