Zbytek dne strávila v posteli, ležela pod dekou a zírala na protější zeď, snažíc se zadržovat slzy. To jí tak úplně nevyšlo, protože sotva došla domů a zavřela za sebou dveře, začala plakat a nešlo to jen tak zastavit. A když už se přece jenom alespoň na okamžik uklidnila, za chvíli ji to přemohlo znovu. Byla… bezmocná. Ničilo ji to, rvalo jí to srdce na kusy a to vědomí, ta krutá pravda, ji dusila. Připadala si bezbranná, jako zvířecí mládě, které zírá do tváře smrti.

Nerozuměla tomu, proč se to stalo. Snažila se vyhýbat stresovým situacím. Jedla zdravě. Hlídala si pravidelný režim spánku. Všechno bylo přeci v pořádku. Tak proč se to stalo? Bylo prostě něco špatně uvnitř jejího těla? Bylo to tak odjakživa? Bylo miminko v nepřátelském prostředí?

Asi kolem deváté hodiny se vyhrabala z postele. Byla příšerně slabá, ztrhaná a smutná. Dokázala myslet jen na jedno: a to na své nenarozené dítě, které nikdy nesevře v náruči. Nikdy neuslyší jeho smích, nikdy nebude s hrdostí přihlížet tomu, jak dělá první krůčky, jak žvatlá různé slabiky, jak jí říká… mami. Pepper se udělalo zle, rychle doběhla do koupelny a vyzvracela obsah svého žaludku. Pak se znovu rozplakala, jako kdyby už nikdy neměla přestat.

Když se zvedla a pomalu si opláchla svůj obličej, pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Oči měla zarudlé a opuchlé, rty suché a obličej mrtvolně bledý. Roztřeseně si položila ruku na břicho. Nikdy neucítí, jak to maličké kope. Bylo prostě… pryč. Nedokázala s tím nic udělat. Už nikdy nezjistí reakci Tonyho, nikdy se nedozví, jestli by se jim narodil chlapeček nebo holčička. Nikdy neuvidí, jak Peter chová v náruči svého mladšího sourozence.

„Ach bože, bože,“ šeptala si pro sebe roztřeseným hlasem. Pak si osušila obličej a rozešla se do kuchyně. Neměla v plánu jíst. Jen si do sklenice napustila trochu vody a po malých douškách ji pila. Pohled jí padl na telefon, který ležel na stole. Proč jen to Natashe neřekla? Mohla jí přece věřit. Na jednu stranu byla radši, když ji tu nikdo neutěšoval prázdnými slovy, ale možná by teď uvítala, kdyby se měla komu svěřit a mít rameno, na kterém by se mohla vyplakat. Mít tu někoho, kdo by to břímě dokázal nést spolu s ní.

Povzdechla si a odložila sklenici na kuchyňskou linku. Pak se natáhla pro mobil a začala pomalu projíždět kontakty. Klikla na malou ikonku, vytočila číslo a přiložila si telefon k uchu. Ozvalo se tiché pípání. A pak hovor přijal.

„Ano?“ řekl slabým hlasem a Pepper se polekala. Tolik se bála, že se mu něco stalo, že se úplně zapomněla radovat z toho, že jej zase slyší.

„Ahoj, zlato. Jen… chtěla jsem ti poděkovat, že jsi mi vůbec odepsal. Bála jsem se, že o mně už nikdy nebudeš chtít ani slyšet. Opravdu mě to potěšilo. Je všechno v pořádku? Jak se máš?“ ptala se jemně a kousala se do rtu, aby znovu nezačala plakat. V jejím nitru probíhala příšerně divoká emocionální bouře, kterou prozatím nedokázala zkrotit.

„Uhm, jo, nic se neděje. Já se mám – no, jde to. Jak se daří tobě?“ odpověděl opatrně a ona zavřela oči. Tolik toužila po tom, aby jej zase mohla pevně sevřít v náruči, políbit ho do vlasů a zahledět se do těch chápavých očí, které byly totožné s těmi Tonyho. „Mami?“ Peterův hlas zněl trochu vyděšeně, přestože se to snažil potlačit.

„Promiň, já – já jsem se jen trochu zamyslela. Petere, chtěla bych, abys věděl, že mě to všechno opravdu moc mrzí. Nikdy jsem neměla odcházet, ale bála jsem se, že – no, Mary je tvoje matka. Má na tebe větší právo než já a já jsem jí nechtěla stát v cestě, kdybyste se rozhodli, že se zase vrátíte k sobě,“ vysvětlovala mu překotně. Potřebovala mu to říct, potřebovala, aby to pochopil. Příliš dlouho to v sobě dusila. Po tvářích jí znovu začaly stékat slané vodopády. „Promiň mi to. Promiň.“

„Je vážně všechno v pořádku?“

Není. „Ano, samozřejmě. Jen… chtěla bych tě vidět. Nějak ti to vysvětlit. Strašně mi chybíš, Petere. Myslíš, že by to šlo? Někdy?“ ptala se ho nadějeplně. Slyšela, jak se Peter na druhé straně nadechl, a zavřela oči.

„Taky mi… chybíš. Já jen tak nějak… bojuju sám se sebou a nevím, co si o všem myslet. Možná, že kdybychom se sešli, bylo by to pak… jednodušší. Táta stejně chtěl někdy zajít na večeři. Mohli bychom – myslíš, že by šlo, abychom se sešli někdy před tou večeří? Pokud budeš chtít?“ Bylo mu teď jedno, jestli jej svíraly nějaké pochybnosti, on zkrátka potřeboval svou mámu. Co nejdřív.

„Samozřejmě, samozřejmě, že by to šlo,“ vyhrkla rychle. „Kdykoliv se ti to bude hodit. Já se přizpůsobím,“ ujišťovala ho.

„Tak jo, někdy se teda můžeme domluvit. Promiň, budu muset jít.“

„Mám tě moc ráda, zlato.“

„Já tebe taky. Mami.“

Telefon ohluchl. Pepper vydechla a spěšně si otírala slzy. Musí začít pracovat na tom, aby se její život dal zase do pořádku.

•••

„Kdo to byl?“ ptala se zvědavě Natasha, když nakoukla do jeho pokoje a zjistila, že Peter upřeně zírá na telefon ve své ruce. „Petere?“

„To byla – volala mi máma,“ odpověděl jí nepřítomně.

„Mary?“

„Ne,“ řekl netrpělivě, „máma.“

„Pepper?“ pochopila Natasha a jen stěží ve svém hlase potlačovala nadšení.

„Chceme se spolu někdy sejít,“ přiznal se jí a Nat si nemohla pomoci, musela ho obejmout. Když ale Peter sykl bolestí, zmateně se odtáhla.

„Petere, co se děje? A proč máš tady takový bordel?“ vyptávala se, když se rozhlédla po jeho pokoji. Všude možně se povalovaly nejrůznější věci. Lampa byla převrhnutá, a dokonce i květináč, jenž stál normálně na skříni, ležel na podlaze a hlína se z něj vysypala. „Petere! Co jsi to tady proboha vyváděl?“

„Nat, já mám pocit, že…“ zhluboka se nadechl a zadíval se na své dlaně, jako kdyby mu mohly dát odpověď. Natasha si všimla modřin na jeho pažích. Zhrozila se.

„Petere! Co se zatraceně děje?“

„Mám pocit, že ztrácím svoje schopnosti,“ přiznal se jí a Nat se zarazila.

„Dobře, tak na tohle už opravdu potřebujeme Bruce,“ rozhodla a její nesmlouvavý pohled Petera usvědčil v tom, že nemá cenu se pokoušet jí to vymlouvat.