Pepper si pročítala týdenní reporty, když jí v rohu obrazovky vyskočilo upozornění od Friday. Chvíli váhala, než na něj klikla. Měla malé tušení, oč se jednalo, a když se po kliknutí otevřelo video přes celou obrazovku, její domněnky byly potvrzeny. Sledovala, jak maskovaná osoba létala mezi mrakodrapy a její srdce se úzkostlivě stáhlo.

„Je to on?“ zeptala se tiše.

„Ano, slečno,“ odpověděla Friday a Pepper na chvíli zapomněla, jak se dýchá. Přesunula svůj pohled z počítače na stůl a prázdně na něj zírala. Věděla, že její zákaz nebude trvalý, na to znala svého syna až moc dobře a bohužel musel být v tomhle směru stejný jako jeho otec. Nikdy by si ale nemyslela, že ji Peter obejde úplně.

„Ví o tom Tony?“

„Ano, slečno. Téměř od začátku s ním pracuje a dohlíží na něj.“

Tak takhle to bylo. Ne, že by to před ní tajil jen Peter. On to před ní tajil i Tony a ještě mu pomáhal. Předpokládala, že je to tak lepší. Peter aspoň nejedná na vlastní pěst a Tony jej nenechá dělat něco, co by bylo příliš nebezpečné. To pořád neznamenalo, že s tím souhlasila, nebo že ji jejich tajemství neranilo. To s ní o tom opravdu nemohli mluvit? Věděla, že to zamítla, ale přece byli rodina, ne? Copak uchovávat mezi sebou tajemství bylo lepší, než se o věcech pobavit?

Z myšlenek ji vytrhlo až zaklepání na dveře. „Vstupte,“ řekla a rychle zavřela video, které se stále přehrávalo i během toho, co byla zaneprázdněna svými myšlenkami.

„Konec pracovní doby,“ řekl Tony hned, jak se objevil v její kanceláři.

„Co jsi provedl tentokrát?“ zeptala se podezíravě, když si všimla velkého pugetu tulipánů. Aspoň jí tentokrát donesl něco, co měla ráda. Ne, jako když jí přinesl jahody...

A pak ji to trklo. Nejspíš se rozhodl jít s pravdou ven. Pokud si myslí, že její oblíbené květiny zmírní její vztek, tak se šeredně mýlil. Vždycky se k sobě snažili být upřímní. A tohle byla věc, kterou před ní tajit neměl.

„To bolí, Pepper. Copak ti nemohu květiny přinést jen tak?“ položil spíše řečnickou otázku a z police sebral prázdnou vázu, kterou následně napustil vodou.

„Takže?“ trvala na své verzi Pepper, když jí vázu s květinami postavil na stůl.

„Takže jsem se rozhodl, že si zajdeme na večeři. V poslední době máme oba hodně práce a nevídáme se tak často a já... chybíš mi, Pep,“ řekl skoro neslyšeně. Pepper to zaskočilo. Jak na něj mohla být naštvaná, když on na ni takhle? Navíc měl pravdu. Práce stále přibývalo a jejich čas pro sebe ubýval.

„Večeře zní hezky,“ souhlasila s úsměvem. Byla na něj sice naštvaná, ale nechtěla jim ubírat z času, který mohli strávit spolu. Jen oni dva. Pohádat se mohou později.

•••

Tony byl rád, že vzal Pepper na večeři. Skoro už zapomněl, jaké to je být s touhle ženou. A teď se vším, co se dělo kolem; Ross a Peter jako Spider-man, byl opravdu rád, že mohl chvíli strávit jen s ní. Všechny starosti, jako by se vypařily pryč, když ji měl kolem sebe.

Sáhl si do kapsy od saka, aby se ujistil, že se tam stále nachází malá krabička. Nebyl si vůbec jist, že to dnes udělá, ale když tu spolu seděli, Tony najednou nevěděl, proč to neudělal již dávno. Peter měl pravdu. Mladší už nebudou a on si ji nechtěl nechat proklouznout mezi prsty. Na to byla příliš výjimečná. Na to ji příliš miloval.

Pepper si zrovna odskočila, zatímco on objednal dezert a snažil si v hlavě utřídit myšlenky, aby se nezamotal do vlastních slov, až se bude chtít vyslovit.

„To bylo hezké, co jste udělali pro studenty na MIT,“ promluvil vedle něj náhle ženský hlas.

„Ne, zaslouží si to. Plus mi to vylepšuje svědomí,“ řekl a věnoval neznámé ženě pohled. Nevypadala nějak nebezpečně, ale to mu nezabránilo, aby nepocítil nepříjemné mrazení po zádech.

„Říká se, že existuje souvislost mezi štědrostí a vinou... ale když máte prachy, můžete zlomit vazů kolik chcete, ne?“

Tonyho nepříjemný pocit zesílil a letmo zkontroloval chodbu, která vedla k toaletám. Naštěstí po Pepper žádné stopy. Zatím.

„Pracuju na ministerstvu, na personálním. Vím, je to nuda, ale dokázala jsem vychovat syna. To je věc, ve které se my dva nelišíme,“ pokračovala žena a položila před něj fotografii. „A když vyrůstal, byla jsem na něj pyšná. Jmenoval se Charlie Spencer. Zabili jste ho... v Sokovii. Ne, že by vám na tom záleželo. Myslíte, že bojujete za nás? Bojujete jen za sebe. Kdo půjde a pomstí mého syna, Starku? Je mrtvý a já viním vás,“ dořekla a bez dalšího pohledu či slova odešla od jeho stolu.

„O co jsem přišla?“ zeptala se Pepper, když se posadila zpátky na své místo. Právě včas, kdy Tony schoval fotku mladého chlapce tak v Peterově věku do kapsy.

„Nic zábavného. Objednal jsem dezert,“ řekl s menším úsměvem, aby nepojala žádné podezření. Dnešní večer si měli užít. Ne se trápit starostmi.

„Doufám, že můj oblíbený.“

„Samozřejmě, drahá. Jahodový koláč, že?“ zavtipkoval a sledoval, jak Pepper září v očích jiskřičky štěstí. Takovou ji měl nejradši. Šťastnou a bezstarostnou.

Tony se snažil užít si zbytek jejich večera, ale slova od neznámé ženy mu stále zněla v hlavě. Sokovii si dával za vinu i on sám, vzhledem k tomu, že to byl právě on, kdo Ultrona stvořil. Žádost o ruku byla zcela zapomenuta, když začal přemýšlet o tom, že má nakonec OSN nejspíše pravdu.