Pepper nepřítomně zírala na obrazovku počítače a ani se nesnažila předstírat, že se věnuje emailům, které tam měla otevřené. Dnes poslali Petera zpátky do školy a ona byla od rána jak na trní. Nejradši by ho měla doma alespoň do konce roku, ale věděla, že to nebylo možné. Už takhle to nejspíše natahovala více, než bylo potřeba. Mohla být ráda, že Tony souhlasil s tím, že ho nechají doma v pondělí a v úterý.

„Páni, jestli za tohle dostáváš zaplaceno, kde se mohu hlásit o místo?“ dobírala si ji příchozí rudovláska.

Pepper leknutím nadskočila. „Natasho,“ vyhrkla překvapeně, neboť ji nečekala. „Je Peter v pořádku?“ zeptala se úzkostlivě a už se chystala vstát, ale Natasha jí rukou naznačila, ať zůstane sedět.

„Nejsem tu kvůli Peterovi,“ ujistila ji. „Myslela jsem, že bych se zas mohla vrátit do práce.“

„Vážně? Stále o to stojíš?“ podivila se Pepper, která nad jejím návratem ani na moment neuvažovala. Natasha byla Avenger. Na papírování se nehodila stejně jako Tony.

„Přiznávám, že většinu času je to nuda, ale tvá přítomnost to dost vylepšuje,“ povzdechla si a posadila se na židli naproti ní. „Poslyš, něco jsem si nalhávala. Nevadí mi tenhle život a práce, když jde jen o utajení, které dřív nebo později skončí. Myslela jsem si, že mohu s Brucem vést normální život, ale to jsem se mýlila. Pořád tomu ale chci dát šanci. Možná bychom se mohly domluvit jen na pár dnech v týdnu? Po zbytek času bych trénovala s týmem.“

„Nat, já tě do ničeho netlačím. Pokud to dělat nechceš, nedělej to,“ řekla jemně s menším úsměvem na tváři. Byla ráda, že to s Brucem zkouší dál, ale stále si nebyla jistá, že tohle byla cesta, kterou by se měla rudovláska vydat.

„Ne, já myslím, že tak by to právě mohlo klapat, víš? Mám v tom všem zmatek, ale tak nějak už vím, že nesmím potlačovat žádné z mých já. Chci být s Brucem, ale zároveň chci zůstat sama sebou. Teď už to vím a pohlídám si, aby to tak zůstalo,“ svěřila se jí s pohledem upřeným na stůl. Už tak jí to dalo dost práce… kdyby se k tomu ještě měla koukat Pepper do očí, nezvládla by to.

„Dobře, jestli si tím jsi jistá, tak tě ráda vezmu zpátky,“ oznámila jí svůj verdikt Pepper, přičemž pocítila hrdost. Nestávalo se příliš často, aby Natasha o něčem otevřeně mluvila, ale když se tak stalo, Pepper na ni byla pyšná. Byly to malé krůčky, ale rozhodně to byl pokrok.

Natasha jí konečně věnovala pohled a dokonce i vděčný úsměv. „Je tu ještě jedna věc, na kterou jsem se tě chtěla zeptat. Platí stále tvá nabídka ohledně nastěhovaní se do tvého střešního bytu?“

„Jistě,“ vyhrkla malinko zaskočeně. „Teda, musím říct, že jsi mě tvou otázkou překvapila. Bude se mi stýskat.“

„Neboj, stále se budeme vídat prakticky denně. Jenom vám konečně přestaneme okupovat domov. Je načase začít si tvořit náš vlastní,“ řekla trochu tišeji. Dnes už nechtěla mluvit o pocitech.

„Kdy se chcete stěhovat?“

„To ještě nevíme, ale na Vánoce už chceme být zabydlení,“ odpověděla a neubránila se úsměvu. Nemohla věřit tomu, že se to opravdu děje. A tentokrát jim v tom nic nezabrání. O to už se postará.

„Taky brzy? Ale chápu vás, a doufám, že teď už to vyjde. A kdyby sis to přece jen rozmyslela, už mi, prosím, nevytápěj byt,“ dobírala si ji a Natasha nad tím protočila oči.

•••

„Máš taky déjà vu jako já?“ zeptal se s nepříjemným pocitem v žaludku Tony, když vešli do sídla Avengers. Chtěl tento rozhovor odložit, co nejdéle to šlo, ale Rhodey se bude muset zítra vrátit do Washingtonu a on ho chtěl mít přítomného, až bude Stevovi vyprávět o aktuálním dění.

Rhodey se zasmál a poplácal Tonyho po zádech. „Uznávám, že to přínáší nepěkné vzpomínky, ale věřím, že tentokrát to půjde lépe. Jenom musí všichni zachovat klidnou hlavu a ne jako minule.“

„Já mám klidnou hlavu vždy,“ ušklíbl se Tony a zamířil rovnou do kuchyně, aby si mohl uvařit kávu. „Friday, zlato, řekni Stevovi, že jsme tady, buď od té lásky.“

„Jak si přejete, pane.“

„Tony, zlato, uvař mi taky kafe, buď od té lásky,“ napodobil ho Rhodey a doufal, že tím trochu uvolní atmosféru. Pravda byla, že měl malé obavy z toho, aby se nedávno uzavřený mír nestal pouhou vzpomínkou.

„Jak si přeješ, zlato,“ uchechtl se a podal mu hrnek černé kávy.

Přesně v ten moment vešel Steve do kuchyně a zatvářil se malinko zmateně. Nejspíše zaslechl Tonyho slova a očekával Pepper. „Ahoj,“ řekl rozpačitě a přijal od Tonyho hrnek kávy, o který ani moc nestál. Všiml si, že hrnek Tonyho oblíbeného nápoje drží i Rhodey a malinko se zamračil. Věděl, že příprava kávy Tonyho uklidňuje, což přinášelo otázku, z čeho byl nervozní?

„Steve! Rád tě vidím,“ pozdravil jej Tony s přehnanou radostí.

„Chci to vědět?“ zamumlal směrem k Rhodeymu, který nad tím pobaveně zakroutil hlavou a potřásl si s ním rukou na pozdrav.

„Posadíme se? Měli bychom se posadit,“ rozhodl za všechny Tony a posadil se k stolu.

„Takže… stalo se něco?“ zeptal se opatrně Steve, když se s Rhodeym také posadili.

Tony se napil kávy a snažil se rychle přijít na způsob, jak to Stevovi říct bez toho, aby se naštval. „Jak víš, Thaddeus Ross je mrtvý, tudíž ho někdo musel nahradit v jeho funkci, a ten někdo je Everett Ross. Neboj se, ti dva nejsou příbuzní, je to pouhá shoda jmen. Jistě si na Everetta pamatuješ, měli jsme s ním tu čest, když jsme podepisovali Sokovijskou smlouvu,“ začal opatrně a čekal na jeho reakci.

Steve na to jen přikývl. Už chápal Tonyho rozpoložení. Sám o tom nechtěl mluvit, nebo na to vzpomínat. Zvláště ne teď, když se zas usmířili.

„Everett vás chce omilostnit,“ vložil se do rozhovoru Rhodey.

„Hádám, že to má háček,“ odfrkl si Steve. Přece jen nebyl včerejší.

Tony si vyměnil s Rhodeym pohled, přičemž tak trochu doufal, že bude pokračovat, ale stačila jedna výměna pohledů a věděl, že to bude na něm. „Chce, abyste to podepsali,“ povzdechl si poraženě. „Poslouchej, vím, že jste proti, ale momentálně je to naše jediná volba. On je naše šance na návrat k tomu, jak to bývalo. Bude usilovat o to, aby se ta smlouva zrušila, ale stále ještě platí, takže pokud vás omilostní, budete muset podepsat…“

„Tony, víš, že to nemůžu,“ řekl trochu lítostivě Steve. „Nezměnil jsem názor.“

„Chce s tebou mluvit. Alespoň si ho vyslechni. Ještě úplně nevím, jestli mu můžeme věřit, ale zdálo se mi, že to myslí vážně.“

Steve se odmlčel. Nechtěl to podepsat. Život na útěku stál za nic, ale Natasha měla pravdu. Nakonec si člověk zvykne. Nic jiného mu totiž nezbývá. Kdyby to teď podepsal, všechen ten čas, co strávili ve vyhnanství, by byl k ničemu. Všechno by to bylo úplně zbytečné.

„Co si o tom myslíš ty?“ položil otázku s pohledem upřeným na Rhodeyho.

„Jak říkal Tony, nemáme jistotu, že nás nepodrazí, ale osobně z toho mám dobrý pocit. Mohla by to být naše jediná šance, takže bychom ji měli využít.“

„Dobrá. Jedna schůzka. To je vše, co zatím mohu slíbit,“ souhlasil a dopřál si pořádný lok černé kávy.