„Jakmile to budete mít hotové, okamžitě to pošlete panu Staneovi,” řekla rázně žena s jahodově blonďatými vlasy.

„Samozřejmě, slečno Pottsová,” zamumlala dívka, která seděla za recepcí. Virginia si povzdechla. Nechtěla být na zaměstnance zlá, ale lepší bylo, když to byla ona, než když to byl Stane.

Zrovna se chystala odejít, když jí bylo do ruky strčeno dítě a před ní stál samotný Anthony Edward Stark.

„Mohla byste jej na chvíli pohlídat? Slibuji, že to bude jen chvilička. Děkuji!” vyhrkl na ni a ani se neobtěžoval počkat na odpověď.

„Pane Starku!” křikla na něj, ale hnědovlasý muž bez zaváhání zmizel ve výtahu.

„Líbí se mi vaše vlasy,” promluvil malý klouček v jejím náručí a ona mu věnovala pohled. Musela přiznat, že to bylo opravdu roztomilé batole, které bylo přesnou kopií svých rodičů. Což nebylo poněkud těžké, když oba dospělí měli hnědé vlasy i oči.

„Uhm, děkuji,” řekla váhavě a pak se podívala na recepční. „Až bude pan Stark hotov, pošlete jej do mé kanceláře,” nařídila a tentokrát se ani
ona neobtěžovala čekat na odpověď.

„Kam to jdeme?” zeptal se zvědavě Peter, když nastoupili do výtahu a ona stiskla tlačítko s číslem patra, kde se nacházela její kancelář.

„Do mé kanceláře. Myslím, že ti tam najdu nějaké papíry a tužky,” odpověděla s menším úsměvem. „Nechceš mi prozradit tvé jméno?” Virginia samozřejmě jeho jméno znala, vždyť byla PR! Jenže nechtěla malého chlapce vyděsit. Jak by se cítil, když by jej úplně cizí člověk oslovil jménem?

„Peter,” řekl jednoduše a zkoumavě si ji prohlížel.

„Ráda tě poznávám, Petere. Mé jméno je Virginia.”

„Máte šušenky?” zeptal se, když vystoupili z výtahu.

„Sušenky,” neodpustila si opravu. Moc toho o dětech nevěděla, ale řekla by, že šišlání by se mělo opravovat vždy, aby jim to nezůstalo až do dospělosti.

„Jo, tak máte?”

„Podívám se, mezitím si můžeš malovat,” řekla a podala mu čistě bílé papíry a dvě tužky, které našla v šupleti ve stole.

Nakonec Virginia žádné sušenky neměla, ale naštěstí to Peter vzal sportovně. Byla velmi mile překvapena, jak hodné batole byl. Celou dobu si maloval, a ona tak dokonce mohla dělat svou práci.

„Jsem hotov,” prohlásil hrdě a odložil tužku na stůl. Virginia odtrhla oči od obrazovky počítače a podívala se na obrázek, který mladý Stark nakreslil. Nepoznala na papíře nic určitého, většinou se jednalo jen o čmáranice, ale to se dalo čekat, když byl Peter teprve dvouletý.

„Copak je tohle?” zeptala se se zaujetím a ukázala na černou kouli, ze které trčely dvě čáry.

„To je přeci netopýr! Táta říká, že jsem jako netopýr,” vysvětlil. „Už je čas na můj poobědový spánek?” zeptal se se zívnutím. Virginia zkontrolovala hodinky na své ruce. Dvě hodiny odpoledne.

„Můžeš si lehnout na pohovku,” navrhla a ukázala na menší gauč, který měla podél zdi.

„Tak jo,” souhlasil Peter a odebral se na pohovku. Bylo to sotva pět minut, co se kanceláří rozneslo tiché a slabé chrupkání.

Virginia se vrátila zpátky ke své práci a vždy jen po očku zkontrolovala mladého Starka na pohovce. Nerušeně pracovala asi půl hodiny, když se ozvalo zaklepání na dveře. Zvedla hlavu a chtěla neznámé osobě povolit vstup, ale než stihla vůbec otevřít ústa, dveře už se otevřely a v její kanceláři se objevil Tony Stark osobně.

„Myslím, že vám dlužím omluvu. Pokládal jsem vás za jednu z recepčních,” promluvil s menší nervozitou v bezpečné vzdálenosti od rudovlásky.

„I recepční mají práci, kterou musí dělat, pane Starku. Ale hádám, že pro jednou se nic nestalo.”

„Doufám, že vám ten malej netopýr nezpůsobil velké trable,” řekl a pomalým krokem se vydal k ní, aby se mohl posadit na židli.

„Vůbec ne. Ve skutečnosti jsem o něm skoro nevěděla.”

„Vážně? Tak to jste ho musela nejspíš učarovat nějakým kouzlem, protože Peter většinou neposedí ani pět minut,” zasmál se a pak si unaveně promnul oči.

„Nečekaná porada nebo vybouchlé hlídání?” zeptala se bez zaváhání. Tony jí věnoval zkoumavý pohled, podobný tomu od Petera, a ona se na okamžik bála, jestli nepřekročila hranice.

„Porada byla plánovaná a to opravdu hodně dlouho dopředu. Peter měl být se svou mámou, ale ta musela nečekaně do práce. Zase,” zamumlal a pohled upřel na své spící batole.

„Vaše přítelkyně pracuje?” vyhrkla překvapeně, čehož hned litovala. Bylo to od ní nezdvořilé. A hlavně, byl to Anthony Stark, ke komu mluvila! Stačilo, aby lusknul prsty a ona mohla přijít o práci.

„Už to tak bude. Ona vždy milovala svou práci. Nikdy jsem nepočítal s tím, že bude nonstop doma, ale ani jsem nečekal, že bude prakticky nonstop v práci,” povzdechl si. „Ale mě si nevšímejte. Nevím, proč vám to vůbec říkám.”

„Občas se potřebujeme svěřit někomu, kdo o nás a naší situaci nic neví,” řekla prostě a on jí věnoval menší úsměv.

„No nic, nebudu vás déle zdržovat od práce, slečno...?”

„Pottsová. Virginia Pottsová.”

„Ne, rozhodně ne,” řekl nesouhlasně a ona mu věnovala nechápavý pohled.

„Prosím?”

„Nezlobte se na mě, ale to je příšerné jméno,” vysvětlil zamyšleně a na chvíli se odmlčel, přičemž na ni opět zkoumavě hleděl. „Už to mám! Budeme vám říkat Pepper.”

„Pepper?”

„Ano, ano. Udělejte mi laskavost a změňte si to ve firemní složce, Pepper.”

„Nemůžu si jen tak změnit jméno, pane Starku. To je šílené!”

„To byste opravdu byla radši Virginia? Na takové jméno vás je škoda. A prosím, říkejte mi Tony.”

Virginia na něj šokovaně hleděla a snažila se vstřebat to, co se právě stalo. Než se však stihla vzpamatovat, ozval se dětský hlásek: „Táto, jsi tady!”

•••

Tak už tu máme i Pepper🙈 několik dalších kapitol bude obsahovat takové střípky z minulosti, které tenhle příběh ucelují, ale hlavní děj nastane během po Civil war a těsně po ní👀