„Tak ráda tě zase vidím, zlato,“ vydechla Pepper, když se od sebe maličko odtáhli. Odhrnula mu pramen vlasů, jenž mu líně spadal do čela, a Peter se usmál. Měl pocit, že už nenastane den, kdy by se neusmíval. „Ty jsi tolik vyrostl!“

„Ale mami, neviděli jsme se jen pár měsíců,“ zasmál se odlehčeně Peter, vzápětí jim oběma ale došlo, co řekl. Pár měsíců. Atmosféra trochu zhoustla, ale Pepper se i přesto pokusila o úsměv, přestože se jí mírně třásly ruce. Pak si Peter vzpomněl, že drží tulipány. „Ehm, to je pro tebe. Vím, jak je máš ráda.“

„Ach, Petere, to jsi přece nemusel,“ zašeptala Pepper a s poděkováním si od něj kytici tulipánů převzala. Voněly nádherně, s příslibem dobrých zítřků. Jakmile si sedli ke stolu, objevil se u nich číšník.

„Dobrý večer, co si budete přát?“ optal se jich mile a Peter si vyměnil s Pepper pohled.

„Ehm, promiňte, my jsme ještě neměli čas si něco vybrat.“

„To je v pořádku, mám dát ty květiny do vázy?“ nabídl se a Pepper s díky přikývla. Číšník odešel, ale za chvíli byl zase zpět a postavil vázu ke kraji stolu, aby na sebe oba dva viděli.

„Jsem moc ráda, že jsi přišel,“ prolomila Pepper krátké ticho, které nastalo. Ani jeden nevěděl, s čím začít, a to měli oba dva přeplněnou mysl, z jejíhož kouta každou chvíli vyskočila nová myšlenka. „Myslela jsem si, že mě už nikdy nebudeš chtít vidět. Udělala jsem hroznou chybu, ale přestože jsem si to uvědomila hned po odchodu, nedokázala jsem se přinutit k návratu. Jen tak se objevit mezi dveřmi a tvářit se, že se nic nestalo, to nešlo. Ale taky… taky jsem se bála, že pro mě už ve vašich životech nebude místo,“ přiznala se mu s povzdechem a začala lhostejně listovat jídelním lístkem.

Peter ji napodobil, protože nevěděl, co s rukama. A taky absolutně netušil, co jí na to má odpovědět. Nejradši by si vyslechl celý příběh. „Mohla za to Mary, co?“ Pepper přikývla. „Já vím, že to pro tebe muselo být těžké, nejen si vyslechnout všechny ty lži, co ti napovídala a které jsi pak nemohla dostat z hlavy a musela jsi o všem pochybovat, ale žít s námi. To chce fakt odvahu. Táta a já jsme komplikovaný a ne úplně… no, normální. Chci říct, se všema našema superschopnostma, záchrannýma akcema a celým tím procesem jsme ti museli přidělávat hromadu starostí. Vím, že ses o nás bála. Ale mami, jak tě proboha mohlo jen na chvíli napadnout, že je Mary lepší než ty a že ji vezmeme zpět?“

Pepper se smutně usmála. „Já nevím, měla jsem strach. Mary byla opravdu hrozně přesvědčivá a navíc jsem tě s ní několikrát viděla. Sice jste spolu jen prohodili pár vět, i tak mě to ale hrozně bolelo. Její slova začínala dávat smysl. Říkala jsem si, že bude jen otázkou času, než jí Tony znovu propadne. Vy dva jste si k sobě hledali cestu, navíc to je tvoje biologická máma a má na tebe právo, a byla to Tonyho první láska. Na první lásky se nezapomíná. Změnil se kvůli ní.“

„Ale kvůli tobě přece taky,“ připomněl jí Peter a chytil ji za ruku, kterou stiskl. Pepper se na něj dívala s nekonečnou láskou v očích. Kdy tolik vyrostl? „Možná jsi nebyla jeho první láska, mami, ale jsi důvod, proč jsou všechny jeho ostatní lásky nedůležité. Táta by ji nikdy zpátky nevzal. A já taky ne. Prosila mě, abych jí dal šanci, a tak jsem se s ní občas sešel. Ale… nefunguje to. Dal jsem jí šanci a svůj čas a víc už nedokážu.“

„Mě to tolik mrzí, Petere,“ zašeptala Pepper. „Byla jsem sobecká. Myslela jsem jen na to, abych se uchránila od co největší bolesti, chtěla jsem zmizet dřív, než pro tebe mámou bude ona, než mi vezme i Tonyho… nedokázala bych se na to dívat, a tak jsem musela zmizet. Člověk opravdu někdy dělá takové hlouposti, že to snad ani není možné… Říkala jsem si, že tě s Mary pořád pojí příbuzenské pouto, že to mezi vámi bude brzy všechno přirozené, jen budete potřebovat prostor a čas. Nechtěla jsem vám stát v cestě, byla bych překážka, která by bránila vašemu vztahu, protože ty nejsi doopravdy… můj,“ dodala bolestným hlasem poslední slovo.

„Vždycky budeš moje máma jenom ty,“ ujistil ji Peter pevně a Pepper se na něj láskyplně usmála. Tohle mu tolik chybělo. Jim oběma. Ani jeden nechápal, proč to setkání tak oddalovali. Bylo to tak přirozené a jednoduché! „Stejně se bojím, že jsme tu lavinu problémů odstartovali já s tátou.“

„Vlastně za to může tvůj otec, protože kdyby mi tě tehdy na recepci nestrčil do náruče, nejspíš bychom si k sobě nikdy nenašli cestu. Ale samozřejmě, že jsem za to vděčná!“ dodala se smíchem, když spatřila Peterův pohled. „Nikdo neříkal, že život a vztahy jsou jednoduché. Tohle k tomu patří.“

„Řekl bych, že jiné rodiny takové šílené problémy nemají,“ ušklíbl se Peter.

„Myslím, že někteří jsou na tom daleko hůř než my, zlato. A mají můj obdiv, když to všechno zvládnou překonat.“

„No ale myslel jsem, že to spíš všechno začal ten incident v Německu.“

„Na tom už nezáleží. Myslíš, že bys mi to mohl odpustit?“ zeptala se prosebným hlasem a pohlédla na něj. Peter ji pozoroval. „Nevím, jak ti dokázat, že –“

„Že to s námi myslíš vážně? Že mě máš ráda? Mami dokazovala jsi nám to minimálně deset let. Já žádnej jinej důkaz nepotřebuju. Jen jsem se opravdu bál, že jsme tě ztratili. Jsi vážně v pořádku? Bude už všechno v pořádku?“ Pepper s výdechem přikývla. „Já ti nemám co odpouštět, mami,“ odpověděl jí a s úsměvem jí stiskl ruku.

Oba dva doufali, že teď už se všechno začne vracet do starých kolejí. Že zase budou šťastná rodina Starkových.