,,Hele, seš v pohodě?"

Michelle překvapeně zvedla hlavu, když zjistila, že u její skříňky stojí Ned. Zrovna jej tady nečekala. Trochu zbytečně se mu ohlédla přes rameno, jestli tam neuvidí Petera, ale ten už byl zřejmě pryč. Nebyla si jistá, jestli ji to mrzí, nebo ne. Po dnešku byla úplně vyčerpaná, a jediné, po čem toužila, bylo zalézt si pod deku s dobrou knihou, nejlépe od Poa. Ach. Jenže ve spojitosti s ním si vzpomněla samozřejmě na Petera.

,,Jasně. Žádnej problém," odpověděla Nedovi a zavřela skříňku. Protože přesně takhle lidi odpovídají, když nejsou v pohodě, nemá pravdu? Trochu se jí sevřelo hrdlo, ale k její úlevě ji v očích nezaštípaly žádné slzy. Buď už jí po víkendu žádné nezbyly, nebo už ani na brečení neměla sílu.

,,Hele, všiml jsem si, že... že jste se s Peterem dneska vůbec nebavili. Ani jsi nebyla na obědě. Mezi váma se... něco stalo?" vyptával se opatrně. Napadlo jej, že by se na to zeptal Petera, ale ten byl celý den duchem nepřítomný a navíc už zamířil rovnou domů.

,,No, na to by ses měl zeptat asi Petera, ne?" zahučela MJ. ,,Je to tvůj nejlepší kámoš." Když ale viděla Nedův pohled, povzdechla si. ,,Fajn. Prostě... máme pauzu, nebo co. Pohádali jsme se. Můžeme to neřešit? Mám toho všeho až po krk."

,,Jasně, promiň, já jen... chtěl jsem říct, že mi je to líto. Zkusím si s ním promluvit -"

,,Ne, proboha, to nedělej," vyhrkla Michelle. ,,Ještě by si mohl myslet - to je jedno. Prostě to nech na nás, jo? Ono to prostě nějak dopadne." Nějak. ,,Měj se, lůzře," zamumlala a zvedla ruku na pozdrav, než se rozešla směrem ven ze školní budovy.

Začalo sněžit. Michelle si přetáhla kapuci přes hlavu a zamířila domů. Únorový vítr jí foukal mokré vločky do tváře a ona mhouřila oči. Každý krok jí připadal těžší než ten předchozí, jako kdyby měla kolem kotníku přivázanou těžkou kouli. Nechtěla domů. Chtěla za Peterem. Ale nemohla.

Vzpomněla si na slova od svého oblíbeného autora. Dnes nosím tyto okovy a jsem zde. Zítra budu bez okovů! Ale kde?

Kdy se to všechno tak zkomplikovalo?

•••

Pepper řešila nějaké věci ohledně svatby, a tak ani tolik neprotestovala, když ji Peter požádal, jestli by směl do sídla Avengers. A tak stál v tělocvičně a bouchal do boxovacího pytle, aby ze sebe dostal všechen vztek. Byl naštvaný na všechny kolem sebe, dokonce i na ty, co mu nic neudělali, a to muselo pryč.

Trochu ho překvapilo, že si táta s mámou nevšimli toho, že už spolu všichni tři netráví tolik času jako dřív, a že je Peter uzavřenější a tráví dost chvil o samotě. Dřív by už něco takového řešili a navrhli společný program, ale nyní... nic. Věděl, že mají spoustu práce s přípravou na svatbu. A vlastně mu tenhle režim vyhovoval. Zprvu myslel na svou sestru, o které teď sice věděl, že neexistuje, ale mysl mu dokázala okupovat dost dlouho na to, že byla jen pouhou iluzí. No a nyní měl plnou hlavu Michelle a situace, do níž se dostali.

,,Nezapomeň u toho správně dejchat. Takhle si něco uděláš," ozval se za ním mužský hlas. Peter se ani nelekl, jen přikývl a svěsil hlavu. Uvědomil si, že lape po dechu a že se mu třesou ruce. Odhodil rukavice na zem a šel se posadit na lavičku. ,,Vypadáš dost naštvaně," podotkl Bucky, když si ho prohlédl.

,,Jo? Tak to asi jsem," zamumlal Peter a otřel si zpocený obličej. Zadíval se na černovlasého muže. ,,Řídil jsem se tou vaší radou. A asi jsem to pokazil. Nebo ne? Já nevím. Každopádně... to nedopadlo úplně nejlíp."

,,Tak to mě mrzí," pověděl mu upřímně Bucky a šel si sednout vedle něj. V utěšujícím gestu mu položil dlaň na rameno. ,,Chceš si o tom promluvit?" Samotného jej překvapovalo, jak snadno s chlapcem dokázal mluvit.

,,Já nevím," odvětil popravdě Peter. Podíval se na něj. ,,Na druhou stranu, je pro mě asi snazší mluvit o tom s váma, než třeba s mámou. To by bylo dost těžký. A stejně bych jí to teď asi neřekl. Má dost starostí se svatbou."

,,Někdy je lehčí svěřit se s tím, co nás trápí, úplně cizímu člověku. Protože víme, že nás nebude soudit a bude to brát jinak než ten, co je náš blízký," souhlasil Bucky. ,,Vidím to i teď sám na sobě. Dokážu se málem bavit líp s tebou a s agentkou Romanovovou, než třeba, já nevím, se Samem nebo Stevem. Nevím, proč tomu tak je. Asi už to není tak jednoduché jako dřív. Nikdy předtím mi nedělalo problém mluvit s druhými. Teď... to pro mě problém je. Asi se po tom všem nedokážu ostatním otevřít, rozumíš?"

,,Rozumím," přikývl Peter a měl pocit, jako by se jejich pouto po tomhle trochu upevnilo. ,,Já... šlo o jednu holku. Teda, konkrétně o mojí holku. Pohádali jsme se kvůli jedný věci... a teď si dáváme pauzu. Jedna moje část ji nechce, ale ta druhá to vidí jako nejlepší možný řešení. Nechci ji ztratit, bude mi chybět, ale asi se přes to nejdřív potřebuju nějak dostat."

James se usmál a opřel se o zeď. ,,No jo, vztahy. Musíš počítat s tím, že nějaký neshody vždycky budou. Hlavně si teď nezačínej s jinou."

Peter nakrčil obočí. ,,Proč bych něco takovýho dělal?"

,,Já nevím, někteří to dělávají." Bucky trhnul ramenem a zadíval se do stropu. ,,Ani nevíš, že jsem rád, že něco takovýho nemusím řešit. Ale občas mi to chybí."

,,Řekněte mi, ale popravdě: myslíte si, že máme nějakou šanci, že nám ten vztah vydrží, když je nám patnáct?" zeptal se ho Peter a ucítil, jak se mu zkroutil žaludek nepříjemným očekáváním.

Bucky si povzdechl. ,,To se nedá jen tak říct. Většině lidí tyhle vztahy nevydrží. To ale neznamená, že vy patříte k nim. Nemůžeš se hroutit jen z jedné hádky," domlouval mu.

,,Já vím," řekl tiše, ,,jen se prostě bojím, že o ni kvůli tomuhle, co se stalo, přijdu. A to bych nechtěl. Jenže tohle je taková situace na pytel! Viděl jsem, co dokáže nedostatek komunikace ve vztahu způsobit. A... já tohle nechci." Bucky nevěděl, co na to říct. A tak mu alespoň stiskl paži, aby věděl, že je tu s ním. ,,No, díky, že jste mě vyslechnul, pane - ehm -"

,,Přestaň mi vykat," skočil mu náhle do řeči a napřáhl k němu ruku. ,,Jsem Bucky."