Peter seděl na gauči s očima nalepenýma na televizi, kde měl puštěné Star Wars. Ke všem těm problémům, které v poslední době nastaly, se ještě navíc začal cítit trochu divně. Zpočátku si myslel, že je to jen ze všeho toho stresu, ale jistý si tím nebyl. Připadalo mu to trochu, jako kdyby měl chřipku. Cítil se hrozně unavený a celkově takový ochablý.

„Opravdu nechceš, aby se na tebe Bruce podíval? Jsi bledší než normálně býváš,“ povzdechl si starostlivě Tony, když se k němu posadil na gauč a chvíli si jej bedlivě prohlížel.

„Je mi fajn,“ zamumlal a posunul se k němu blíže, aby si mohl položil hlavu na jeho rameno. Teď jen zbývalo, aby na jeho druhé straně seděla Pepper a všechno by bylo jako dřív.

„No to vidím, dávám ti ještě jeden den a pokud se to nezlepší, Bruce tě prohlédne, a to bez komentáře,“ oznámil mu neoblomně. Jednu svou ruku mu přehodil přes rameno a objal ho. Tyhle chvíle s jeho synem mu tolik chyběly.

„Potřebuju se jen pořádně vyspat. Je to jeden obří spánkový deficit,“ vysvětlil už v polospánku.
Tony se nad tím pohledem, který se mu naskytl, usmál, a vypnul televizi, aby jej nic nerušilo a on mohl v klidu spát. V duchu se modlil, aby se opravdu jednalo jen o nedostatek spánku.

•••

„Vážně musíš pracovat i v sobotu?“ zeptala se otráveně Natasha, když se posadila na židli.

„Ta práce se sama neudělá a já už chci mít opravdu vše hotové. Víš, že si vážím tvé pomoci, ale nemusíš tu být, Nat. Klidně běž a udělej si hezký den s Brucem,“ řekla s úsměvem a sledovala, jak se blondýnce rozzářily oči nad zmínkou o Bruceovi.

„Přece tě tu nenechám samotnou. Navíc Bruce má něco na práci v laborce. Vždyť ho znáš, v tomhle je snad ještě horší než Tones. Spíš mě zajímá, jestli už sis zašla k tomu doktorovi? Chtěla bych vědět, jestli je to jistý.“

Pepper si nad jejími slovy povzdechla. Pořád měla tolik práce a starostí a stále se zapomínala objednat. Navíc, docela si už na tu myšlenku zvykla a bála se, že třeba těhotná vůbec nebyla. „Ještě ne, nějak na to se vší tou prací není čas,“ řekla výmluvně a zapnula počítač. Resty z doby, kdy odjela do Malibu, už se jí podařilo vyřešit, teď jen musela srovnat tempo s aktuálním chodem společnosti.

„Pepper! Ty jsi opravdu hrozná, stále jen samá práce. Musíš taky myslet na sebe a své zdraví,“ pokárala ji Natasha. Ve finále byli všichni úplně stejní. Jen samá práce a všechno ostatní šlo stranou. Rozpad týmu ji mrzel a trápil, ale na druhou stranu konečně měla čas i na jiné věci.

„Slibuji, že první věc, kterou v pondělí udělám, bude to, že se objednám k doktorovi,“ slíbila a na kousek papíru si napsala poznámku. Papírek si pak nalepila na roh obrazovky počítače. Nat měla pravdu a ona se opravdu musela objednat.

„Já si tě pohlídám, to se neboj. A teď mi řekni, co pro tebe mohu udělat,“ pobídla ji. Když svou práci dnes odvedou rychle, mohly by si zajít třeba na oběd. Peter se k jejich rodinné sešlosti stále nevyjádřil a nikdo na něj nechtěl tlačit, protože to vypadalo docela nadějně a oni by byli neradi, kdyby jej vyplašili, takže to zatím odsunuli na neurčito.

„Kdybys mi zařadila tyhle fakturace, byla bys zlatá,“ řekla a podala jí štos papírů. Jednalo se o zcela nezáživnou práci, ale byla to práce, která byla nutná. Natasha ji navíc uměla dělat s obdivuhodnou rychlostí.

„Tohle je zlo, Pepper, řekni prosím, že jsou aspoň číselně seřazené,“ zaúpěla a s papíry v ruce vstala a přešla k jedné ze skříněk, kde se nacházely šanony.

„Měly by být,“ přikývla a začala procházet emaily. Musela ještě potvrdit spousty objednávek, které se nebezpečně hromadily.

Byly sehraný tým a práce jim šla pěkně od ruky. Sem tam si udělaly menší přestávku a povídaly si, ale jinak se převážně soustředily na práci. Bylo to asi až po dvou hodinách, kdy si Pepper vzala tablet a odešla se posadit na měkkou pohovku. Od včera ji pobolívala pánev a sedět ve své židli jí bylo nepohodlné. Chtěla se vrátit k vyřizování emailů, když ji zasáhla zcela nečekaná a velmi ostrá bolest v podbřišku. Nebyla na to připravená a neubránila se vykřiknutí.

„Co se děje?“ zeptala se Nat, která se ve vteřině objevila po jejím boku a byla připravená zneškodnit cíl.

„Já... myslím, že budeme muset k doktorovi hned,“ dostala ze sebe a chytla ji za ruku, kterou pevně stiskla. Bolest, kterou cítila, se skoro rovnala bolesti, kterou zažila, když jí byl do těla zaváděn extremis.

•••

Pepper doufala a modlila se. Ale vzhledem k tomu, co na cestě sem prožila, nebyla překvapená tím, co jí doktor řekl. I tak ale nemohla uvěřit tomu, co slyší.

„Je mi to líto, slečno Pottsová. Pokud vás to aspoň trochu uklidní, proběhlo to velmi rychle. Mluvíme tu o hodinách, maximálně dvou dnech. Měla byste si teď vzít volno a rozhodnout se, jestli se objednáte na revizi, nebo necháte plod odejít samovolně,“ informoval ji doktor.

Snažila se soustředit na jeho slova, ale nešlo to. Její dítě bylo pryč. Jednu chvíli ho měla a druhou ne. V tento moment byla jen ráda, že to Tonymu neřekla. Že to vlastně neřekla nikomu krom Nat.

„Víte, co to způsobilo?“ zeptala se, když konečně našla svůj hlas.

„To bohužel nevíme, ale stává se to. Samovolným potratem končí až čtyřicet procent těhotenství. Potratovost má různé důvody,“ odpověděl jí a ona jen přikývla. „Pokud nemáte další otázky, můžete odejít, ale bylo by dobré, aby si vás někdo vyzvedl. Jestli se rozhodnete pro revizi, zavolejte.“

„Děkuji, pane doktore,“ hlesla a pomalým krokem opustila ordinaci. Celé tělo ji bolelo. Ale nejvíc ji bolelo srdce. Pořád nějak nemohla pochopit, že právě ztratila své dítě.

„Tak co? Co se stalo?“ vyhrkla Natasha, jakmile vešla na chodbu.

Pepper jí věnovala pohled a prakticky ihned se rozhodla, že jí pravdu neřekne. „Prý se jedná o běžný jev, ale že je dobře, že jsme přijely. Mohla bys mě odvézt ke mně? Jsem dost unavená a myslím, že si na zbytek dne zalezu do postele.“

„To je přeci samozřejmost, Pepper. Jsem ráda, že jsi ty i miminko v pořádku,“ řekla s menším úsměvem a Pepper se snažila nebrečet.
Ona už žádné miminko neměla.