„Au, sakra," nadávala jsem, jak jsem se potmě snažila dostat do postele a vrážela přitom do všeho, co se v okolí vyskytovalo.

Zpod mojí nohy se ozvalo uražené prsknutí a jedna z čtyřnohých obyvatelek bytu vystřelila kosmickou rychlostí co nejdále ode mě.

„Promiň," zašeptala jsem.

„Rito, koho tam mrzačíš?" ozval se z postele Lauřin rozespalý hlas. Tolik k mému úmyslu ji nevzbudit.

Pokusila jsem se udělat další krok, ale její varování mě zastavilo.

„Před tebou jsou moje pantofle."

Pokývala jsem hlavou, obešla je a vrazila do rohu postele. Konečně!

Laura se ke mně překulila a objala mě. „Copak tys ten roh neviděla?"

„Ne," zabručela jsem, mnouc si koleno. „Nemám tvoje kočičí vidění."

Odpovědí mi byl jen její smích, když mě stáhla k sobě.