Peter po robotickém kroužku vyběhl ze školy, jak nejrychleji to uměl. Krátce poté, co mu pan Beck svěřil své tajemství, mu přišla zpráva od táty, že jej Pepper po škole vyzvedne. Proto opustil třídu hned, jak byl kroužek u konce, a teď stál venku a rozhlížel se kolem sebe, jestli někde nezahlédne mámino auto. Bílé audi v dohledu ovšem nebylo. Peter ale věděl, že se objeví. Slíbila to a ona své sliby plní. Vždycky.

„Petere?“ ozval se vedle něj náhle ženský hlas a on sebou trochu polekaně cukl. Byl tolik soustředěný na hledání auta, že si nevšiml, že se k němu připojila další osoba. A že by z toho měl radost, se taky říct nedalo.

„Začíná mi to připadat jako zvyk, který se mi nelíbí,“ zamumlal, když pohlédl na hnědovlásku. Byla to pro něj naprosto cizí ženská a on teď to jediné, co chtěl, byla Pepper. Jeho pravá máma.

„Vím, že jsi možná zmatený, nebo že mě nechceš vidět. Měl bys ale vědět, že chci být součástí tvého života,“ vysvětlila a Peter jí věnoval nevěřícný pohled.

„Na to je trochu pozdě, nemyslíš? Vždyť tě ani neznám! Ve skutečnosti o tebe ani nestojím,“ řekl pevným hlasem. Aby pravdu řekl, necítil se v její společnosti zrovna nejlépe.

„Každý přece potřebuje matku,“ namítla jemně Mary a natáhla k němu ruku. Zřejmě jej chtěla pohladit po tváři, ale Peter se rychle odtáhl z jejího dosahu.

„Já ji mám, jen to nejsi ty,“ odsekl a znovu se začal rozhlížet po parkovišti. Nutně se od ní potřeboval dostat dál. A možná by si o tom měl promluvit s tátou. Jenže si nemyslel, že je zrovna vhodná doba.

„Nebudu na tebe s ničím tlačit, ale věř tomu, že se tě nevzdám,“ řekla v momentě, kdy Peter našel vůz, který celou dobu hledal. Taky mohl vidět, že Pepper odvrátila hlavu hned, jakmile se jejich pohledy střetly. Doufal jen, že nepoznala, s kým se to baví.

„Skvěle, ale já nemám zájem,“ vyhrkl a rychle se od ní rozešel pryč, aby neměla možnost ještě něco dodat.

Vzdálenost, která jej dělila od Pepper, překonal v rekordním čase a část starostí z něj opadla, jakmile se posadil na místo spolujezdce. „Ahoj, mami!“ pozdravil ji s velkým úsměvem na tváři a nahnul se k ní, aby jí mohl dát pusu na tvář. Normálně už tenhle projev lásky nepraktikoval, ale potřeboval se ujistit, že ví, jak moc ji má rád.

„Ahoj, zlato,“ opětovala mu pozdrav taktéž s úsměvem. „S kým jsi se to bavil?“ zeptala se a nastartovala.

„Ale, jedna paní se mě ptala na mého spolužáka... jestli nevím, jak dlouho mu to bude trvat,“ řekl okamžitě a Pepper měla co dělat, aby její úsměv nepovadl. Zajímalo ji, kdy se pro ně lhaní stalo rekreačním sportem.

„A jak jsi se měl ve škole?“ položila další otázku, aby neupadli do ticha.

„Docela dobře. Nastoupil k nám nový učitel, vypadá jako sympaťák. A vede robotický kroužek! Tak jsem tam dneska byl a zaujalo mě to. Nejspíš tam budu chodit pravidelně,“ odpověděl s nadšením, které u něj bylo zvykem.

„To ráda slyším,“ řekla a její úsměv se rozšířil. Byla ráda, že se její syn... vlastně ne její syn, Peter. Byla ráda, že se Peter vrací k věcem, které normálně dělají děti v jeho věku.

„Kde jsi včera byla?“ zeptal se prozměnu on.
Pepper měla co dělat, aby se udržela pohromadě.

„Zaspala jsem v práci! No věřil bys tomu? Blíží se konec měsíce a ve firmě je to hotový blázinec. Tolik věcí, které se musí stihnout. Kdybys viděl všechny ty fakturace, které je potřeba odeslat. Šílenství,“ zalhala tentokrát ona. Možná si měla svůj plán distancování promyslet trochu lépe. Neměla v plánu dnes Petera vidět, ale chtěla odložit podezření, tak Tonymu kývla.

„Neměla bys tolik pracovat. Přece máš pod sebou spoustu lidí! Svěř taky do rukou něco jim,“ namítl Peter, kterému se objevila vráska na čele, jak se zamračil. Jeho máma byla neskutečná. Vždycky zvládla tolik věcí najednou, ale pokud usnula v práci, nejspíš by měla polevit. Dopřát si taky trochu volna.

„Nerada svěřuji jiným lidem to, co si mohu udělat sama. Jde jen o konec měsíce. Ty vždycky bývají nejhorší,“ řekla a zaparkovala před domem.

Peter si rozepnul pás a otevřel dveře. Až když měl jednu nohu venku, uvědomil si, že motor stále běží. „Ty ještě někam jedeš?“ zeptal se zmateně, když se na ni otočil.

„Musím jet ještě něco zařídit do práce.“

„Mami! Teď jsme o tom mluvili, dej si pauzu,“ povzdechl si Peter. Kdyby měl být upřímný, přišlo mu to lehce podezřelé. Pepper měla vždy hodně práce, to ano, ale zas tak hodně ne.

„Dám si pauzu hned, jak to bude hotové,“ ujistila jej.

„Tak fajn, když musíš, tak musíš. Ale pokus se tam zase neusnout. Mohli bychom si objednat večeři z tvé oblíbené restaurace,“ navrhl Peter a Pepper cítila, jak se jí stahuje hrudník. Přicházela o kyslík a byla jen otázka času, kdy se nebude moci nadechnout.

„Uvidíme, co se dá dělat,“ řekla, přičemž se snažila vypadat, jako že se nic neděje. Nesnášela, že mu lhala, ale právě teď neměla moc na výběr. Navíc ne potom, co jej viděla mluvit s Mary.

„Slib mi, že budeš na večeři doma,“ trval na svém.

„Dobře, budu na večeři doma,“ slíbila nakonec, i když se jednalo o slib, který nehodlala dodržet. Příliš se do toho lhaní zamotali, ale nebylo z toho cesty ven. Věděla, že kdyby jim řekla, že je opouští, dokázali by ji přesvědčit, aby zůstala a to ona nechtěla. Po dnešku už věděla, že Mary se vrací do jejich života a ona si nehodlala držet něco, co nakonec ztratí. Navíc, jak dlouho jim bude trvat, než si všimnou, že s nimi nebydlí? Byla to otázka hodin.

„Tak večer,“ rozloučil se s ní Peter a vylezl z auta ven.

Pepper jej sledovala, jak mizí ve dveřích. Opřela si hlavu o volant a snažila se své dýchaní dostat pod kontrolu, což se jí vůbec nedařilo. Slzy si konečně našly cestu ven a ona je okamžitě setřela pryč. Rozmrkala zbytek těch, které se jí v očích tvořily a udělala pár hlubokých nádechů, než se rozjela pryč, směrem domů.