Chvíli jsme na sebe jen tak koukaly.

„Lau, o čem mluvíme?"

Přes obličej jí přeběhl bolestný výraz. „O Felixovi, samozřejmě! Jak jsem jen mohla být tak hloupá?"

„Lau, já si ti hrozně omlouvám –" začala jsem, ale Laura mě přerušila, když mi stiskla zápěstí. Podala pokladní peníze, nepočkala na drobné, jen sebrala sladkosti a vytáhla mě ven z obchodu.

„Rito, ale fakt, o čem mluvíme?"

„Přece o tom, jak mě Felix včera políbil!" rozhodila jsem zoufale rukama.

Moje – snad ještě stále – přítelkyně na mě vykulila oči.

„Lau, je mi to tak líto, neměla jsem to dopustit, já vím, že to nepomáhá, ale byla jsem opilá a já nevím, byla to blbost, měla jsem ti to říct hned –" Opět mě zastavila uprostřed věty, když mi položila prst na pusu.

„Co?" zeptala jsem se, protože dlouho nic neříkala, jen se na mě tak zvláštně dívala. Jako by ani nebyla naštvaná.

„Riri," zašeptala a přitáhla si mě do polibku.