Tony neklidně přecházel po dílně sem a tam. Uplynulo už pár dní od chvíle, co na něj na večeři s Pepper promluvila neznámá žena a obvinila jej z toho, že má na rukou krev jejího syna. Možná to ani nebylo obvinění. Možná to byla krutá, nemilosrdná pravda, před níž Tony zavíral oči. Třeba měl Ross nakonec jen pravdu. Poslední dobou to byla jedna mise za druhou a mrtvých přibývalo. Nikdo se neohlížel na to, zda jsou nevinní, nebo ne.

Tony sklopil pohled na své dlaně, jako by na nich skutečně měl viditelnou krev. Sevřel ruce v pěst. Moc dobře věděl, co to je mít strach o své blízké. O přátele, o rodinu. Tony neměl tušení, co by dělal, kdyby přišel o Pepper a o Petera. Zešílel by z toho. Toužil by po pomstě. Chtěl by najít a zabít ty, kteří by mu sebrali to nejcennější, co měl.

Zalapal po dechu a přidržel se desky stolu. Jen klid, nabádal se v duchu, křečovitě se držel dřevěného rohu a zhluboka dýchal. Život bez těch dvou si neuměl představit. Jak to mohli zvládat ti, kterým Avengers tohle provedli?

Panebože. Co to udělali? Jak to mohli dopustit?

„Jste v pořádku, pane? Nemám zavolat slečnu Pottsovou?" ozval se robotický hlas Friday a Tony sebou trhnul. Chvíli setrval ve stejné pozici, snažil se zklidnit zběsile bušící srdce, a teprve poté se pomalu napřímil.

„Není třeba, Friday," odpověděl jí a pak na okamžik zavřel oči. „Spoj mě s Rossem, prosím," dodal rychle dřív, než by si to stihl rozmyslet. Ne, nerozmyslel by si to. Musí o tom říct ostatním. Musí jim to vysvětlit. Určitě to pochopí.

„Jak si přejete, pane."

Chvíli bylo slyšet jen tiché pípání, které ale za okamžik nahradil Rossův hlas. „Starku! To je mi ale milé překvapení," prohlásil místo pozdravu a Tony v jeho hlase docela jasně slyšel potěšený úšklebek. Tony mu nikdy nevolal. Ross už pochopil, co mu chce Stark sdělit. „Copak byste rád?"

„Vy to moc dobře víte," řekl Tony a snažil se potlačit kousavý podtón. Jak tohohle chlapa nesnášel! Ale neměl jinou možnost. „Souhlasím s vaším návrhem, se kterým jste mě seznámil při našem posledním setkání."

Ross se zasmál. „To nebyl tak úplně návrh, o kterém bychom mohli demokraticky diskutovat, Starku. Stejně byste neměli na vybranou. Nicméně jsem rád, že se na to koukáte stejně jako já a nežijete na růžovém nadýchaném obláčku naivity. Vaše slovo má u Avengers velkou váhu. Zařiďte, aby rozhodnutí OSN alespoň respektovali. Nestojím o žádné problémy a jsem si jistý, že vy také ne, Starku."

„Ne, pane." Tentokrát už Tony odsekl.

„Brzy se sejdeme. I se zbytkem týmu. Už žádné přešlapy, Anthony," varoval ho, a pak bez rozloučení zavěsil. Tony se svezl na židli a vjel si rukama do vlasů. Steve byl vůdcem jejich týmu. A taky jeho dobrý přítel. Doufal, že s tím nebude mít příliš velký problém, protože jinak...

Tony nevěděl.

•••

„Svět má u Avengers nesplatitelný dluh," začal Ross, když se po pár dnech sešel s týmem, jak Tonymu slíbil. „Vy jste bojovali za nás. Chránili nás. Riskovali životy. A i když vás většina lidí má za hrdiny, jsou i tací, co preferují výraz samozvanci."

„A jaký výraz preferujete vy, pane ministře?" neodpustila si Natasha.

„Co třeba nebezpeční?" ušklíbl se na ni. „Jak byste asi nazvali skupinu amerických vylepšených bojovníků, kteří ignorují hranice států a prosazují svou vůli, kde se jim zlíbí a kterým je zjevně naprosto lhostejné, co po nich zůstane." Na hologramu za ním se objevila mapa s označenými místy. „New York," řekl a začaly se promítat záběry z bitvy s Lokim a jeho armádou. „Washington DC. Sokovia. Lagos." Bortící se město, vyděšení lidé. Spousta trosek, které pohřbily mrtvá těla.

„Tak dost. To stačí," řekl zamračeně Kapitán Amerika. Tony neměl odvahu se na něj podívat.

„Poslední čtyři roky jste operovali s neomezenou mocí, a bez dozoru. A to je něco, co nemohou světové vlády nadále tolerovat. Ale my jsme našli řešení." Podal Wandě Sokovijskou smlouvu. „Sokovijská smlouva. Schválilo ji sto sedmnáct zemí. Stanovuje, že Avengers již nadále nebudou soukromá organizace. Místo toho budou pod dohledem komise Organizace spojených národů. Pokud tato komise usoudí, že jich je potřeba," povídal a procházel pomalým krokem kolem stolu. Nikdo z přítomných se na něj ani nepodíval.

„Avengers vznikli proto, aby chránili svět," ozval se znovu Kapitán a ostře na Rosse zazíral. „A to myslím dělají."

Ross se na něj ušklíbl. „Kapitáne, máte ponětí, kde se teď nalézají Thor a Banner? Kdyby se mně zatoulaly dvě jaderné rakety, měl bych problém, to se vsaďte," řekl chladně a otočil se k němu zády. „Kompromis, jistoty - tak dnešní svět funguje. Věřte mi, že Sokovijská smlouva je zlatá střední cesta."

„Takže nás chtějí kontrolovat?" ujišťoval se Rhodey.

„Ode dneška za tři dny bude ve Vídni kongres OSN. Promyslete to." Steve se na Tonyho nevěřícně podíval a ten jen sklopil pohled.

„A když se vám naše rozhodnutí nebude líbit?" zeptala se pomalu Natasha.

„Rozpustíme vás," řekl jednoduše Ross. „Myslím, že máte o čem přemýšlet. Rozhodněte se moudře," prohlásil, věnoval jim úšklebek a pak odešel, zanechávaje za sebou členy Avengers, do jejichž srdcí zasel alespoň malé semínko pochybností.