Od nehezkého incidentu, jenž proběhl před pár dny v Německu, Peter skoro nevylézal ze svého pokoje. Jediné, co dokázal, bylo tupě zírat na protější zeď, ležet v posteli a pořád dokola si v mysli přehrávat to, co se stalo. Byl to jeden z nejhorších dnů v jeho životě a byl spouštěčem mnoha událostí, s nimiž nemohl nic dělat.

Tak v první řadě: Pepper byla opravdu naštvaná. Nekřičela na ně, ale to zklamání v očích a tichý vztek, jenž v sobě dusila, bylo snad mnohem horší než tuna přímých výčitek. S Peterem komunikovala normálně, sice méně než obvykle, ale on věděl, že potřebuje čas. Zato mezi ní a Tonym to bylo horší; jednou večer je slyšel, jak se spolu hádají. Vyčítala mu to, všechno. Že dovolil, aby měl Peter oblek, že ho podporoval ve zkoušení svých schopností, že to všechno před ní utajil a lhal jí do očí, a že jej s sebou tahal na hloupou misi, s níž Peter neměl nic společného a při níž mohl přijít o život. Když to Peter slyšel, zastyděl se - byla to i jeho vina. Vždyť to byl on, kdo začal jako první pracovat na svém obleku! Tony by mu sice něco podobného nejspíš dřív nebo později navrhnul, ale i tak...

Když jeho otec zmizel, aby pokračoval v pronásledování Steva a Barnese, teta Nat Petera našla ležícího na zemi a jeho i Rhodeyho dopravila do nemocnice. Peter na tom nebyl zas tak hrozně, ale strejda Rhodey měl poraněnou míchu. Když to Peter zjistil, málem vyskočil z lůžka a běžel za ním, Pepper a Natasha jej ale včas zarazily. Strejda Rhodey přece nemůže - Ne.

Tony se za nějakou dobu vrátil zpátky, s větším počtem zranění, než měl předtím. Nechtěl s nikým mluvit o tom, co se stalo, kromě tety Nat. Ujistil se, že je Peter v pořádku, políbil Pepper na přivítanou a potom Natashu prázdným hlasem poprosil, zda by s ním nešla na chvíli pryč, že s ní potřebuje něco probrat. Peter tušil, že to bude nějak souviset se Stevem, a začínal se obávat toho nejhoršího. Teta Nat se na něj povzbudivě usmála, dala mu pusu na čelo a slíbila mu, že bude všechno v pořádku. Tehdy Peter netušil, že než se s Nat zase uvidí, uplyne ještě dlouhá doba.

Peter se zotavoval a nechodil do školy. Na svůj oblek najednou už ani nepomyslel. Jediné, co chtěl, bylo to, aby byl život zase normální. Aby všechno bylo zase normální, takové, jaké to bylo dřív. Aby se táta s mámou nehádali, aby tu nepanovala tichá domácnost a hmatatelné napětí. Povzdechl si. Kéž by to šlo napravit.

Z vedlejší místnosti k němu dolehly zvýšené hlasy. Peter zasténal a přetáhl si deku přes hlavu. Už to nechtěl poslouchat. Trhl sebou, když zaslechl prásknutí dveří. Kdo odešel? Šel si táta zchladit hlavu do dílny, nebo máma prohlásila, že už to nezvládá? Při pomyšlení, že by se k nim už nikdy nemusela vrátit, jej zamrazilo a strach jej obemkl do svého ledového sevření. Pepper je nemohla opustit...

Zaslechl opatrné zaťukání na dveře. Nereagoval. Někdo vstoupil dovnitř a zavřel za sebou. Tiché kroky. Pak se matrace lehce prohnula a Peter se pomalu přetočil na záda. Pepper mu na noční stolek odkládala hrnek s čajem. Oddechl si. Byla tady. A táta bude do večera zase zpátky.

„Jak se cítíš?" zeptala se ho a přiložila mu dlaň na čelo. Peter při tom doteku zavřel oči.

„Pořád se zlobíš?" vydechl slabě. Povzdechla si.

„Já nevím, Petere. Jsem zklamaná. Dělali jste za mými zády věci, o kterých jste moc dobře věděli, že je neschvaluji. Lhali jste mi. Myslela jsem, že si říkáme všechno. A táta udělal neuvěřitelnou hloupost. Mohl jsi přijít o život."

„Ale mami -"

„Ne, žádné ale. Tak to prostě je. Jsi ještě dítě, Petere, a je mi jedno, jaké superschopnosti máš. Vím, že si táta teď zpětně svou chybu uvědomuje. Ale proboha. Vždyť jsi mohl dopadnout jako Rhodey! Nebo ještě mnohem hůř!"

Peter se cítil opravdu provinile. Nedokázal se na ni ani podívat a jediné, co si doopravdy přál, bylo to, aby mu odpustila a sevřela ho v objetí. „Promiň mi to, mami."

„Ach, Petere. Slib mi, že už tohle nikdy neuděláš. Prosím. Ani nevíš, jak příšerný jsem měla strach. O tebe, o tátu."

„Byla to hloupost."

„To byla a já jsem ráda, že si to uvědomuješ."

„Ale ne, myslím... to mezi tátou a Stevem," řekl a posadil se. Sykl bolestí. „Nerozumím tomu. Vždyť byli nejlepší přátelé. A kdybys je tam viděla... bojovali proti sobě. Úplně zbytečně!"

„Já vím, ale někdy máš na důležitou věc zkrátka jiný názor než ostatní -"

„Kvůli tomu se přece hned nemusí mlátit."

„Je to jejich věc. Táta to už vyřešil. Ty si teď lehni, odpočívej a netrap se tím," řekla mu jemně a zatlačila mu na ramena, ale si lehl. Bez protestů ji poslechl.

„Jak je na tom strejda Rhodey?"

„Zkouší chodit s exoskeletem. Je to těžké, ale nevzdává to. Táta mu pomáhá," odpověděla mu Pepper a na okamžik stiskla rty do úzké linky, než se na něj usmála. „Měl by ses prospat. Kdybys cokoliv potřeboval, řekni Friday a ta mě informuje, ano?"

•••

Tony seděl v nevelkém podniku u jednoho ze stolů a lil do sebe dalšího panáka. Byl tady už od chvíle, co se chytl s Pepper a odešel z domu, aby vychladl a pročistil si hlavu. I ona bude určitě ráda za prostor, jenž bude mít alespoň na pár hodin jen pro sebe.

Propaloval pohledem prázdné skleničky a doufal, že mu alkohol brzy otupí mysl a smysly. Měl teď starostí až nad hlavu. Před ní by to nepřiznal, ale bál se o Nat, Ross na něj neustále tlačil kvůli informacím, Pepper byla chladná a odtažitá, Peter a Rhodey byli zranění kvůli němu a Rogers s Barnesem byli pryč. Na okamžik zavřel oči a snažil se vyprázdnit si mysl, ale pak jej do nosu udeřil silný ženský parfém.

„Ahoj, Tony," zaslechl hlas, jenž neslyšel už tolik let. Strnul a vytřeštil oči. Seděla naproti němu, hnědé vlasy jí spadaly po prsa a oči jen zářily při pohledu na něj. Ne. Ne. Určitě se mu to zdá. Je příliš opilý. Blouzní.

„Vypadni odsud," zavrčel na ni.

„Ach, Tony," povzdechla si a smutně sklonila hlavu. Natáhla se pro jeho ruku, ale on si ji rychle položil do klína. „Je mi to tolik líto. Já vím, že jsem hloupá, a že jsem udělala obrovskou chybu, ale prosím, odpusť mi to. Chtěla jsem se vrátit hned, co jsi odešel, a všechno ti vysvětlit. Prosím, dej mi ještě šanci. Potřebuji vás."

„Na to je pozdě. Na to jsi měla myslet předtím, než jsi udělala -"

„Jinak to nešlo, Tony! Musela jsem... ačkoliv jsem nechtěla," zlomil se jí hlas. „Snažila jsem se naučit bez vás žít, ale nedokázala jsem to. Potřebuju tebe, Petera, a vím, že vy dva potřebujete mě. Prosím. Chci se vrátit. Budeme rodina, Tony. Opravdová. A navždy budeme stát při sobě. Jen si představ, co všechno bychom mohli dokázat! A Peter..." vydechla, „Peter si přece zaslouží mít mámu. Potřebuje mě."

„Kecy," štěkl na ni Tony a v očích se mu zablesklo. „Tohle všechno jsou kecy, Mary, a ty to moc dobře víš. Celé roky jsi o sobě nedala ani vědět a já jsem za to vlastně rád. A najednou chceš přilézt zpátky? Ne. Já a Peter tě nepotřebujeme. Peter má mnohem lepší mámu, než jsi ty. Nech nás na pokoji. A mně nelez na oči. Je mi z tebe na nic," odsekl, věnoval jí zamračený pohled a pak se rozešel pryč.

Musí se vrátit domů. Musí na ně dá pozor. Musí to všechno vyřešit.

Doufal, že je to všechno zlý sen. Anebo že si ráno alespoň tohle nepříjemné setkání nebude pamatovat.