„Lásko," zavrněla mi Lau do ucha.

Pootevřela jsem jedno oko, ale kvůli silnému světlu v pokoji jsem ho rychle zavřela. Co to je, nám přece ráno do ložnice nesvítí slunce... Laura mě pevněji objala kolem pasu a já ji rukou, na které jsem si neležela, pohladila po chlupatém předloktí.

Počkat, co?!

Rychle jsem otevřela oči a zběsile mrkala, abych se zorientovala. Ležela jsem v obýváku na gauči, sluníčko mě lechtalo na nose a kolem pasu mě držel Felix. Lau stála nad námi a smála se mému vyděšenému výrazu.

„Půjčil jsem si na noc plyšáka, nevadí?" ozval se Felix.

„Ne, ale chci ji zpátky," rozhodla Lau a pokusila se vecpat k nám na gauč.

„Au," zaskučel náš přítel, když mu kolenem přistála na jeho jistých partiích.

Lau lehce zčervenala, ale úsměv jí z tváře nezmizel. „Sorry..." Nějak se jí povedlo lehnout tak, že ani jeden z nás zatím nevypadal, že každou vteřinou sletí z gauče. Naklonila se ke mně a dala mi krátkou pusu na rty.

„Dobré ráno," špitla jsem.

Laura otočila hlavu, aby se významně podívala na hodiny, které jsme měly na protější zdi. „Je půl jedné, lásko."

„Cože?" Rychle jsem se vyhrabala zpod peřiny a postavila se, ale do hlavy mi vystřelila prudká bolest. „Ksakru," zavyla jsem a vydala se do koupelny, zatímco se mi ti dva smáli.

Pustila jsem vodu, opláchla si obličej. Opřela jsem se o umyvadlo a začala se zkoumat v zrcadle. Ale pořád jsem nemohla z hlavy dostat myšlenku na to, že jsem si připadala, jako bych Lau podvedla, i když se nic nestalo. A hlavně jsem musela pořád myslet na její veselý úsměv, když mě přišla probudit.

Jak jsem mohla zklamat holku, která mi tak důvěřovala?