Bolest.

Celý svět se v ni smrskl.

Neexistovalo nic jiného.

Bolest.

Tma nebo výbuchy oslepujících světel za pevně sevřenými víčky, oboje stejně drtivé a fatální.

Bolest křečovitě sevřených orgánů, stažených plic a chvějícího se srdce.

Bolest masa odtrhávaného od kostí drcených na prach.

V uších hukot bouřící se krve a v nose štiplavý zápach škvařícího se masa. Crucio a Incendio, oboje pronášené různými hlasy, už po několikáté.

A nic než bolest.

Nemůže vydržet...

Tu bolest.

„Dost!"

Náhlá úleva projela roztřeseným tělem blonďáka. Zůstal ležet na zemi, neschopný pohybu, neschopný rozkousaným jazykem svlažit popraskané rty. Neschopný ovládnout záškuby rozházených končetin. Neschopný zadržet výdech, povolit sevření očních víček.

Zůstala schopnost slyšet.

Děsilo ho, co uslyší.

Změť rozčílených hlasů.

„O co ti jde?" „Co si myslíš, že děláš?" „Pokazil jsi nám legraci!"

Dokud nezvítězil ten jeden jediný. Při kterém běhal mráz po zádech. Donutil jeho bolavé tělo schoulit se do klubíčka: „Veritasérum, hned!" a pak trochu mírněji: „Pij."

Stále nebyl ochotný otevřít oči. Jeho vlastní dávka séra mu ještě kolovala v žilách. Chtěl zmizet, rozplynout se do podlahy, nechat se odvát vánkem. Hlavně, aby se ho už neptali. Už ne. Snad, pokud neotevře oči, nevšimnou si ho. Hlavně na sebe neupozorňovat. Jen poslouchat. Tomu nedokázal zabránit.

Slyšel cinknutí prázdné lahvičky o podlahu. Ozvala se někde vzadu, za jeho zády, u nohou. Stejně by nic neviděl, ani kdyby jej víčka snad poslechla. Ani, kdyby chtěl. Ale slyšel.

To cinknutí prozradilo, že poslechl a lektvar vypil.

„Řekni své jméno."

„Harry James Potter."

„Odpověz: zradil jsi mě?

„Ne."

Spokojené pomlasknutí. Nechutné. „Jistěže ne. Jsi můj nejvěrnější... Tak proč jsi přerušil Malfoyův trest?"

„Nechci, abyste ho mučili."

Blonďák na podlaze pevně stiskl víčka, zadržel dech. Ne, prosím, ne...

„Proč?"

„Je můj."

Vteřiny ticha. Dvě. Ale jako by jich bylo tisíc.

„Co, prosím?" nevěřícné uchechtnutí, ale sérům nenutilo k odpovědi. Byla to řečnická otázka. „Chceš, abychom ho nechali tobě?"

Ne, ne, ne!

„Ano."

„A co bys s ním dělal?"

Slyšel, jak se majitel mrazivého hlasu pohodlně zapřel na židli v očekávání podrobného vykreslení podporovaného lektvarem pravdy.

„Přemístil se s ním jinam... Do soukromí."

„A dál?"

„Uzdravil jeho zranění."

Zamručení. Každý v místnosti už někdy viděl, jak Potter rychle a efektivně uzdravuje. Bolelo to jako svině.

„A dál?"

Malfoy za svými zády postřehl pohyb. Jeho těla se lehce dotkla špička černé boty. Zachvěl se.

„Přiměl bych ho sténat..."

Mrazivý hlas změkčil pobavený smích. Když znovu promluvil, zněl téměř něžně: „Jsi tak zkažený, chlapče... Tak ty by sis všechno mučení nechal pro sebe... Slyšeli jste ho? Přiměl by ho sténat! Vám se ani nepodařilo, aby křičel. Sténat," poválel slovo na jazyku. „To zní mnohem lépe, pravda... Pobavil jsi mě, Harry. Myslím, že ti ho nechám..."

Blonďák nedokázal zabránit ztuhnutí všech svých svalů. Jeho roztřesený dech se odrážel o podlahu zvlhlou směsí potu a slin.

„Tak to ne," zvuk podpatků doprovodil ostrý zvuk hlasu. Ostatní v místnosti souhlasně zamručeli. Nechtěli přijít o zábavu.

„Co se děje, kočičko?"

Nemučila. Ona nemučila. Ona o nic nepřijde. Nemusela se do toho vkládat, tak proč...? Je chytrá. Příliš.

„Ještě jsme nic nezjistili, tati," nenávidí její poučný tón. „Ještě se ho musíme zeptat..."

„Ach ano, máš pravdu. Tak nic, Harry, budeš muset počkat... Hej, pochcánku," ano, to má být on. Určitě. Opravdu během mučení neudržel...? „Jsi v mé skupině jediný zrádce?"

Ne. Ne. Ne. Ne. Ne...

„N-"

„Nemá to cenu," černá bota se mu opět otřela o bok a Potter nespokojeně přešlápl z nohy na nohu.

„Už odpovídal," namítla Jessica stojící někde poblíž otcovi židle. Její hlas postrádal mužovu podivnou něhu, když mluvila na černovlasého.

„Bude se snažit lhát." Věděl, že přitom Potter pokrčil rameny. Slyšel zašustění látky. A Jessicino odfrknutí: „Jistěže bude. To se snaží každý. Ale to veritasérum..."

„Ztrácí účinnost."

„Moje-"

„Tvoje nebo číkoliv. Postupně ztrácí účinnost. Použili jste na něj hromadu kleteb, jen co jsem přišel jsem slyšel Crucio, Incendio a Assa in tuo suco." Odpověď do detailů vypilovaná sérem.

„Ale..."

„Bude se snažit lhát. Jen říkám."

Cítil, jak od něj Potter poodstoupil. Představoval si, jak dlaní naznačil zvoucí gesto. Něco jako poslužte si směřující k jeho zhroucenému tělu. Šéf na své židli nespokojeně pomlaskával. Otázku vypálila Jessica:

„Hej, Malfoy, slyšíš mě?"

Ne.

„Ano."

„Jsi jediným špehem v otcově skupině?"

„...N-ne."

„Kdo je dalším?"

Slabý. Příliš slabý. Nebo...

„... H-Harry Potter."

Oči stále zavřené. V místnosti by slyšel spadnout špendlík. Ticho. Smrtící. Smrtonosné.

Pak pohyb. Jeden zepředu, od židle, na které sedí šéf. Druhá zezadu, z míst, kde tušil Pottera. Překročil ho jedním dlouhým krokem.

„Ne-e," zašeptal tiše, mírně, hlasem jasným a jistým. Jako by právě nevstoupil do cesty hůlce nejnebezpečnějšího muže v Anglii. „Řekl jste, že mi ho necháte."

„Nezaslouží si už ani vteřinu. Zkurvysyn zasraný!"

Rozčílení v šéfově hlase sahalo téměř k nepříčetnosti.

„Stále má v sobě veritasérum," namítla Jessica, špička její boty do podlahy vyťukávala nervózní takty.

„Je oslabené těmi kletbami," namítl šéf, židle pod ním zavrzala, jak se k dceři natočil. „A Harry pod plnou dávkou tvého lektvaru popřel, že by byl zrádce! Ten zkurvený hajzl lže."

„Otče-"

„Pane, chci ho odvést," Potter do hlasu promítl správnou dávku podráždění. Tak, aby neurazil a současně tak, aby dal najevo, že se cítí pobouřen a podrážděn Jessiciným hašteřením. Šéf to poznal. Jessica byla chytrá po něm.

„Podívej, Jess," vybídl dceru. Židle znovu zapraskala, když se na ní natočil tělem zpět k Potterovi a zmučenému tělu na podlaze. „Co s ním teď uděláš?"

Šéf prostě miloval nechutné popisy. A bylo odporné, že k tomuto koníčku lákal i svou dceru. Potter mu vyhověl, stejně nucen lektvarem. Odpovídal poslušně, ovšem pomalu, věcně. Jako správný vypravěč nechával prostor fantazii.

„Odvedu ho pryč. Vyléčím ho. Vrátím mu vědomí, smysly..."

„Chceš..." dychtivý výdech.

„Ano. Chci, aby mě vnímal. Chci, aby mě slyšel. Chci, aby mi naslouchal. Chci, aby mě cítil. Chci ho přivést k šílenství. Chci, aby sténal a kňučel. Chci, aby vybuchl..."

„Ano..." spokojený výdech. Tak odporně, odporně spokojený.

Ještě trochu stáhl své tělo do klubíčka. Jen nepatrně. Stejně ho končetiny ještě skutečně neposlouchaly.

„Běž. Užij si. Provinil se na nás obou – mě zradil a tebe falešně obvinil. Já se své pomsty vzdávám pro tebe, Harry. Ano. Aby sténal a vybuchl... Moc dobré. Je tvůj."

Vnímal, jak se za zvuků nespokojených kumpánů kousek od něj Potter beze spěchu otočil. Jak nad jeho tělem mávl paží a přiměl jej vznést se jako bezduchou loutku. Nepokoušel se pohnout hlavou nebo otevřít oči. Plul prostorem, Potterovy pohyby vnímal blízko své hlavy. Znal cestu dobře. Ven ze dveří, pak doleva, ze schodů, doprava a z chodby do komůrky, ze které je možné se přemístit. Nespočítal by, kolikrát tudy šel, kolikrát si při cestě jen tak klábosil z některým z čarodějů, kteří na něj před pár momenty vrhali kletby. Kolikrát energicky sbíhal schody z Potterem po boku.

Slyšel, jak za nimi dveře od přemísťovací komory zaklaply. Vnímal, jak locomotor na jeho těle polevilo, jak se kolem jeho těla omotaly pevné paže. Schoulil se do hřejivého objetí, tvář zavrtal do prohlubně mezi krk a rameno, bolavé dlaně položil na černé vlasy vzadu na krku.

„Draco," lehký výdech pohladil ucho, jak k němu Harry natočil tvář. „Teď nás přemístím, ano? Už jen chvilku a budeme doma."

„Dokázal jsi to, Harry. Jak jsi to dokázal?"

I mluvit bolelo.

Cítil, jak jej Harry více natiskl na svůj pevný hrudník. Pocit přemístění rozdrnčel jeho poničené nervy podobně, jako další várka mučící kletby. Z pevně stisknutých rtů mu uniklo zaúpění.

„Takhle jsem to sténání nemyslel," zamručel Harry, kouzlem rozrazil dveře, něžně položil blonďáka na pohovku a přilevitoval několik lahviček.

Všechny je znal. Sám je vařil. Vypil je s dychtivostí s vědomím, jak dobře zabírají.

„Lhal jsi jim! Pod veritasérem."

Už to bolelo o trochu míň.

Pokrčení ramen, jako by o nic nešlo: „Nelhal."

„Ale..."

„Ne ale, Draco. Nelhal. A tečka. Vždyť na co se ten tlusťoch ptal? Jméno? Jasné. Zradil? Nezradil – to bych mu někdy musel být věrný nebo slíbit věrnost nebo nějak pro něj skutečně pracovat... Od začátku jsme tam byli, abychom ho dostali. Takže jsme ho nikdy nemohli zradit. Hm... A co dál? Veritasérum z těla vyprchá. Stejně, jako každý jiný lektvar. Kletby na tebe opravdu použili. Že si to spojil, bylo na něm. Hm...Co ještě? Proč jsem je zastavil? Protože jsi můj," intenzivní smaragdový pohled, hlas přeskočil o tón níž: „A ty jsi můj."

Léčivé lektvary zabíraly. Skvěle. Draco se dokázal pousmát. Dokázal přikývnout. Dokázal mluvit:

„Chceš mě uzdravit, chceš mi vrátit smysly. Chceš, abych tě cítil..."

Smaragdy v Harryho tváři se zaleskly světlem, které Draco tak dobře znal. Olízl si rty.

„Chci, abys sténal a kňučel. Chci, abys v mém náručí vybuchl..."

„Jsi ďábel," zhodnotil Draco šeptem, dokázal se nadzvednout na lokti, dokázal natáhnout paži, vplést prsty do nepoddajných černých pramenů.

Přitáhnout si Harryho hlavu blíž nemusel, podvolil se sám.