Stál přede dveřmi matčina bytu a s bušícím srdcem zaklepal. Nedělal si příliš velké naděje, že by mu otevřela, přesto ho však zamrzelo, že mu neotevřela alespoň na škvírku.

„Maminko, otevři mi, prosím," řekl zoufale a přidržel zvonek. Nic, žádná odezva, Peter si ale byl jistý, že doma je. Kde jinde by taky byla? Tony každý den chodil do její kanceláře a čekal, kdy se objeví. Museli si to vysvětlit a vrátit se zase k sobě. Ale jak, když jedna strana mlčí?

„Já vím, že mě slyšíš, mami," zkusil to znovu Peter, opřel se o dveře a zavřel oči. „Nemám tušení, co ti Mary napovídala, ale všechno to byly lži. Z nějakýho neznámýho důvodu se k nám chce zase vetřít, ale my jí to s tátou nedovolíme. Ublížila nám a z našeho života definitivně zmizela poté, co odešla. Mami, ty jsi naše rodina. Ty k nám patříš. Prosím, mami, vrať se domů. Já tě potřebuju. Chybíš mi. Hrozně moc. A tátovi taky.

Udělal jsem něco špatného i já? Nebo táta? Vyhrožovala ti Mary? Nemůžeš se před námi uzavřít a jen tak zmizet, mami, to nejde. Vždyť víš, že se to dá vyřešit. Vždycky jsme všechno vyřešili," prosil ji Peter. Nic.

„Copak tu děláš, chlapče?" vyrušila jej starší paní, která šouravým krokem scházela schody a přívětivě se na něj usmívala.

„Promiňte, já jen... bydlí tady Pepper Star- Pottsová, že jo?" ujišťoval se a trochu sebou škubl, když místo jejího příjmení řekl to své a otcovo. Pepper byla prostě jejich. Nebo oni byli její. Byla to ona, kdo si je vzal pod svá ochranná křídla tehdy před lety. Byla jejich andělem.

„To nevím, hochu, ta se tady neukázala už spoustu měsíců, možná i let," odpověděla mu a cestou kolem něj ho poplácala po rameni. Peter se zadíval na dveře, jako kdyby mu mohly dát odpověď.

„Tak jo, děkuju... Nechcete pomoct?"

•••

Ned byl nemocný, takže se Peterův den ve škole táhl jako šnek. Na hodinách byl duchem nepřítomný, neustále myslel na Pepper a na to, kde asi je, co dělá, jak se má a jestli si někdy vzpomene na něj a na tátu. Řešil to s ním každý večer, když se oba zavřeli v dílně, která pro ně byla jistým druhem terapie. Tony byl přesvědčený o tom, že Pepper zase získají zpět a ani Peter se nevzdával. Den za dnem ale plynul a neudála se žádná změna. Pepper s nimi prostě nekomunikovala, Peter se s ní ale i přesto snažil udržovat nějaký pomyslný vztah, takže jí každý den psal, co se stalo nového, co se podařilo, jak moc mu Pepper chybí a každé ráno nebo večer jí napsal něco hezkého a představoval si, jak se při čtení usmívá. Dělal něco podobného i Tony?

Čekám na tebe před školou, stálo ve zprávě, kterou si Peter přečetl až u skříněk. Naštěstí už byl konec vyučování. Tolik jej to vysílilo, že by se nejradši hodil marod, ale věděl, že to by nebyl úplně nejlepší nápad. Už zameškal dost.

Popadl batoh, zamkl skříňku a s nicneříkajícím výrazem vyrazil ven stejně jako většina ostatních studentů, kteří se nemohli dočkat, až budou na čerstvém vzduchu.

„Tak zase zítra, Pinďoure!" křikl na něj Flash a skupinka kluků se rozesmála. Peter neměl sílu na jeho rádoby vtipné hlášky reagovat. MJ Flashovi něco odsekla a on se na ni vděčně usmál. I ona začala před pár dny chodit na kroužek robotiky, přestože to k ní vůbec nesedělo. Jako jedna z mála - možná byla dokonce jediná - děvčat tam nešla proto, aby mohla omdlévat nad učitelem Beckem.

Peter seběhl schody, kousek čekal Tony ve svém autě. Než ale k němu stihl zamířit, kdosi ho popadl za rameno a pevně jej sevřel.

„Ahoj, zlato, jaký jsi měl den? Nepůjdeme se někam projít?" Peterovi ztuhla krev v žilách. Poznal ten hlas, ani se nemusel otáčet. Byla to Mary a zase se snažila vetřít do jejich života, v němž už ale neměla právo být.

„Nech mě na pokoji. Já s tebou nikdy nikam nepůjdu," odsekl Peter a zaskřípal zuby. Mary se zvonivě zasmála a on se na ni zamračeně ohlédl.

„Ale no tak, jsem přece tvá máma. Dovol mi ti to všechno vysvětlit, Petere. Nemáš tušení, co jsem musela vytrpět -"

„A víš, jak moc teď kvůli tobě trpíme já s tátou?!" křikl na ni a bylo mu jedno, kdo ho uslyší. „Nevíš! Vždycky ses zajímala jenom o sebe. Už když jsem byl mimino, jsi mi věnovala co nejmenší pozornost. A najednou po ní toužíš?"

„Co ty tady zase chceš?" zavrčel na svou bývalou přítelkyni Tony, který okamžitě vyskočil z auta, když si všiml, že se tu Mary objevila. Ochranářsky svému synovi sevřel rameno. „Říkal jsem ti, ať nás už konečně necháš být. Náš společný život je minulostí a už navždy jí bude. Přestaň už Petera otravovat. Nechce se s tebou vídat."

„Jsem jeho matka!"

„A kde jsi tedy byla v době, kdy tě nejvíc potřeboval?!" Tony zuřil a z očí mu šlehaly blesky. „Jeho máma je Pepper. Když už jsme u ní, co za pitomé žvásty jsi jí věšela na nos, ty sobecká mrcho?!"

Mary se uchechtla a v očích se jí zablesklo. „Věděla jsem, že vás jednoho dne opustí. Pepper nebyla ta pravá volba, Tony, to už jsi teď, doufám, zjistil. Už s vámi nechce mít nic společného. Pravá rodina jsme byli, jsme a budeme navždycky my tři. Ne vy dva a Pepper Pottsová. Jenom si s vámi hrála."

„Přestaň! Neber si do pusy moji mámu! A až se zase začneš ohánět tím pitomým argumentem, že jsi moje máma ty, něco ti řeknu: ty nejsi moje matka a nikdy jí nebudeš! Všechno jsi zničila a já tě nenávidím!" Byla to silná slova, Peter však viděl rudě. K téhle ženě necítil žádnou lásku. Mary ho prostě jen porodila. To Pepper mu poskytla mateřskou náruč, ochranu, bezpečí, podporu, lásku a pocit, že je jejich rodina úplná. Ne, nebyl to pocit. Jejich rodina byla úplná. Ale jenom s ní.

Peter své biologické matce věnoval poslední zamračený pohled a Tony jej vzápětí následoval k autu. Cestou domů ani jeden z nich nepromluvil. Peter se snažil nebrečet a Tony se pokoušel vymyslet, jak získat Pepper zpátky a Mary se navždy zbavit.