Natasha za sebou zavřela dveře a postavila se vedle Tonyho, který seděl na židli u jednoho ze stolů a kolem sebe měl rozmístěné hologramy. Zadívala se na obrázek hnědovlasé ženy a zamračila se.

„To je ona?“ zeptala se a pozorněji se podívala na ostatní hologramy. Sama si na ni už několikrát chtěla došlápnout, ale pravda byla taková, že nedělala nic nezákonného.

„Jo,“ odpověděl prostě a poškrábal se na zátylku. Peppeřino odhodlání zbavit se Mary jednou provždy jej motivovalo, a proto se rozhodl, že se na to podívá i on sám. Problém byl, že Mary jako by snad ani neexistovala. Poslední pracovní záznam dohledal do roku 2003, kdy pracovala u nich ve společnosti, a pak už nikde vedena nebyla. „Jak to šlo?“ vyzvídal a podíval se ni. Potřeboval nechat odpočinout oči od věčného zírání do hologramů.

„Bylo to docela roztomilé. Vypadal úplně stejně jako ty. Klubíčko nervů,“ řekla s úsměvem. V životě asi nic roztomilejšího neviděla. „O co se tu snažíš?“

„Vlastně ani nevím. Nejspíš na ni vyhrabat nějakou špínu, jenže je fakt dobrá. Naposledy o ní jsou vedeny záznamy, když žila ještě s námi. Od té doby nic,“ povzdechl si a zadíval se na hologram s její fotografií. Tolik si přál, aby to nebyla ona, kdo mu dal Petera, neboť poté by mohl litovat toho, že ji kdy potkal. Ale jak mu řekla Natasha, všechno zlé je pro něco dobré. Díky ní má svého syna, kterého miluje nadevše a také milující ženu, která je jeho středobodem vesmíru.

„A proč to neřekneš? Zapomněl jsi snad, s kým to mluvíš? Dej mi pár hodin a budeš o té ženské vědět úplně vše,“ ušklíbla se a chytla jej za paži, aby ho mohla postavit na nohy. „Běž si odpočinout, vypadáš hrozně. Nebo si pokecejte s Brucem, zatímco budu pracovat.“

„Ale já bych mohl pomoct,“ začal ihned protestovat. Přece nevěřila tomu, že bude jen nečinně přihlížet.

„V žádném případě, Tonesi. Nech taky nějakou zábavu mně,“ řekla neoblomně a vedla jej ke dveřím. Než se Tony nadál, byl vystrčen ven ze své vlastní laboratoře.

„To jsou mi věci,“ zamumlal si pod nosem a vydal se najít Bruce.

•••

Hnědovláska hleděla skrz prosklenou stěnu a přála si, aby uměla zabíjet pouhou myšlenkou. V žilách se jí vařila krev, v oku jí začalo cukat. Tohle byla naprostá katastrofa. Něco, co absolutně vybočovalo z jejích propracovaných a pečlivě promyšlených rovnic. I přes to všechno se neubránila tomu, aby Pepper Pottsovou neobdivovala. Tahle žena byla jejím rovnocenným soupeřem. Hluboko, ale opravdu hluboko ve svém ledovém srdci jí bude mrzet, že ji bude muset zabít.

Musela se opravdu hodně nutit, aby od dvojice odlepila pohled. Nasedla do auta a co nejrychleji se rozjela směrem k laboratoři. Musela začít jednat rychleji než obvykle. Každá sekunda byla rozhodující a ona si nenechá šanci na svůj úspěch proklouznout mezi prsty. Ne, když měla cíl na dosah ruky.

„Mám se vůbec ptát?“ prohodil Quentin, když se přihnala do laborky a práskla za sebou dveřmi.

„Víš, je to vcelku jednoduché a já i přesto udělala chybu. Celý vývoj situací od mého znovuobjevení v jejich životě je jen pouhá rovnice a Pepper byla neznámá, kterou jsem vyřešila, ale už jsem neprovedla zkoušku. Podcenila jsem ji a považovala ji za pouhou ženskou bytost. Ale ona je něco víc a teď mi nabořila plány. UŽ ZASE!“ vyjekla naštvaně. Nejhorší na tom všem bylo, že byla natolik frustrovaná, že nemohla přijít s žádným řešením.

„Co kdybys začala s tím, co tě do této náladičky dostalo,“ navrhl Quentin, který se úplně nechytal.

„Jak víš, Peter v posledních dnech nereagoval na mé zprávy, a tak jsem se rozhodla jej sledovat. A dneska jsem ho viděla, jak šel na večeři s Pepper! Nevím, jestli si uvědomuješ, jak špatné tohle je. Budeme muset změnit plán, už zase! Poslouchej mě, musíme jednat rychle. To sérum zabírá, ale pokud mu brzo nepodáme další várku, celé naše dosavadní úsilí bude k ničemu. Takže…“ drmolila a zběsile u toho přecházela po laboratoři.

„Takže co?“ vyzvídal Quentin.

„Takže mu ten zbytek budeš muset dát ty,“ vymyslela nakonec. Dávalo to smysl. Peter mu věřil a vídal se s ním často.

„Promiň, co?“

„Ale no tak! Zbývá už jich jen pár. Prostě mu tu naliješ do pití a je to,“ řekla a vztek pomalu opouštěl její tělo. Měla řešení a mohla se konečně uvolnit. S jasnou hlavou se přemýšlelo nejlépe.

„My spolu běžně nic nepopíjíme, jestli ti to nedošlo,“ odsekl nevrle.

„Tak začnete. Řekni si Richardovi, ať ti dá zbytek toho séra. Budou to dvě, maximálně tři dávky. Když to provedeme správně, příští týden už bychom tu mohli mít nového nájemníka,“ řekla s ďábelským úsměvem na tváři. „Já si mezitím promyslím, jak se slečně Pottsové odvděčím za neustálé problémy, které mi působí.“