Úleva. Tu jsem cítila, když jsem líbala Lauru na její měkké, známé rty. Nikdy bych o ten pocit nechtěla přijít.

„Lau," vydechla jsem, „co tě to popadlo?"

„Ten zmetek!" pokroutila hlavou, ale smála se přitom. „Ten kazišuk!" vykřikla a ještě jednou mě rychle políbila.

Když se odtáhla, zhluboka se nadechla. „On to na mě zkoušel taky."

„Cože? Líbali jste se?"

„No... Jo. Zlobíš se? Teda, jasně, že se zlobíš, ale zlobíš se moc?"

Koukala na mě těma smutnýma kočičíma očima. Ale jediné, na co jsem dokázala myslet, byly její heboučké rty přitisknuté na Felixovy. Na druhou stranu, copak jsem neudělala to samé? Ale Lau je moje.

„Musím si sednout," rozhodla jsem a složila se na obrubník. „Pojď sem," zamumlala jsem a natáhla k ní ruku. Posadila se vedle mě a chvíli jsme jen tak seděly a objímaly se.

„Nechci o tebe přijít." Tím jsem si byla jistá už dlouho, ale když jsem to řekla nahlas, hned jsem se cítila líp.

„Já o tebe taky ne, Riri."

„Ale... Co bude s Felixem?"

Lau se kousla do rtu. „Já ho mám ráda."

„Ale...," chtěla jsem něco namítnout, ale najednou jsem nevěděla co.

Lau se zřejmě rozhodla, že když už začala, tak si nenechá nic pro sebe. „Hodně ráda."