Musíš za to chtít bojovat.

Ta slova jí okupovala mysl tak dlouho, že po nějaké době přestala mít význam. Michelle o nich přemýšlela každou volnou chvíli. Doma. O přestávkách. Při hodinách. A zvlášť tehdy, kdy potkávala Petera na chodbě. Vlastně to ani nemusel být Peter, ale jen někdo, kdo vypadal podobně; tamhleten nosil stejný batoh, tenhle měl podobnou bundu, tamten zase totožný účes. Michelle tyhle maličkosti dílem přiváděly k šílenství, dílem ji uklidňovaly, poněvadž takhle alespoň měla jistotu, že Peter z jejího života doopravdy a úplně nezmizel.

Samozřejmě, že za to chtěla bojovat, za sebe, za ně oba. Jenže to přece nebylo tak jednoduché, ne? Alespoň pro ni. Natashe Romanovové se to mluvilo, ta měla za sebou už stovky takových bojů, se kterými se musela vypořádat. Neměla strach. No, jakmile Michelle tuhle myšlenku vyslovila ve své hlavě, uvědomila si, že je to hloupost. I agentka Romanovová poznala strach, a nejspíš jej cítila před několika měsíci velmi často. Michelle si myslela, že tím, že má Natasha tolik bojů za sebou, že je to pro ni lehčí. Nebyla to pravda. Ano, ten úplně první boj bývá nejtěžší, než z něj vzejdeme jako vítězové, ale pravda byla taková, že další překážky, další bitvy jsou podobně těžké. Žádná cesta není jednoduchá a neobejde se bez překážek.

Čím víc o tom přemýšlela, tím víc si připadala zbaběle. Když se srovnala se Starkovými, nebo s Avengers, byly to opravdu malicherné problémy. Ale pro ně. Pro ni to tak jednoduché nebylo. Oni nevyrůstali ve stejném prostředí jako ona, nevěděli, jaké to je. Neví, jak je těžké se druhým otevřít, když celý život pracovala na tom, aby nikdo neodhalil její slabosti. Nevyrůstala v láskyplném prostředí, neměla stejné rodiče jako Peter, za nimiž by mohla přijít s jakýmkoliv problémem. Bylo pro ni obtížné svěřit se druhým, a zvlášť s takhle vážnou situací. Jenže co měla jiného dělat, než to Peterovi říct, pokud o něj nechtěla přijít?

Abys mohla jít dál, tak musíš tohle překonat, přemlouvala se v duchu, zatímco pohledem propalovala telefon. Prsty ji svrběly nutkáním jej popadnout a vytočit Peterovo číslo. Jenže to neudělala. Zatím ne. No tak, není to tak těžké. Hezky krok po kroku. Jednou by ses stejně dostala do podobné situace. Čím dřív to budeš mít za sebou, tím líp, ne? Neodkládej to zase. Je lepší to říct Peterovi než někomu jinému. Jsou jen dva způsoby řešení problémů; buď před nimi utečeš, a ony tě stejně časem doženou, nebo zůstaneš, budeš bojovat a porazíš je. Musíš přece Peterovi dokázat, že to za to stojí. Ukaž mu, že se snažíš. Že jsi to nevzdala.

Tyhle chytrý řeči k ničemu nebudou, ozvala se ta druhá část, ta, která by nejradši utekla. Michelle už toho měla dost. Nebavilo ji to, unavovalo ji to. Chyběl jí Peter. A tak popadla telefon, který dosud ležel na stole, a odemkla ho. Než ale stihla vytočit Peterovo číslo, ozvalo se cinknutí, jež oznamovalo novou příchozí zprávu. Rozbušilo se jí srdce, když na obrazovce spatřila Peterovo jméno. Psal jí. On jí napsal.

Pokud si o tom budeš chtít promluvit, tak budu tady.

Zhluboka se nadechla. A než si to stihla rozmyslet, odepsala.

Jsem připravená.

•••

Teresa seděla na lavičce v malém parčíku a skryta za novinami předstírala, že se zájmem pročítá novinové články a světové kauzy. Ve skutečnosti nenápadně mapovala okolí a pozorně naslouchala okolním zvukům. Možná to bylo trochu zbytečné, vzhledem k tomu, že se častokrát poklidně procházela New Yorkem a nikdo z Avengers ji ještě nenašel. Ano, sice ji asi nehledali, ale i tak, myslela si, že alespoň Tony Stark nebo Black Widow v ostražitosti nepoleví a budou se snažit cokoliv najít. Ona se jim nabízela jako na stříbrném podnose a pořád nic. Už ji to nudilo. Asi od téhle hry čekala víc.

Už nějakou dobu ale měla další plán. Bylo to vlastně až směšně jednoduché a ona žasla nad tím, jak zrovna oni můžou být elitou, spásou lidstva. Jsou tak důvěřiví. A jejich přátelé tak neopatrní.

Již brzy přijde čas k tomu, aby si i ona připnula na šaty myrtu.

•••

Peter stál v dílně u svého stolu a přemýšlel. Vždycky sem chodil rád, protože byť tu občas panoval menší ruch, jeho to uklidňovalo a pokaždé mu to pomohlo vyčistit si hlavu.

Očima zabloudil ke svému obleku, který ležel opodál. Přešel k němu a vzal si jej do rukou. Mezi prsty promnul jeho látku a okamžitě se mu vybavily všechny vzpomínky. ,,Nazdar, starej brachu," řekl potichu, a pak pohladil malého drona ve tvaru pavouka, jehož měl na hrudi. Za ty měsíce si na oblek ani nevzpomněl, a vlastně jej to jeho samotného trochu překvapilo. Vypadalo to, že dospěl. Tedy, jak v čem. V používání obleku byl rozvážnější, zdrženlivější. A pečlivě si rozmýšlel, kdy by asi mohla přijít ta chvíle, kdy si jej znovu oblékne.

,,Doufám, že nepřemýšlíš nad tím, že by sis ho vzal a šel ven chytat padouchy?" pronikl dílnou Tonyho hlas.

Peter se musel usmát. ,,Neboj se, to fakt nehrozí. Jen jsem vzpomínal. Asi jsem sentimentální. Ale teď mi to nějak nechybí. Asi mám jiné věci, který potřebuju řešit," řekl opatrně, poněvadž měl v hlavě ještě jejich menší hádku.

Tony pokýval hlavou, když k němu došel. ,,Tak to je fajn. Pomoct staré paní přejít silnici zvládneš i bez obleku. Kdyby to slyšela máma, potěšilo by ji to."

,,Řeknu jí to jako svatební dar," zavtipkoval Peter. I Tony se nad tím zasmál, pak ale zvážněl. Položil svému synovi ruku na rameno.

,,Teď ale vážně. Jsem rád, že tě to už nesvádí k tomu, abys vyváděl a dělal hlouposti. Vím, že ti asi mohlo vrtat hlavou, kdo stojí za smrtí Becka i Rosse, ale stejně bys to nevyřešil a zbytečně bys riskoval. Dělá na tom speciální, nejlépe zaškolený tým. Není to naše starost a není naše povinnost toho vraha hledat. To je teď v režii Everetta Rosse, ano?"

,,Ano," zamumlal v odpověď Peter. ,,Není to naše starost," zopakoval po svém otci a pečlivě si prohlížel svůj oblek, jeho známé záhyby i design.

Není to naše starost.

Nebyl si jistý, jestli na něj jen nepůsobí jméno Beck, ale přejížděl mu mráz po zádech, jako kdyby na něj číhala nepříjemná předtucha.

Není to naše starost.

Bylo to zvláštní. Snad poprvé v něm ta slova nevzbuzovala úlevu. Vzbuzovala v něm strach.