Než Tony zamířil za Pepper, aby ji vyzvedl z práce, musel vyřešit ještě jednu věc, nad níž v posledních dnech přemýšlel až nezdravě často. Nelíbilo se mu to. Chvílema proklínal Natashu za to, že Stevovi tehdy zavolala, a proklínal také Steva, že s sebou musel brát zrovna Buckyho. Sam mu tolik nevadil, ale Barnes... Od jejich posledního setkání při záchraně Petera s ním nemluvil, a doufal, že už to tak zůstane. Ale to by jeho syn nesměl být jako Pepper, která měla pro ztracené existence taky slabost. Ano, Loki sice Pepper zachránil život a Bucky jim zase pomáhal se záchranou Petera, ale Tony se přes minulost stále nedokázal úplně přenést. A to u nich obou, ačkoliv Lokiho toleroval více než Barnese.

On není zabiják, už ne.

Ale mohl si tím být tak jistý? Co když mu prostě něco přeskočí v hlavě a on... on se znovu stane Winter Soldierem?

V základně Avengers nebyl už hodně dlouho, procházet těmi známými chodbami pro něj nyní bylo dost zvláštní. Měl pocit, jako by už sem ani nepatřil, jako by byl prostě někdo jiný. Možná to cítil proto, že oblek Iron Mana nepoužil už od podzimu, kdy zachránil Petera, a překvapivě mu to už tolik nechybělo. Samozřejmě, kdyby bylo třeba někde zasáhnout, byl by tam. Ale takhle... takhle si podobně jako Peter na oblek ani nevzpomněl. Asi už toho měli oba dva prostě dost. A tým Avengers už stejně asi potřeboval novou krev.

Tonyho to nemrzelo. Superhrdinů tu bylo dost, dost na jednom místě, připraveni zasáhnout, když to bude nutné. Jenže teď, v tenhle moment, půjdou jejich superhrdinské identity stranou. Teď je třeba řešit lidské, přízemní, problémy.

„Tony? Co tady děláš? Stalo se něco?" Asi bylo přirozené, že Tonyho přítomnost na základně Steva polekala. Nebylo to totiž obvyklé. A tak jej jako první věc napadlo, že bude potřeba, aby Avengers někde zasáhli.

„Klid. Jdu za Barnesem," zavrčel Tony trochu nevrle, poněvadž do rozhovoru s tím mužem se mu opravdu nechtělo. A taky byl nervózní, nejistý, jak to dopadne, jak na něj bude reagovat a jestli mu neskočí po krku. Ještě s ním totiž sám mezi čtyřma očima nemluvil. Mohlo se stát naprosto cokoliv.

Mezi čtyřma očima. V tom se mýlil, protože tón jeho hlasu Steva okamžitě postavil do pozoru. Jak by mohl být v klidu, když mluvil takovým tónem, a ještě v souvislosti s Buckym? Blonďatý muž se nespokojeně zamračil, byl přesvědčený o tom, že Tony si chce s Buckym zřejmě něco vyřídit. Nechtěl, aby se znovu opakovaly stejné události jako tehdy na sibiřské základně Hydry. „Tony, počkej, a uklidni se," řekl mu, ale Stark jen mávl rukou, a tak Stevovi nezbývalo nic jiného, než zamířit za ním. Bránit nejlepšího přítele. „Tony! Co se proboha děje?! Ne aby tě napadlo - Tony!" vykřikl se zamračením, když milionář rozrazil dveře Barnesova pokoje. To nevypadalo na nejlepší začátek.

„Můžeme si promluvit?" zeptal se Buckyho, který seděl u stolu a cosi si zapisoval. Překvapeně vzhlédl od rozdělané práce, Stark byl ten poslední, koho tady čekal. Ale přikývl. Klidně, vyrovnaně. Bez emocí. „O samotě?" Vrhl pohled na Steva, který stál rozpačitě na prahu dveří a založil si ruce na hrudi.

Zavrtěl hlavou. „Tak to ne. Nechat vás dva samotné, to mi nepřijde jako nejlepší nápad."

„Hele, věř mi, že mám občas chvíle, kdy bych mu ještě jednu rád vrazil -"

„Tak si posluž," skočil mu do řeči potichu Bucky.

„Já jsem se s tebou ale nepřišel rvát," ucedil Tony skrz zuby. Celý tenhle rozhovor začal špatně. Přesně takovéhle řeči jej pobízely k tomu, aby se po něm vrhnul. Jen proto, aby si ulevil. Ale to nešlo. Musí to vyřešit rozumně. Ne soubojem. „Hele, nejsem idiot. Pokud sis nevšiml, oblek Iron Mana tu s sebou nemám, a on má kovovou ruku." Přimhouřil oči. „Z vibrania. Neměl bych šanci."

Pokud to Steva přesvědčilo, nedal to na sobě znát. „Tak o co jde?"

Tony si povzdechl. Bylo to tu. Možná bude nejlepší, když to vyřídí co nejrychleji, aby už to měl za sebou. Když si v hlavě přehrával, jak svůj návrh podá, znělo mu to hloupě a šíleně. Vždyť tenhle muž, co tu před ním seděl, zabil jeho rodiče, kteří už na jeho svatbě být nemohli.

„Vím, že to, co teď řeknu, bude znít šíleně. Já vím. Tak z toho hlavně nevyvozuj žádné závěry, poněvadž můj nápad to nebyl," ujistil Buckyho, který mu pozorně naslouchal. Peter měl zřejmě pravdu. Teď byl ten muž krotký jako beránek. „Jde o naši svatbu. Původně jsi nebyl... nebyl jsi na seznamu hostů. Ale Peter - a jsem si jistej, že i další lidi - si přeje, abys na naši svatbu přišel. Řeknu ti to narovinu: pořád ti nevěřím, i když jsi nám pomohl zachránit Petera. Ale dělám to jen kvůli němu." Bucky přikývl. Tomu rozuměl. „A on ti důvěřuje, a já zase věřím svému synovi. V minulosti se sice občas spálil, když důvěřoval lidem, kterým neměl, ale teď je starší, vyspělejší. A má šestej smysl. A ten by ho snad varoval, kdybys byl nebezpečnej."

Bucky se tvářil užasle, a Steve na tom nebyl jinak. Pozvánka na svatbu bylo to poslední, co čekali. James si odkašlal a díval se spíš kamsi za Starkovo rameno, když odpovídal: „Vážím si toho, opravdu. Ale nechci vám pokazit svatbu. Pokud mě tam opravdu nechceš a moje přítomnost by ti zabránila v tom, aby sis ten den užil, tak tam raději nepůjdu."

„Asi je načase přestat před tím utíkat. A naučit se nějak normálně... fungovat ve tvý blízkosti. Já... potřebuju mít jen jistotu, že se nic-"

„Winter Soldier je pryč," skočil mu do řeči Bucky a jeho hlas zněl teď mnohem silněji. „Díky Wakanďanům, díky Ayo. Už nejsem Winter Soldier. Ty dny jsou pryč."

„Je to jisté?" zeptal se trochu s pochybami Tony. Ano, Bucky vypadal normálně, klidněji. Ale co když v něm, někde hluboko uvnitř, Winter Soldier stále přežívá a čeká na svou šanci, aby mohl dál zabíjet?

„Nejspíš ano," odpověděl mu Barnes a váhavě na něj pohlédl. „Jsi si tím opravdu jistý? Nerad bych-"

„Nejsem," zamumlal Tony, „ale jak jsem řekl, věřím Peterovi. A beru tohle jako šanci se přesvědčit, že jsi opravdu a jedině James Barnes. Sám sebou, nikým neovládanej. Nejsem naivní. Jsem si jistej, že v budoucnu přijdou chvíle, kdy spolu budeme muset spolupracovat. A já chci vědět -"

„- že mi můžeš věřit," dodal tiše Bucky a Tony přikývl. Pak mu pohled padl na malý sešítek, který ležel otevřený na stole. Byla v něm jména. Některá přeškrtnutá, jiná ne. Překvapeně zalapal po dechu, když tam spatřil i svoje jméno.

„Co je to?" zeptal se ho důrazně a přistoupil k jeho stolu. Barnes následoval jeho pohled, a pak s výdechem zavřel oči.

„To je seznam lidí... seznam lidí, kterým jsem ublížil, když jsem byl Winter Soldierem. Jsou to přeživší. Kterým kvůli mně mnohdy nezůstalo nic. Snažím se... to napravit. Říct jim, co se stalo. Že jsem to byl já. Omluvit se. I když vím, že jim omluva rodinu, přátele... nevrátí."

Tony nevěděl, co na to říct. Překvapilo ho to. Zíral na své jméno na seznamu a přemýšlel nad jeho slovy. Pak kývl. „Máš pravdu. Omluva mi mámu ani otce nevrátí. Tak mi dokaž, že ti můžu věřit. A možná, jednoho dne... to tím odčiníš."

•••

„Ahoj, Tony," pozdravila ho trochu s nejistým úsměvem Pepper, když svého snoubence spatřila. Zvědavě povytáhl obočí, a pak přešel k ní, aby ji políbil na přivítanou. Krissy se nad nimi potichu rozplývala.

„Tak co ještě nevím?" zeptal se jí a položil jí ruku na rameno. Co před ním Pepper tajila? Jako první jej napadlo, že je možná znovu těhotná, ale nechtěl si dělat plané naděje...

„Jde o to, že..." odkašlala si a snažila se podat to tak, aby se jej to nijak nedotklo. „Chtěla bych si nechat i svoje příjmení. Byl by to problém?"

Tohle Tony nečekal. Trochu ho ale zamrzelo, že se ta zpráva netýká těhotenství. Věděl, že Pepper na to asi ještě není připravená, ale bylo by to krásné...

Náhle si uvědomil, že na něj trochu s obavami zírá a čeká na jeho vyjádření. Sakra, měl by nějak zareagovat. Takhle si bude myslet, že mu to vadí.

„Samozřejmě, že by to nebyl problém," ujistil ji a vtiskl jí polibek do vlasů. „Pro mě taky budeš vždycky slečna Pottsová," pošeptal jí.