„... můžete využít jak vy, tak i vaši zaměstnanci," přeříkával si Felix potřetí svoji přednášku a pochodoval přitom po obýváku. Lauřinu pozornost ztratil už dávno, někdy během první zkoušky, a já se bavila tím, že jsem mu počítala kroky.

„Tak?" otočil se na mě.

„Sto třicet čtyři," zamumlala jsem, a když jsem viděla jeho výraz, rychle jsem se opravila. „Lepší než poprvé. Mnohem lepší, vlastně už perfektní."

Roztržitě přikývl a prohrábl si vlasy. Asi mu na tom fakt záleželo.

„Felixi," usmála jsem se a vstala, abych ho mohla poplácat po rameni. „To zvládneš, máš to v sobě prostě. Dobře?"

Usmál se. „Díky, Rito."

Natáhl se ke mně a sevřel mě v objetí, když v tu chvíli zazvonil zvonek.

Oba jsme vrhli krátký pohled na Lauru, která si hrála se svým mobilem, a pak se oba vydali ke dveřím.

Na prahu stála moje sestra s kufrem a zářivým úsměvem na tváři. Koutkem oka jsem zpozorovala, jak Felixovi spadla čelist. Výborně...

„Vy jste si tak podobný!" vyprskl najednou smíchy a Monika převrátila oči.

Tak asi ne výborně...