„Ani nevíš, jak jsem rád, že seš zas zpátky, kámo," zopakoval dnes asi už po páté Ned, když stáli s Peterem po konci vyučování u skříněk a brali si své věci. „Budeš mít zas někdy klidnej a normální život?" zavtipkoval.

Peter se na něj usmál, trochu unaveně. Možná přecenil své síly, možná měl poslechnout Pepper a zůstat ještě doma, protože po prvních dvou hodinách měl chuť se sbalit a odejít domů, jak mu ze všech vjemů a hlučících studentů třeštila hlava. Nedokázal se pořádně soustředit na vykládanou látku jednak z tohoto důvodu, poté kvůli přicházející migréně a v neposlední řadě samozřejmě i kvůli své sestře. Zatím se mu nepodařilo zjistit absolutně nic, bylo to málem podobné jako s Mary, akorát o existenci její dcery neměl nikdo žádné tušení, což mu práci dosti komplikovalo. Věděl, že kdyby požádal Natashu, určitě by mu s tím hodně pomohla a rozhodně by zjistila daleko víc než on, protože ve špiónství a získávání informací byla prostě mistr. Ale on si slíbil, že se do toho pustí sám, vyřeší si to sám. Měl pocit, že na to má právo. Byla to přece jeho sestra, a on věděl, že kdyby do toho zatáhl Nat, ta by si začala dělat starosti, mohla by to říct i Tonymu s Pepper a kdyby se jí jeho starší sestru podařilo najít, byl si jistý, že by to s ní nedopadlo moc dobře. A to on nechtěl. Nechtěl, aby jí někdo ublížil.

„Klidnej a normální život? Peter takovýhle slova zná?" Objevila se u nich Michelle s jedním popruhem batohu přes rameno, vlasy měla stažené do drdolu a podél tváře jí splývaly dva vlnité prameny. Peter se na ni ohlédl a musel se usmát. Michelle byla prostě úžasná a nádherná a on měl pocit, že je do ní každý den víc a víc zamilovaný. Naklonil se proto k ní a políbil ji. Vypadala dílem překvapeně, dílem potěšeně. Na projevy lásky na veřejnosti nebyl ani jeden z nich.

„Když vyrůstáš s mým tátou a s Avengers, tak takový slova rozhodně neznáš," potvrdil jí, když se od sebe odtáhli. Ned se zachechtal a poplácal svého nejlepšího přítele po rameni.

„To je asi fakt. Tak pojďte, vy hrdličky. Nepodnikneme něco? Jestli teda můžeš," zeptal se Petera, který pokrčil rameny. Nebyl si jistý. Možná, že kdyby se domluvil s rodiči, asi by to nebyl problém, ale on nevěděl, jestli nemá větší chuť jít domů a dobít si po náročném dni baterky.

„Jsi v pohodě?" otázala se potichu MJ, když vycházeli ven ze školní budovy, a vklouzla rukou do té jeho. „Ve škole jsi působil dost zamyšleně, a možná i trochu smutně. Je ti dobře?" Překvapilo ho, že jej tak pozorně sledovala, a taky jí to nahlas pověděl. Na její otázku ale neřekl nic. Odfrkla si. „Děláme si o tebe starosti, jestli sis toho nevšiml. Proč tě to překvapuje? Vrátil ses málem polomrtvý, po tolika dnech, které jsi strávil... strávil bůhvíkde s nějakými šílenými psychopaty, co tě mučili. Záleží nám na tobě, troubo. Nede, doprovodíme ho domů."

„Jasnačka," přikývl na souhlas a zpomalil krok, aby se mohl zařadit vedle nich, takže zleva šla Michelle, zprava Ned a Peter byl uprostřed. Musel se nad tím zasmát, protože to vypadalo, jako kdyby ti dva byli jeho ochranka.

„Hele, lidi, moc si toho vážím, opravdu, ale tohle nemusíte. Já se o sebe umím postarat a žádný bodyguardy nepotřebuju. Ale asi nejste jediní, kdo si myslí pravej opak, protože tamhle vidím čekat Rhodeyho," ukázal na černé auto, v němž seděl jeho strejda Rhodes a zdvihl ruku na pozdrav. „Ale jestli mě fakt tak moc chcete doprovodit, tak to s ním můžu zkusit domluvit, že bych domů došel s váma."

„Tak upaluj," přikyvovala Michelle.

„Jo, chci taky po dlouhý době strávit nějaký čas se svým nejlepším kámošem, poslední dobou mě úplně zanedbáváš a jsi jenom s MJ," zatvářil se naoko dotčeně Ned, ale oči se mu smály, takže Peter věděl, že se ve skutečnosti nezlobí. Jen nad tím pokroutil hlavou a slíbil mu, že by o víkendu třeba mohl přijít, aby si dali maraton Star Wars. „Beru tě za slovo. A teď běž za Rhodeym a upros ho, ať tě pustí s náma. Nejsme sice superhrdinové, ale ochránit tě snad zvládneme." Když Peter odběhl k autu, Ned se otočil k Michelle. „Hele, a fakt k tobě vlezl uprostřed noci ve spidermanským obleku?"

•••

Natasha váhavě přešlapovala před dveřmi pokoje, jenž sdílela s Brucem, a přemýšlela, jestli jít dovnitř nebo ne. Možná že právě tyhle chvíle byly její nejtěžší zkoušky, kterými kdy za život prošla. A musela se nad tím ušklíbnout, protože dokázala už tolik věcí, pronásledovala a dostala tolik padouchů, ale problém jí dělalo mluvit se svým přítelem. To je hloupost. A tak sebrala odvahu a vešla dovnitř. Jejich vztah byl pořád ještě docela křehký a oba dva museli pracovat jak na něm, tak na sobě, a tak se bála, aby něco nějak nepokazila. Na Brucovi jí záleželo až příliš a představa, že by ho ztratila... No, časem by se s tím musela vyrovnat, ale i tak by to bolelo. Moc.

Překvapilo ji, když zjistila, že na zemi leží otevřené a napůl plné krabice. Bruce stál před skříní a vytahoval z ní kusy svého oblečení. „Ty už balíš?" vylétlo zaraženě z Natashy. Banner se na ni ohlédl a trochu rozpačitě se usmál.

„No, ano. Myslel jsem, že se chceme přestěhovat co nejdříve, abychom už byli před Vánoci trochu zabydlení," odpověděl jí a trochu ztraceně se zadíval na kus trička ve svých rukou. „Ale jestli ještě nechceš, můžu to zase vybalit -"

„Ne," vyhrkla rychle, aby si to ještě nerozmyslel. „Teda... ano, přestěhovat se co nejdříve by bylo skvělé. Ale jsi si opravdu jistý? Chci říct... myslíš to vážně? Nebudeš toho litovat? Jsme na to už dost... v pohodě?"

Něžně se na ni usmál. Odložil triko na postel a vydal se k ní. Vzal ji za ruce a zadíval se jí do očí. „Nat, ano, měli jsme mezi sebou těžší chvilky. Ale nikdy jsem nelitoval ani jedné jediné vteřiny, kterou jsme strávili spolu. Ano, někdy to není ideální, někdy se pohádáme. Ale to ke vztahu patří a to, že jsem naštvaný, neznamená, že tě nemiluju," pověděl jí upřímně. „Možná teď jsme oba dva po tomhle trochu opatrní, ale já jsem si jistý, že až se přestěhujeme, všechno se zlepší a vrátí se to do starých kolejí. Teď nemyslím ty hádky, ale chvíle, kdy jsme oba dva byli šťastní. Oba dva máme nějakou minulost. Ale musíme ji přijmout, neutíkat před ní a nedovolit, aby nám zničila naši společnou budoucnost. Ano, jsi Black Widow, krvežíznivá, chladnokrevná a nebojácná." Při těch slovech se zachvěla a Bruce její ruce sevřel ještě pevněji. „Ale taky jsi Natasha. Moje Natasha, kterou před tou Black Widow uvnitř tebe ochráním. Stejně jako ty ochraňuješ mě před Hulkem."

„Ach, Bruci," zašeptala Natasha a pohladila ho po tváři. Pak se usmála. „Asi bych měla začít balit, že?"