„Felixi," zasyčela jsem na jeho bezvládné tělo na gauči.

„Felixi!" zatřásla jsem s ním, spal jak zabitý.

„Rito, sakra, kolik je? Jestli nemůžeš usnout, tak pojď, ale nech mě spát..."

Odfrkla jsem si. Jo, usnout jsem sice nemohla, ale rozhodně bych za ním kvůli tomu nelezla do postele. I když...

Rychle jsem tu myšlenku zaplašila a po rychlé kontrole, jestli jsem opravdu zavřela dveře do ložnice, jsem do Felixe znovu šťouchla.

„Au." A spal dál.

„Vstávej!"

Převalil se ke mně a otevřel jedno oko. „Tak co je?"

Zarazila jsem se. Chtěla jsem si promluvit o tom, proč mě políbil, ale jako bych najednou nedokázala zformulovat souvislou větu.

Felix se pomalu posadil a kývl na mě, abych se k němu přidala. Chvíli jsme jen tak zírali před sebe na vypnutou televizi.

„Nebudu se omlouvat," řekl najednou.

Ne že bych to po něm chtěla, ale stejně mě jeho rozhodnost překvapila.

„Chtěl jsem to udělat, chtěl jsem tě políbit, Rito."

„Ale já..."

„Seš s Lau, já vím, tím víc v tom mám zmatek."

Přikývla jsem. „Miluju ji," zašeptala jsem do ticha.

Taky kývl hlavou. „Vím."