„Musíme s ním už něco udělat," řekla jsem rozhodně jednoho večera, kdy nám Felix ještě pořád nemocný přespával na pohovce.

„Co tím myslíš?" pozvedla Laura obočí. „Není mu dobře, nemůžeme ho nechat samotného."

„To samozřejmě ne, ale pro příště... Bylo by lepší, kdyby měl někoho jiného, kdo se o něj postará. Ne že bych ho teď chtěla vykopnout, ale když je tady, mám pocit, jako bychom se musely pořád omezovat..."

Nechala jsem větu viset ve vzduchu a pomalu přejela Lau dlaněmi po bocích. Položila mi ruce na ramena a zadívala se na mě svýma šedýma očima.

„Možná... máš pravdu," povzdechla. „Mám ho ráda, ale tohle není byt pro tři."

„Náš život není pro tři."

Nesouhlasně na mě pohlédla.

„Zatím," dodala jsem s úsměvem a políbila ji na špičku nosu.

„Fajn, tak co uděláme?"

„Mám plán," řekla jsem spokojeně.