Peter při Natashině otázce na okamžik zaváhal. Měl by jí říct pravdu? Neměl by se nejdřív poradit s otcem, jaký na to má názor on? Tehdy své tajemství totiž Peter prozradil Stevovi a Tony z toho nebyl příliš nadšený.

Ale tohle byla teta Nat. Tetě Nat bezmezně věřil, a věřila jí i Pepper a Tony. Natashu znali ze současného týmu Avengers nejdéle a ona se tu vždycky snažila pro rodinu Starkových být.

„Máš pravdu, nový účes to není," zamumlal Peter a šlehl pohledem po ostatních, protože jej zvědavě pozorovali. Nebylo mu to příjemné.

„Holku asi taky ještě nemáš, jinak bys zářil jako sluníčko," uchechtl se Sam a dobrosrdečně jej poplácal po rameni. „Nebo jsi s tou holkou tak dlouho, že už jsi rezignoval?"

„Nech ho na pokoji, Same, a sám si najdi holku," doporučila mu suše Nat a vzala Petera kolem ramen. Všichni se zasmáli. „Tak pojď, zlato. Půjdeme někam, kde budeme mít trochu soukromí."

„Řešili jste něco hodně důležitého, že jo? Táta si dělá starosti. A celkově mezi vámi všemi panovala nějaká napjatá atmosféra," podotkl Peter cestou do Natashina pokoje.

„Všichni si děláme starosti. Takový je život dospěláků. A život vylepšených dospěláků s nejrůznějšími schopnosti přináší dvakrát víc starostí," odpověděla mu tajemně a pokynula mu, aby se posadil do křesla. Pak si sedla naproti němu a povytáhla obočí. „Teď se ale nebudeme bavit o mně nebo o Avengers. Myslím, že jsi mi chtěl něco říct, mám pravdu?"

„Asi jo," zamumlal Peter a začal prstem rýpat do opěrky křesla. V hlavě se snažil poskládat celý příběh tak, aby jej Natasha pochopila a aby mu vůbec uvěřila. Vždyť byl ještě malý kluk. Jak by někdo jako on mohl mít takové superschopnosti? Wanda a Pietro byli sice mladí, ale Peter byl ještě mladší než oni. Pohlédl na Natashu a ta se na něj povzbudivě usmála. „Taky mám superschopnosti," vyhrkl najednou a zcela jednoduše. Natashino obočí vyletělo ještě výš. „Mluvím pravdu!"

„Já netvrdím, že mi lžeš, Petere," prohlásila naprosto klidně, „jen mi to asi budeš muset podrobněji vysvětlit."

Povzdechl si. „Dostaly se mi do krve takové... látky, které způsobují mutagenní změny. Mám vylepšené smysly, obrovskou sílu, jsem rychlý a taky dokážu lézt po stěnách."

„Páni. Už jsi přemýšlel, že vstoupíš do našeho týmu?"

Peter se rozzářil. „Ano! Chci být Avengerem!"

„Absolutně ne," zamítla rázně Natasha. „Řekla jsem to jen z legrace a navíc jsem si jistá, že by s tím nesouhlasil ani Tony, natož Pepper!"

„Ale Nat -"

„O tomhle nebudeme diskutovat, Petere. Kdybych měla bojovat s tebou po boku, spíš bych měla tendenci neustále zachraňovat tebe, než ty, co by mou pomoc opravdu potřebovali. Bez ohledu na to, jaké schopnosti máš. Jsi ještě mladý."

„Ale Wanda je taky mladá!"

„O Wandu se nebojím, ta by nás všechny dokázala zabít lusknutím prstu," ušklíbla se Natasha. „Takže předpokládám, že Spider-man asi budeš ty, mám pravdu?"

Peter otevřel ústa do o. „Ty o tom víš?"

Potřásla svou rudou hřívou. „Viděli jsme pár videí na internetu. Říkali jsme si, kdo by to tak mohl být."

„Neříkej to ostatním, prosím!"

„Samozřejmě, že jim to neřeknu, zůstane to jen mezi námi," ujistila ho a na okamžik se odmlčela, než se zeptala: „Co na to Pepper?"

„Máma o tom ještě neví," zamumlal Peter a sklopil pohled na své ruce. „Vůbec nevím, jak bych jí to měl říct. Nemám na to ani odvahu! Jenže čím déle to odkládám..."

„Ach, to je nemilé," zahučela Nat a skousla si ret. „No, budeme to muset nějak vymyslet. Měl bys jí to říct dřív, než se to dozví od někoho jiného. To by ji, myslím, už vůbec nepotěšilo."

•••

Tony Steva nehledal dlouho. Našel ho v jeho pokoji, jak stojí u okna a dívá se ven. Tiše si odkašlal a zaklepal. „Můžu jít dál?"

Rogers jen něco zabručel a Tony se k němu opatrně vydal. Bral jako dobré znamení, že jej odsud rovnou nevyhodil. Při pohledu na nepořádek na stole se pousmál. Ležela na něm spousta tužek a papírů, ať už čistých nebo pokreslených. A na některých dokonce poznal i svou tvář. Zahřálo jej z toho u srdce.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Steva opatrně, když si stoupl vedle něho. Kapitán si dlouze povzdechl a otřel si mokré tváře, které ještě nesly stopy po slzách.

„Víš o tom? Víš o tom, že Peggy zemřela?"

„Nemohl jsem si pomoct. Chtěl jsem vědět, co tě tak rozrušilo. Omlouvám se, nechtěl jsem narušovat tvoje soukromí. Jen jsem si myslel... že by bylo dobré, kdybys na to nebyl sám, Kápo," řekl mu a položil mu ruku na rameno. Steve se pousmál.

„Děkuju, Tony. Před pár dny jsem za ní byl. Bylo... bylo to neuvěřitelné. Často přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdyby se tehdy staly věci jinak. Moc mi chybí."

„Taky jsi jí chyběl, Steve," řekl mu jemně Tony. „Peggy byla nejlepší přítelkyní mého otce, takže pro mě byla to samé, jako je Natasha pro Petera. Zbožňoval jsem ji. Často mi o tobě vyprávěla."

„To jsem nevěděl," hlesl Steve a sklonil hlavu.

„Mému otci i jí jsi neskutečně chyběl. Oba dva tě milovali." Kapitán se na něj podíval a pak se smutně usmál.

„Jsem rád, že mám po svém boku někoho, kdo ji znal, a kdo mi rozumí. Moc si toho vážím, Tony." Pak rozpřáhl náruč a oba muži se pevně objali.

„Víš, že jsem tu pro tebe. Kdyby sis o ní někdy chtěl popovídat, stačí říct. Já si na ni zavzpomínám moc rád. Mrzí mě, že jsem ji po smrti otce nikdy nenavštívil..."

„Půjdeš se mnou na její pohřeb?" zeptal se ho potichu Steve. Tony zavřel oči.

„Půjdu."

A tak byly alespoň na chvíli jejich začínající neshody a problémy zapomenuty.