Byla vám někdy zima? Cítili jste chlad, který zalézal za nehty a dokázal se proplížit až do morku kostí? Možná. Bylo to nepříjemné? Bylo to bolestivé? Nemůžete zažít nic horšího? Zkuste si představit led, kterého se nemůžete dotknout. Led, jež vzniká uvnitř vašeho těla, ve vaší duši a prorůstá z vás ven. Tomuhle už nelze říkat bolest, ani trápení. Tohle je pravý význam slova muka.

Přesně tohle pokaždé prožívala znovu a znovu Bellatrix Lestrangeová, jakmile se k její cele přiblížil mozkomor. Temná postava v kápi. Nebyl živý, ani mrtvý, ani nemrtvý. Temnota ve své nejsyrovější podobě. Všechny druhy strachu vtěsnané pod obličejem bez tváře. Všechna bolest světa zmuchlaná v potrhaném plášti. A mrtvolné temné ruce se natahují k vaší tváři. Ta zrůda ale neprahne po krvi, prahne po utrpení. Nutí své oběti prožívat nejhorší vzpomínky a zážitky neustále dokola. Nezná soucit ani lítost. Bere si bez ostychu každý nepatrný proužek světla v temnotě, až z člověka nezbude nic, co by stálo za záchranu.

Bellatrix ale dokázala odolávat. Říkali o ní, že je šílená. Snad to i byla pravda. A možná právě to uchránilo její duši před mozkomory. To, co ona považovala za šťastné vzpomínky, jiný by viděl jako noční můry. A naopak. K čertu se vzpomínkou na vlastní svatbu, když k manželovi cítila pouze pohrdání. Ať si vezmou její bezstarostná školní léta, která jenom svazovala a ubíjela divokou a nezkrotnou povahu.

Den, kdy přijala Znamení zla, jí ponechali. Mohla si jasně vzpomenout na pronikavou bolest, která v tu chvíli, kdy se jejího předloktí dotkla hůlka Pána zla, rozežírala paži a hnala slzy do očí. Znovu cítila pachuť krve kanoucí jí do úst z prokousnutého rtu. Nebyla ochotná začít pod náporem bolesti křičet. Bolest se šířila a pro mladou ženu to bylo najednou slastné. Jakoby neměla v životě již poznat nic lepšího. Vzhlížela k muži, který jí přivodil fyzické utrpení a duševní rozkoš zároveň, a tehdy si uvědomila, že jí ukradl srdce. Duši mu odevzdala dobrovolně.

Maličkým oknem u stropu vlhké kobky dopadalo dovnitř stále méně světla. Na první pohled apatická žena vstala z hrubé pryčny, kterou nyní měla nazývat postelí, a sebrala malý ostrý kámen. Přistoupila k tmavé kamenné stěně zdobené dlouhou řadou světlých vrypů. Včera vyryla do zdi tisící rýhu. Jeden vryp za každý soumrak v téhle bohy zapomenuté díře. Tisíc dní už má na sobě odporný vězeňský mundúr a její kdysi štíhlé, nyní spíš vyzáblé končetiny svírají okovy. Tisíckrát slunce zapadlo od chvíle, kdy ji strčili mezi tuhle lůzu, zabouchli mříže a zahodili klíče. Řada vrypů zejících na stěně jeden vedle druhého s mezerami po deseti se táhla přes tři stěny, jako podivná dekorace. Bellatrix se postavila před první rýhu, kterou vytvořila před dvěma lety, osmi měsíci a sedmadvaceti dny. Přesně pod ni přidala další. Zahájila tak druhý tisíc nocí, ve kterých neuslyší nic než nářek slabochů v okolních kobkách, burácení vln narážejících do skal na břehu a šepot vlastního dechu.

***

Nyní už nevěděla, kolik času uplynulo. Snad roky, snad desetiletí, snad století. Poslední rýhu udělala po pěti a půl letech v cele. Rýha číslo dva tisíce. Na tu dvoutisící první nenašla sílu. Přes pět let v díře a nikdo nepřišel. Stále tu mrzla a skomírala, přesto se nechtěla vzdát. Nežila však pro pomstu. Vzpomínky na NĚJ ji držely při životě. Dokázala hodiny nehnutě sedět a fascinovaně sledovat své Znamení zla. Vybledlá značka na levém předloktí byla její modlou. Kotva či záchranné lano držící duši v tomto světě.

„On přijde. Vrátí se. Přijde si pro mě," šeptala pořád dokola jako tichou modlitbu. Ta slova nepatřila světu, patřila jí. A patřila JEMU.

„Čekám!" Křičela. „A nepřestanu čekat."

Neplakala, neprosila, hrdě seděla a vzdorovala. Když přišel mozkomor, bezostyšně mu pohlédla do tváře a nabídla se mu. Věděla, že jí nedokáže vzít to, na čem jí záleží. Její vírou nemohl otřást ani Azkaban.

Ponurá síla stoupá do žil,
ubraň se strachu, špatně jsi žil,
jsem nová víra, musíš mě znát
a po mém boku na věky stát.

Opakovala si neustále JEHO slova. Ta, která pronášel pokaždé, když označoval nové stoupence. Ano, mnozí zradili. Ale ona bude po jeho boku navěky. I když není fyzicky vedle něj, všechny její myšlenky mu patří. Pro něj žije a jenom pro něj je ochotná zemřít!

Znovu se zadívala na své Znamení, snad posté v tomto dni. Něco však bylo jinak. Symbol spojení na její paži se zdál být tmavší, než kdykoli dříve během jejího pobytu zde. Znamení jakoby ožívalo. Vzplanula v ní naděje, tak opojná, tak nebezpečná. Pokud by tato naděje měla být planá, zklamání by nemusela unést.

„Čekám, můj pane!" zvolala do malého okna. „Stále věřím!"

***

Dny neubíhaly, spíše se líně táhly plesnivými chodbami Azkabanu. Znamení na paži tmavlo, už bylo skoro stejné jako v den, kdy jej přijala. Sníh už nepadal do cely zamřížovaným oknem bez skleněné výplně. Vystřídaly jej sluneční paprsky, které ale sotva mohly prohřát ledovou celu. Bellatrix jim chtivě nastavovala tvář, tisknouc se zády k vlhké stěně, aby její tělo mohlo vstřebat co nejvíce slunečního tepla. Její pán sílil a jistě pro ni brzy přijde, tak musí zůstat silná.

Náhle se ochladilo, za mříží její cely stanul mozkomor. Plivla jeho směrem a otočila se zpět k proužku světla. Ucítila ledový tah a v hlavě se jí začala odehrávat vzpomínka.

,Stála v honosné slavnostní síni na Malfoy manor spolu s dalšími šesti nováčky. Byl to jejich velký den. Po jejím boku stál Rodolphus, majetnicky ji držel kolem pasu, hrdě tak hlásal světu, že je jeho ženou. Ubožák. Před nimi stál Pán zla a zkoumal je pohledem. Byli noví, ale byli dychtiví. A mezi nimi poprvé stanula žena. Bylo to překvapivé a osvěžující, příjemná změna.

Bellatrix stála rovná jako svíčka a svého manžela okázale přehlížela. Očima doslova visela na každém nepatrném pohybu svého nového pána. Pokynul jí rukou, aby k němu přistoupila. Neubránila se nadšenému úsměvu, když před ním poklekala a klopila hlavu. Ano, on si její pokoru a úctu jednoznačně zaslouží.

„Bellatrix, má drahá," oslovil ji chladně. Zvuk jejího jména vysloveného tím podmanivým hlasem skrz ní projel jako nůž. „Ocením, pokud mě dnes večer doprovodíš."

„Jistě, můj pane," odvětila jako ve snách a pomalu vstala.

„Ostatní mohou jít," zavrčel směrem k řadě nováčků i kruhu svých věrných. Ti opustili místo, přestože na jejím muži byla znát nechuť nechat ji samotnou. Pán zla jí pokynul a ona se vydala za ním temnými chodbami, aniž by se jedinkrát ohlédla.

Vešli do pokoje pro hosty, který byl Pánovi zla propůjčen. Usedl na černou koženou pohovku a poklepal na místo vedle sebe. Trochu nejistě si přisedla a dávala pozor, aby klopila i nadále oči k podlaze. Nevnímala, co se děje kolem ní. Přemýšlela, jaký úkol jí asi chce svěřit.

Z transu ji vytrhl dotek. Pevná ruka sevřela tu její, na první pohled křehkou, skoro ještě dívčí. Když vzhlédla, spatřila na desce stolku dvě skleničky s čirou tekutinou a v každé na párátku napíchnutou olivu. Pustil její ruku a pokynul směrem ke sklenicím, sám jednu zvedl a gestem naznačil přípitek, než se sám napil. Bellatrix mu oplatila stejnou mincí a opatrně si usrkla. Martini pila poprvé a nemohla si být jistá, zda v něm není nějaký lektvar. Ale nic tomu nenasvědčovalo. Odložila sklenici, skoro nedotčenou a sbírala odvahu, aby přerušila podivně tíživé ticho, které mezi nimi panovalo.

„Jaký úkol ode mne čekáš?" zeptal se jako první poté, co spolknul poslední doušek nápoje, olivu nechaje nedotčenou ve skle.

„Jakýkoli, jsem připravena vám sloužit," vydechla s naprostou jistotou.

„Tak se o tom přesvědčíme," pousmál se a Bellu to na krátko vyděsilo. Poté ucítila studené prsty na hraně své čelisti. Zavřela oči a prudce se nadechla. Prsty sevřely její tvář a přitáhl si ji k sobě. Jeho rty se natiskly k jejím, ona své jenom bezděčně pootevřela. Ihned jí jazykem vpadl do úst. Nedokázala se pohnout. Jenom seděla a mezi drsnými polibky lapala po dechu.

Ucítila druhou ruku, která ji objala v pase. Bezmyšlenkovitě sevřela jeho ramena. Pustil její čelist a vjel jí rukou do hustých lesklých vlasů. Několik pramenů sevřel v pěsti, zaklonil jí hlavu a rty se přisál na pulzní bod, který bušil zevnitř do tenké jemné pokožky.

Zasténala a sklouzla na záda. Ihned se na ni vrhl a jeho doteky cítila snad všude. Zapomněla na celý svět, na rodinu, na manžela, na slušné mravy vzorné manželky. Nevěděla, zda ji svléknul nebo zda nechal jejich oblečení zmizet. Jako lusknutím prstů byli společně nazí, propletení v milostném objetí. Nevěděla, kde sama končí a kde on začíná. Sténala pod měkkými polibky i při těch několika hrubých kousnutích. Cítila ho na sobě, i v sobě. S každým přírazem v ní stoupala přílivová vlna rozkoše. Zatnula mu nehty do zad, aby se snad neutopila. Bylo to silné, emotivní a zatraceně dokonalé.

Jakmile z ní sklouznul, ucítila prázdnotu. Jako matice, ke které chybí šroub. Jako miska, ze které vzali poslední jablko. Otevřela oči a viděla ho stát nad sebou s pohrdavým úšklebkem.

„Vrať se k manželovi a zapomeň. Za víc než jednu noc věru nestojíš!" utrhl se na ni ledově.'

„NE!" vykřikla a vzpomínka se rozplynula. „Takhle to nebylo!"

Sehla se pro kámen a mrštila jím proti mozkomorovi. Ta slizká stvůra si dovolila vztáhnout své odporné pracky na její nejkrásnější vzpomínku. Věděla, že takhle to neskončilo. Moc dobře si pamatovala, že poté, co na chvíli ucítila ten prázdný pocit, ocitla se v pevném sevření dvou chladných paží. U svého ucha jasně slyšela šeptavý hlas: ,Opět bylo moje rozhodnutí správné. Myslím, že se od tebe dají čekat velké věci.' Ujistila sebe samu, než se vyčerpaně sesunula na zem a rukama si objala kolena.

Ucítila typické pálení v paži, o kterém tolik let jenom snila. Rázovala po cele jako zvíře lapené v kleci, okovy na kotnících a zápěstích zlověstně rachotily. Pán zla se vrátil a svolával své věrné. Ona dřepěla tady, v té prohnilé díře, a nemohla za ním. Třásla se a bolest v paži se stupňovala. A najednou bylo po všem. Ukončil volání a Bellatrix prozřela.

„Je zpátky!" zakřičela z plna hrdla do tmavé chodby za mřížemi. „Brzy se rozloučíme!"

Ano, pochopil, že jeho nejvěrnější nemohou přijít, přestože právě oni by chtěli. Přestal je volat, aby je nemučil. Teď jenom počká na vhodnou příležitost a přijde si pro ně. Určitě.

***

Dny čekání se změnily v týdny, týdny v měsíce. Dne stále ubývalo a než se nadála, navál vítr do její cely první sníh. Pomaličku propadala beznaději. Jsou to již měsíce od chvíle, kdy je volal. A zatím nepřišel. Ale on přijde. Nebo ne? Mráz venku se nemohl rovnat ledu v její duši. Choulila se na hrubé pryčně a propadala zoufalství. Pokud by Pán zla chtěl, jistě už by byli svobodní.

Nemohla uvěřit, že zrovna ji by nechal hnít v Azkabanu, ale dělo se to. Jistě bylo jejich chybou, že se nechali chytit a uvěznit. Ale odseděla si přece... Kolik vlastně let? Po šesti letech ztratila přehled. Mohlo to být deset let? Nebo dvacet? Ještě víc? Podívala se na své ruce, přejela si konečky prstů přes tvář. Necítila mnoho vrásek. A její ruce nebyly zvrásněné jako ruce staré ženy. Byla vyhublá, ale nebyla seschlá. Ne, více než dvacet let tu určitě nebyla. Možná spíše patnáct. Ale i tak to bylo příliš dlouho.

Ze zamyšlení ji vytrhla ohlušující rána. Kamenné zdivo cely se začalo bortit a v hlavě jí začala rezonovat podivně uklidňující slova.

Svatí jsou chromí, na tu hříšnou noc,
jehňata ztratí svoji nevinnost.
Zdi padají dolů, když rozezní se hrom,
se silou a mocí, kterou vládne on.

Naplňuje duše temnou prázdnotou,
jeho cestu musejí znát.
Jak při úplňku měsíc je provází tmou,
chce jim svá znamení dát.

Nevěděla, kde je slyšela, ani zda jsou skutečná. Věděla ale, co znamenají. ON je tady. Přišel. Hrdě se postavila, napřímila a s uspokojením hleděla na stále se zvětšující díru ve zdi. U nohou jí přistála hůlka. Její vlastní, elegantně zahnutá, nepravidelná, nepoddajná tak, jako její majitelka. Zvedla ji z podlahy a ucítila tutéž sílu, která ji prostoupila před nekonečnou řadou let, když tuto hůlku kupovala.

„Relashio!" zakřičela a namířila hůlkou na pouta, která se ihned svezla dolů z jejích končetin. Její magie však byla slaboučká, po zlomení okovů už jí nezbyly síly na přemístění. Propadla v hysterický smích. Tolik času strávila sněním o téhle chvíli a potom tu zůstane, protože je vysílená. Tohle je ta pověstná ironie osudu. Přestala se smát, padla na kolena a zírala do nebe, když se před ní objevil. Zprvu spíše stín nežli muž. Uchopil ji za ruce a vytáhl na nohy.

„Snad ses tu nestihla zabydlet, drahá Bellatrix," pronesl konverzačně. „Tvé místo je stále po mém boku, pokud o něj ještě stojíš."

Znovu se začala nepříčetně smát. Jak může její pán pochybovat?

„Mít dost sil na přemístění, jsem už na míle daleko, můj pane," odpověděla hrdě, tak jak se od ní dalo čekat. Vzal ji kolem pasu, ale necítila škubnutí typické pro přemístění. Místo toho se s ní vznesl do vzduchu a unášel ji pryč do mrazivé noci. Dotek jedněch rtů o druhé při letu nad hladinou rozbouřeného moře byl příslibem věcí příštích. Těch velkých věcí, které jí kdysi předpověděl.

A protože tohle je songfic, přikládám sem i odkaz na originální skladbu, která celou povídku (a podle mého tak trochu i celou smrtijedskou éru) vystihuje:

https://youtu.be/fVMDE2bkeas