Natasha stála opřená o zábradlí balkonu a mezi prsty převalovala cigaretu, kterou si sem přišla původně zapálit. Předchozích pár dnů bylo vážně náročných a nejvíc samozřejmě dnešek. Ale teď už byli všichni doma, živí a zdraví. A jen na tom záleželo.

„Užívala sis to, nemám pravdu? Jen nechápu, proč jsi to nedotáhla až do konce. Byla by jen dalším mrtvým tělem, které bys za sebou zanechala. Stejně jako já,“ zašeptal jí do ucha jeho slizký hlas, který se nesl vzduchem jako vítr. Což také byl. Alexi byl mrtvý, ale od toho dne v uličce, kdy na ni Betty vytasila trik s hologramem, slýchávala jeho hlas. Reprezentoval její minulost. Minulost, které se nikdy nezbaví.

A aby to bylo ještě horší, měl pravdu. Užívala si to. Vždycky si to užívala. Mimoděk si vzpomněla na rozhovor, který tu nedávno vedla s Lokim. Dokázala přijmout Black Widow. Dokázala s ní žít v harmonii. Problém byl v tom, že se neustále musela hlídat kvůli ostatním. Všichni tu měli nějakou minulost a všichni se snažili být lepšími lidmi. Snažila se i ona? Mysela si, že ano. Myslela si, že je to to, co chce. Jenže když teď po dlouhé době vypustila Black Widow ven, uvědomila si, že to tak není. Někdy se prostě muselo zajít do krajních řešení. A ačkoliv se k tomu Natasha už vracet nechtěla, uvědomila si, že jí to svým způsobem chybí. Když se oprostí od všech ostatních a od toho, co by si o ní pomysleli, a přemýšlí jen sama za sebe, chybí jí to. Navíc je v tom vážně dobrá. Aby taky ne, když k tomu byla cvičena.

„Nikdy nehleď na to, co si o tobě ostatní myslí. Jsi velmi nadaná, Natalio. Pokud se někomu nelíbí, co děláš, skonči to s ním.“ To už se jí v hlavě ozval hlas samotné slečny B.

Rudovláska si povzdechla a zahodila cigaretu pryč. Začínala se do toho zamotávat. Už vlastně nevěděla, co chce. Nevěděla, jak koordinovat tyhle dva životy. Mohla by být tím, za koho ji všichni mají, a přitom zůstat sama sebou?

„Co tady venku děláš?“ zeptal se šeptem Bruce, který naposledy zkontroloval Petera a chystal do postele, do které se nikdy netěšil víc, ale když vešel do prázdného pokoje, rozhodl se, že by měl rudovlásku najít a promluvit si s ní. Bylo od něj bláhové myslet si, že by ji dokázal opustit. Na to ji příliš miloval.

„Zpracovávám všechny ty události,“ odpověděla a věnovala mu pohled. A její srdce se podivně zatřepotalo. Stačil jeden pohled a už by zas všechnu svou minulost hodila za hlavu. Bylo to zamotanější, než si vůbec myslela.

Bruce se malinko otřásl zimou. Podzimní větřík nabíral na síle a on byl přece jen oblečený do postele a ne na ven. „Asi bychom si měli promluvit, ale pokud možno vevnitř,“ zamumlal a ani nečekal na její odpověď. Věděl, že Natasha byla na zimu zvyklá, ale on měl radši teplé měsíce.

Natasha jej tiše následovala. V hlavě přemítala, co mu asi poví. Nechtěla se ho vzdát, ale nyní už si nebyla tolik jistá, že obyčejný život je to, po čem toužila. Možná to byla jen těmi dnešními událostmi. Možná si zase zvykne na všední život asistentky, když jim nebude hrozit žádné nebezpečí.

„Myslím, že jsi měl pravdu,“ hlesla, když za sebou zavřela dveře od jejich společného pokoje.

„A v čem přesně?“ zeptal se zmateně Bruce, který se posadil na postel. Byl opravdu unavený.

„Žádala jsem tě o život, o který jsem v prvé řadě netoužila,“ odpověděla a posadila se vedle něj. „Nebylo to ale záměrně, Bruci, to mi musíš věřit. Když jsme spolu, tak je to život, který chci. Jenže, jakmile se jen něco málo pokazí, už se mi v hlavě zapne můj špionský režim a nedokážu tyto dva životy sladit dohromady. V minulosti jsem dělala hrozné věci. A ne jen, když jsem byla ve službě KGB. Jakmile jsem zjistila, co mi udělali, zaplavila mě touha po pomstě. Musela jsem něco udělat, aby věděli, že si se mnou nemohou jen tak hrát. Že si nikdo nemůže hrát s Black Widow a vyjít z toho bez následků. Ona je jako Hulk, Bruci. Jen mnohem krvežíznivější. Musíš se smířit s tím, že o své minulosti mluvit nebudu a vždycky se s ní vypořádám sama a po svém. To se nezmění. A možná nejsem připravena na normální život, ale buďme upřímní, ten my stejně nikdy mít nebudeme. I tak tě ale prosím, abychom to zkusili. Byt už je opravený a je nám k dispozici. Neříkám, že se musíme stěhovat teď hned, to ne. Ale co kdybychom v něm oslavili naše první společné Vánoce?“ domluvila, zatímco jej koutkem oka sledovala.

„Jsem příliš unavený na nějaké velké rozhovory, takže to zkrátím. To, že o své minulosti nemluvíš, už jsem přijal. O to nikdy nešlo. Převážně šlo o to, že jsi se mnou nemluvila, Nat. Betty po tobě šla a ty jsi nic neřekla. Slíbím ti, že se nebudu vrtat v tvé minulosti, když mi slíbíš, že se mnou začneš konečně mluvit. Jedině tak nám to bude fungovat. Budu respektovat, když se s něčím budeš chtít vypořádat sama, ale musíš mi aspoň říct, že se s něčím vypořádáváš, ano?“ řekl jí vyrovnaně a promnul si oči. Únava se jej pomalu zmocňovala.

„Myslím, že to zvládnu,“ přitakala Natasha s malým úsměvem na tváři.

„Bude to ještě hodně práce, ale myslím, že Vánoce ve vlastním bytě znějí fantasticky,“ usmál se a povzbudivě jí stiskl ruku. Oni dva ještě měli naději.

•••

Auto se zastavilo a Michelle se zhluboka nadechla, než se otočila ke staršímu muži. Věděla, že se rozhodla správně, ale i tak by mu nejradši řekla, že si to rozmyslela a že se s ním chce vrátit. Jenže na to už bylo pozdě. Už tak si připadala hrozně, když ji odvážel domů místo toho, aby byl se svým synem.

„Děkuju, že jste mě odvezdl, pane. Opravdu bych to zvládla sama, nemusel jste si dělal potíže,“ zamumlala a popadla z podlahy auta malý batoh.

„Jaké pak potíže,“ hlesl Tony a mávl nad tím rukou. „Stejně bych neusnul a rozhodně bych tě nenechal cestovat samotnou takhle pozdě v noci. A prosím, říkej mi Tony.“

„Jistě. Takže ještě jednou děkuji. Vyřídíte Peterovi, ať se mi ozve, až mu bude lépe?“ zeptala se a jednu ruku už měla na dveřích. Musela se dostat ven co nejdříve, neb hrozilo, že jej opravdu požádá, aby ji vzal zpátky s sebou. Pepper se ji snažila přemluvit, ať zůstane aspoň ještě jednu noc, ale Michelle odmítla. Peter už byl doma a byl v pořádku. Byl čas, aby je nechala na pokoji.

„Vyřídím, ale jsem si jist, že se ti ještě dřív ozve Pepper. Poslyš, chápu, že chceš být doma, jen jsem ti chtěl poděkovat, že jsi u nás byla. Dost to pro mě i pro Pepper znamená,“ řekl vážně. Na emoce sice příliš nebyl, ale tohle ho opravdu zasáhlo. Viděl, že si Peter vybral dobře. „Jsi u nás kdykoliv vítána, ano? Měj to na paměti,“ dodal ještě, načež Michelle jen přikývla a vystoupila z auta. Chtěla mu říct, že to pro ni taky hodně znamená, ale nezmohla se na slovo. Měla pocit, že kdyby promluvila, rozbrečela by se, a to se rozhodně nehodilo k její reputaci.

Znovu se zhluboka nadechla a až pak vešla dovnitř budovy, a až tehdy Tony odjel pryč. Jako by se snad chtěl ujistit, že bezpečně dojde těch pár metrů. A Michelle to zahřálo u srdce.

„Jsem doma,“ křikla, když za sebou zavřela dveře, ale žádné odpovědi se jí nedostalo. „To jsem si mohla myslet,“ odfrkla si sama pro sebe a proklínala se za to, že nezůstala s Pepper a Tonym. Jenže věděla, že čím déle by s nimi zůstala, tím těžší by návrat do reality byl.