Peter si prohlížel papír, který ležel na stole před ním, a když zjistil, že je jeho práce bez chyby, spokojeně odložil tužku. Podíval se na svého otce, který seděl u jeho stolu a sledoval cosi na hologramu před ním. Ve tváři měl vepsaný soustředěný výraz, který se rozplynul hned, jak promluvil Jarvis: „Slečna Pottsová je nahoře.“

„Tak to jsme v pytli, špunte,“ zamumlal Tony a pohledem zkontroloval Petera, který stále seděl tam, kam jej posadil, když ráno přišli do laboratoře.

„Ty máš strach,“ obvinil ho Peter. Čím starší byl, tím více si všímal toho, že je jeho otec ve společnosti Pepper často nervózní. Což tedy nechápal. Pepper byla vždycky tak milá a hodná! Aspoň na něj. Co se týkalo Tonyho…

„Strach? Já nemám strach!“ protestoval Tony, který si nevědomky začal hrát se šroubovákem. Neměl strach. Byl jen lehce nervózní. Pepper měla být v práci, takže jeho malý problém neměl být odhalen. Jenže teď byla u něj doma a on jen těžko mohlo zakrýt to, co udělal.

„Vždyť ona tě má ráda, táto,“ oznámil a položil mu na stůl popsaný papír, na kterém celé ráno pracoval.

„To ještě neznamená, že nebude naštvaná.“

„Tak jí dáš pusu a ona ti odpustí,“ řekl, jako by právě přišel na řešení všech problému na světě. A než se Tony vůbec stihl vzpamatovat z toho, co mu jeho syn řekl, Peter už utíkal pryč z laboratoře. Pepper měla v poslední době hodně práce a Peter ji viděl naposled před týdnem, kdy si udělala ráno volno a spolu s jeho tátou jej doprovodila do školy na jeho úplně první den.

„Pepper!“ vykřikl nadšeně, když konečně doběhl do obýváku, kde našel na gauči sedět Pepper s tabletem v ruce.

„Petere?“ promluvila lehce zmateně a otočila se směrem ke dveřím, ve kterých opravdu stál mladý Stark. „Neměl bys být ve škole?“ zeptala se s malým zamračením. Zkontrolovala hodinky, jestli tu není příliš brzy, ale ručičky ukazovaly deset hodin.

„Škola je nuda,“ odpověděl a posadil se vedle ní na gauč. Neváhal ani chvíli a sevřel ji v objetí. Tolik mu chyběla!

„Vždyť chodíš do první třídy… Petere, škola je důležitá,“ řekla káravým hlasem, ale Peter ji neposlouchal a jen si užíval, že je u ní v objetí.

„Chybělas mi,“ zamumlal.

Pepper zapomněla na školu, když jej slyšela. Její srdce pookřálo, tak jako po každé, když říkal takové věci. „Broučku, taky jsi mi chyběl. Bylo to teď v práci šílené, ale slibuji, že to bylo jen výjimečně. Co kdybychom si v pátek udělali filmový večer? Jsem si jistá, že Tony nebude proti,“ navrhla a políbila jej do vlasů. Tolik si na jeho přítomnost ve svém životě zvykla, že když od něj musela být déle odloučena, její srdce pukalo steskem.

„A budeme se koukat na Star Wars?“ zeptal se s velkým úsměvem na tváři. Pepper nikdy nesdílela jeho nadšení do těchto filmů, ale i tak pokaždé souhlasila. Protože jak by mu mohla odepřít něco, co tak miloval?

„Musíš se ještě vůbec ptát?“ poškádlila jej.

„Bude to rodinný večer,“ prohlásil spokojeně a Pepper na tváři zamrzl úsměv. Chápala, kde se v něm touha po normální rodině bere. Vždyť byl ještě pouhé dítě. Jenže její přítomnost v životě dvou Starkovic mužů dala Peterovi mylnou představu v tom, že ona a Tony jsou něco víc, než jen přátelé.

Krátce před začátkem jeho prvního školního roku za ní přišel a ptal se jí, jestli se někdy necítila osamělá, když nemá žádného přítele. Pepper tahle otázka zaskočila. Nevěděla, co na to říct, a tak se rozhodla mu povědět pravdu. Řekla mu o tom, že se nikdy necítila osamělá, protože má jeho a Tonyho. Neustále pendlování mezi prací a Tonym s Peterem jí navíc příliš času na randění nepřineslo. Peter se zdál být spokojený s její odpovědí a oznámil jí, že když to dá dohromady s Tonym, nebude si muset hledat čas na randění. Po tomhle jeho oznámení Pepper ztratila slova a později toho dne to celé vypustila z hlavy.

„Pepper, to je ale milé překvapení!“ pozdravil ji Tony, který se konečně připojil ke dvojici v obýváku. Sebrat potřebnou odvahu čelit rudovlásce mu trvalo déle, než by si jeden myslel.

„Tony,“ pozdravila jej, „nechceš mi říct, proč není Peter ve škole?“ zeptala se nebezpečně klidným hlasem.

„Můžu to vysvětlit,“ začal a ztěžka polkl. Mohl to vysvětlit? Tohle byla Pepper, jak jí to mohl jen vysvětlit, aniž by se na něj naštvala?

„Tak jen do toho. Povídej,“ vyzvala jej, když stále mlčel a nic neříkal.

„Víš, co dělají v první třídě, Pepper? Učí se psát a číst a Peter už tohle všechno umí. Nebaví ho to. V matice berou primitivní sčítací operace, jako je jedna plus jedna a víš, co dělá Peter ve svém volném čase? Kreslí periodickou tabulku chemických prvků!“ řekl a zamával před ní papírem, který mu Peter položil na stůl, než ho zanechal v laboratoři samotného.

„Tony, já přece moc dobře vím, že je Peter malý génius. Jak by taky nebyl se všemi ty geny, které má. To ale neznamená, že ho nedáš do školy. Tohle jsme probírali, vzpomínáš si? Říkal jsi, že chceš, aby Peter zažil normální dětství. Tohle k tomu patří,“ vysvětlila opatrně. Část z ní chápala, že škola byla nejspíš pro Petera zbytečná. Nebo aspoň první třída, když byl o tolik napřed. Jenže taky věděla, že Peter do školy chodit musel.

„Nemůže mít třeba domácí školu?“

„Chtěl jsi, aby si našel kamarády. Ty si doma najde jen těžko,“ odpověděla Pepper opět ráznějším hlasem. Na Tonyho občas nic jiného nefungovalo.

„Tak tedy dobrá. Petere, kamaráde, slyšel jsi. Budeš muset chodit do školy,“ vzdal to nakonec Tony a posadil se k nim na gauč.

„To nevadí,“ zamumlal Peter a pokrčil rameny. Bylo mu to vlastně jedno. Navíc věděl, že musí přečkat jen tohle prvotní období a pak se naučí spoustu zajímavých věcí.

„Periodická tabulka prvků? Kde ses to naučil?“ zeptala se s obdivem Pepper, když si od Tonyho převzala papír.

„Četl jsem to v jedné knížce. Nic to není.“

„Nic to není? Chceš slyšet tajemství? Zvládl jsi ji o pár měsíců dříve než já,“ řekl s úsměvem Tony, který by nemohl být více hrdý. Škola mu taky připadala vždycky nudná, ale jak mu správně připomněla Pepper, chtěl, aby měl Peter normální dětství. Takže žádné přeskakování tříd.